Výstava představující kontroverzního velitele pandurů včetně rekonstrukce jeho podoby byla v Brně k vidění bohužel jen do konce loňského roku. Škoda, dozvuky televizní minisérie by do moravské metropole na výstavu jistě přilákaly další zájemce. Návštěvníci výstavy se tak vloni mohli dozvědět třeba to, že Trenck měl atypicky dlouhé a silné prsty na rukou, promáčklý hrudník, patní ostruhy, rozštěp křížové kosti a střepiny střely zarostlé v podkoží.

To vše (a mnohem víc) dokázali z jeho mumie zjistit antropologové a posléze vizualizovat informatici z Masarykovy univerzity.

Baronovo tělo se totiž dochovalo až do dnešních dnů: Nechal se pohřbít v hrobce kapucínského kláštera, kde se jeho tělo přirozeně mumifikovalo.

Před třemi lety začal mumii zkoumat tým odborníků za pomoci nejmodernějších metod forenzní antropologie a soudního lékařství, výsledky zkoumání se pak průběžně zpracovávaly pomocí 3D digitálních technologií.

„Ačkoliv baron Trenck nebyl rozhodně stařec (do špilberského vězení se dostal ve svých 38. letech – pozn. red.), velmi se na něm podepsal jeho náročný vojenský život s nepříliš vzornou životosprávou,“ vysvětlil vedoucí Oddělení archeologie Muzea města Brna Petr Vachůt. Jinými slovy, žádný hřích baronovi nebyl cizí.

Robustní obličej s „orlím“ nosem

Už v roce 2018 vznikla díky projektu Masarykovy univerzity (MU) a Muzea města Brna rekonstrukce Trenckovy tváře. „Měl robustní široký obličej, mírně ustupující čelo, zalomený přechod čela a nosu, výrazné nadočnicové oblouky a dominantní, široký ‚orlí‘ nos,“ popsala Petra Urbanová z Přírodovědecké fakulty MU baronovu tvář, kterou spolu s dalšími kolegy měsíce rekonstruovala. Trenck podle jejího názoru „rozhodně nepředstavoval dnešní ideál krásy“.

Rekonstrukce podoby barona Trencka se ujali odborníci z Laboratoře morfologie a forenzní antropologie Přírodovědecké fakulty MU. Měli k dispozici trojrozměrné snímky lebky z tomografu a na základě známých souvislostí mezi podkladem a měkkými tkáněmi začali vytvářet jeho obličej.

„Na základě kostí lebky a dochovaných mumifikovaných měkkých tkání jsme zjistili, že v průběhu života trpěl nemocí závěsného aparátu zubů, v pravé horní čelisti jsou současně zřetelné stopy po intenzivním zánětu a jeden zub chybí. Jídlo dlouhodobě kousal na levé straně, což mělo za následek vznik nesouměrnosti celého obličeje,“ přiblížila Urbanová charakteristiku Trenckova obličeje.

Ne vše ale vyplynulo ze zkoumání ostatků, upozornila na svém webu Masarykova univerzita. Například to, že velitel pandurů měl v obličeji tzv. prachové tetování, tedy hluboko do kůže zarostlé stopy po výbuchu střelného prachu, vyplynulo z historických pramenů.

Trenck a jeho panduři

Jak víme z historie a koneckonců i z minisérie ČT, mladičká Marie Terezie byla téměř okamžitě po svém nástupu na trůn v roce 1740 nucena válčit a František Trenck jí slíbil vojenskou pomoc. Zvláštní úlohu přitom sehráli panduři, tehdejší strážci hranic s Osmanskou říší.

Panduři o síle až několika tisíc mužů vedení baronem bojovali (a také rabovali a vraždili) pod habsburskými korouhvemi ve Slezsku, Bavorsku i na Rýně. A většinou vyhrávali, protože Trenck dokázal přizpůsobit taktiku boje okamžité situaci na bojišti.

První válečné zkušenosti se šestiletému Františkovi dostalo při dobývání Bělehradu, kam jej vzal jeho otec, Jan Jindřich, pruský šlechtic z Pomořanska (jeho matka Anna Marie, rozená Kettlerová, byla sice Italka, ale její rod podcházel z oblasti dnešního Lotyšska). Malý František tak byl svědkem vítězství Evžena Savojského nad Turky v bitvě u Bělehradu, po níž habsburská armáda obsadila téměř celé Srbsko, které do té doby bylo součástí Osmanské říše.

Koupel v červeném víně

Legendy praví, že František (třetí syn svých rodičů) se narodil jako mrtvé novorozeně, respektive nejevil známky života. Poté, co jej porodní bába vykoupala v červeném víně, ožil. Tehdy se tradovalo se, že když se novorozenec vykoupá ve víně, v dalším životě se mu prý vyhýbá smrt obloukem.

Faktem je, že budoucí vojenský zachránce habsburské monarchie jako půlroční dítě přežil rozsáhlé popáleniny po pádu do ohně i to, když si jako čtyřletý hrál s otcovou nabitou zbraní a málem se zastřelil.

V mládí prý ve zdraví odolal epidemii neštovic, později na poslední chvíli vyskočil z kočáru, který se řítil do propasti a přežil podchlazení, když se pod ním prolomil led.

Přežil i morovou nákazu, na níž zemřela jeho manžela a nejstarší dcera (tři synové zemřeli v kojeneckém věku), přežil i žloutenku, kterou se nakazil ve vězení, kam se dostal kvůli své zálibě v pronásledování zbojníků a loupežníků, s nimiž neměl slitování.

A když sloužil v armádě ruské carevny Anny Ivanovny, která bojovala s Turky, byl odsouzen k trestu smrti. Až na popravišti byl omilostněn, degradován a vypovězen z Ruska.

Plán, který nevyšel

Dalšímu trestu smrti se vyhnul díky Marii Terezii, které rozsudek zmírnila na doživotní vězení v brněnském Špilberku. Nad smrtí ale chtěl baron Trenck vyzrát i zde, přestože měl v Brně skutečně fešácký kriminál. Nejprve mu byly přiděleny na Špilberku dvě místnosti, kde měl dostatek jídla i vody a každou neděli chodil na oběd k veliteli pevnosti. Později měl dokonce povoleno bydlet ve městě.

Na své jmeniny v roce 1749 (v tomto roce se údajně prudce zhoršil jeho zdravotní stav) nechal baron svolat všechny důstojníky brněnské posádky, dal si vyholit kapucínskou tonzuru a oblékl si mnišské roucho. Měl prohlásit, že právě nadešla jeho poslední hodina, posadit se za stůl a zavřít oči. Podle jedné legendy se měl František Trenck předtím napít nápoje, který by jej uspal, ale mělo to působit tak, že je mrtvý. Baron měl údajně v plánu probudit se v Kapucínské hrobce a pak z města uprchnout.

Jenže plán nevyšel ani jemu, ani těm, kdo toužili po jeho majetku. Ti totiž prosadili, aby Trenck byl sťat. Už se nedozvíme, zda přišel o hlavu v hlubokém spánku způsobeném lektvarem. S jistotou ale víme, že během života nespoutaný šlechtic porušující tehdejší konvence i zákony odkázal svůj majetek potřebným ve snaze napravit své hříchy. Podle závěti bylo jeho tělo uloženo v kryptě kapucínského kostela Nalezení sv. Kříže v Brně, v sousedství místa posledního odpočinku mírumilovných mnichů kapucínů.