Součástí každého týmu je alespoň jeden handicapovaný sportovec, který musí v závodě ujet minimálně 100 km. „Loni jsem byl patronem týmu ASEKOLU já, tenkrát jsem potřeboval pomoci s koupí vozíku vhodného na letní sporty. Letos jsem pro patronát doporučil Jirku Jílka, kterého mentoruji jako čerstvě handicapovaného a snažím se ho dostat zpět do hry,“ říká Jan „Mates“ Matoušek, který jel s týmem ASEKOLÁCI na svém handbike. Patroni jsou lidé se zdravotním handicapem, kteří musí čelit nepříznivé situaci, a právě tým závodníků by jim měl dodat patřičnou vzpruhu a motivaci do dalšího boje. S patronátem se mnohdy váže také finanční podpora, kterou by patron Jirka Jílek rád využil k nákupu elektrického pohonu vozíku. Ten využije při procházkách se synem, se kterým před onemocněním rád chodíval do přírody.
Za celou dobu cyklomaratonu cyklisté i s doprovodným týmem, který čítal 17 lidí, zažili enormní vedra, déšť i pokles teploty, což bylo znát především v noci. Jako vždy bylo třeba měnit a dokupovat duše, sháněl se olej na přehazovačku, a dokonce bylo třeba zajet pro novou baterii do doprovodného vozidla, které přestalo v půlce závodu startovat. Všichni zúčastnění spali v průměru 4 hodiny denně a doprovodná vozidla pro přesun cyklistů i zásob najela neuvěřitelných 11 720 km. „Každý rok říkám, že nepojedu a rozhodně nebudu kapitánem, co všechno organizuje. A každý rok to dopadne stejně. Ta atmosféra, kdy si všichni pomáháme a také se jako kolegové více poznáváme, hecujeme a zažíváme neuvěřitelné momenty, to prostě stojí za to. Pro mě je to nejlepší teambuilding,“ vysvětluje Marcel Kresta, kapitán ASEKOL týmu a s úsměvem dodává, „Ale už teď hlásím, že příští rok opravdu nejedu!“
Tým ASEKOLU nakonec dojel do cíle s časem 2 dny 23 hodin a 33 minut, což mu zajistilo první místo. V tak silné konkurenci je to obrovský úspěch, který s ohledem na historii týmu svědčí o neustálém se zlepšování. Je třeba si však připomenout, že to není závod, ale benefiční cyklojízda, jak ji hlavní organizátoři ze spolku Cesta za snem nazývají. „Nejedeme proti sobě, ale soupeříme hlavně sami se sebou. V týmech jsou lidé s různými druhy a stupni handicapu. Nejde porovnávat, kdo je lepší. Je to o tom zažít to, dokázat dojet v limitu, zvládnout vytvořit fungující tým. V cíli pak získávají všichni stejnou medaili, každý jeden cyklista,“ vysvětluje Tomáš Pchálek z Cesty za snem.
Organizace Cesta za snem pořádá kromě handy cyklomaratonu i řadu dalších projektů, které mají všechny zúčastněné spojovat. „Děláme všechno, co se dá. Létáme, plaveme, jezdíme auty, střílíme, učíme sebeobranu, pořádáme zážitkové víkendy, cyklojízdy okolo měst a další větší či menší projekty. Přidat se může kdokoli. Neděláme projekty pro osoby s postižením. Děláme projekty pro všechny, kdo se mají chuť bavit a žít naplno bez předsudků a bariér,“ uvedl ředitel Cesty za snem Heřman Volf.
