V nacpaném výtahu všichni cestující zvedají hlavu. Chvilku proskleným oknem ve stropě pozorují, jak kabina letí vzhůru, pak otočí zrak na elektronické počítadlo rychlosti nad dveřmi. Jízda v berlínské televizní věži skutečně připomíná spíše let než „šourání“ typického panelákového výtahu – za vteřinu urazí šest metrů.
Ve výšce 203 metrů se výtah zastavuje. Pár kroků a rázem se otevírá nádherný výhled na německé hlavní město. Tedy pokud zrovna neleží nad ulicemi, domy a náměstními neproniknutelná mlha. Po schodech nahoru je možné vystoupat ještě o čtyři metry výše a dopřát si výhled na Berlín z otáčivé restaurace. Za jasného počasí je prý vidět až do vzdálenosti 42 kilometrů.
Dominanta města
Letos na podzim to bylo padesát let, co byla berlínská televizní věž na berlínském Alexanderplatzu otevřena veřejnosti. Stalo se to s velkou pompou 3. října 1969. Tehdy ještě existovala Německá demokratická republika. Ostatně stavba měla být jedním z důkazů úspěšnosti socialistického zřízení, jednou z jeho výkladních skříní. S její stavbou se začalo o čtyři roky – v roce 1965.
Při otevření měřila věž 365 metrů, tedy stejně, kolik má rok dní. Po instalaci nové antény v 90. letech se její výška zvýšila o tři metry. V současnosti je to nejvyšší volně stojící stavba v Evropské unii a čtvrtá nejvyšší televizní věž v Evropě – po věžích v moskevském Ostankinu, Kyjevě a Rize. Typická koule, nad níž se ještě vypíná televizní anténa, má průměr 32 metrů.
Berlínská věž se okamžitě stala jednou z hlavních dominant města, což si spolu s Brandenburskou bránou drží do současnosti. „V Berlíně jsem byl několikrát, přiznám se, že se mi to město na rozdíl třeba od Stockholmu nebo Paříže moc nelíbí. Ale televizní věž a Brandenburská brána s okolím za návštěvu rozhodně stojí, to patří mezi „povinnosti“ každého turisty,“ říká český cestovatel, který za poslední roky procestoval většinu evropských metropolí. Ostatně televizní věž v Berlíně ročně navštíví až milion turistů.
Papežova pomsta
Vrchol věže z dílny architekta Hermanna Henselmanna má připomínat sovětskou družici Sputnik. Původně měl být červený, ale nakonec má povrch zlatavý nádech. I tak se soudruzi snažili z propagandistického pohledu vymačkat z věže co nejvíce.
Tvrdili třeba, že je výrazně vyšší než všechny kostely, že symbolizuje vítězství pokroku a marx-leninského materialismu. Jenže se jim to moc nepovedlo. Díky struktuře, použitému materiálu a vhodnému slunečnímu záření se totiž na kouli objevuje velký kříž, což je pro křesťany symbol nezničitelnosti víry. Proto se někdy věži říkalo Papežova pomsta. Druhá přezdívka Sankt Walter (Svatý Walter) souvisí s někdejším generálním tajemníkem německé komunistické strany Walterem Ulbrichtem.
Každopádně zájem o návštěvu restaurace v kopuli byl už za socialismu enormní, takže byl pobyt omezen na jednu hodnu – aby se dostalo i na ostatní. O hosty nemá restaurace, která byla z původního Telecafé přejmenována na Sphere, nouzi ani teď. I ve všední den večer, kdy jsme restauraci navštívili, byla poměrně zaplněná. Místa v restauraci je nutné si zarezervovat předem. Volných stolů bylo jen pár. Celková kapacita je dvě stě míst.
Jídlo a pití není pochopitelně žádnou levnou záležitostí. Ale s tím se tak nějak počítá. Například půllitr piva vyjde na necelých šest euro, káva o něco levněji, polévka za 6,50 euro, hlavní jídlo klidně i přes dvacet euro. Jistotou je, že jde o velmi lahodné pokrmy. Ostatně abyste se do věže dostali, musíte si koupit vstupenku. Základní vstupné na místě pro dospělou osobu vyjde na 16,50 eur, levnější jsou přes internet.
Duch šedesátých let
Restaurace je moderní, stále se otáčí kolem své osy, za naší návštěvy to bylo jednou za hodinu, ale rychlost je nastavitelná. Jídlo se připravuje o patro níž, a pak se výtahem posílá nahoru.
Úžasné je, že si i přes svou modernost zanechala restauraci duch šedesátých let minulého století, kdy vznikala. Patrné je to například na křesílkách nebo na úžasné plastice, která kolem návštěvníků pravidelně objíždí. Nechybí dokonce ani klavírista, který unikátní atmosféru ještě podtrhuje.
Foto: FAEI.cz, autor
