Na začátku 90. let, kdy vznikal dnešní systém „kapitalistického“ zdravotnictví, bylo jednoduché si vybrat. Všichni byli z moci úřední pojištěni u Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Jak ale postupně byly zakládány tzv. zaměstnanecké či oborové zdravotní pojišťovny, objevilo se i pseudokonkurenční prostředí, v němž od VZP odešlo přes 40 % klientů, pojišťovny vznikaly či zanikaly a slučovaly se.
Poslední jev je trendem posledních let, protože stále stejný počet obyvatel neutáhne stále se zvyšující nároky především praktických lékařů a nemocnic a zvyšovat pojistné nelze donekonečna. Stát na to nemá, OSVČ si jednoho dne řeknou, že půjdou tedy raději na úřad práce a nechají za sebe platit stát, a zaměstnanci už dnes platí nemravně mnoho. A tak i zdravotní pojišťovny zjistily, že v systému už o moc víc peněz nebude, a proto nezbývá než škrtat interní náklady.
Poslední měsíc před tzv. přestupním obdobím se pojišťovny probouzejí a na nárožích či vagónech metra či vlaků podlézavě vypočítávají, v čem že jsou lepší než konkurence. Přitom je to komické, protože výši pojistného stanoví zákon, který rovněž praví, že všichni máme nárok na stejnou péči a zdarma. Je to podobný model, jako by komerční pojišťovny rozjížděly koncem roku kampaň na povinné ručení, které by bylo ze zákona ve stejné výši pro všechny majitele jakéhokoli typu auta a zaručovalo by opravu v jakékoli výši ve vámi vybraném servisu zdarma.
Pokud na základě tohoto příkladu vznikl u někoho pocit, že by stačila jedna zdravotní pojišťovna, má pravdu. Jen s tím malým dodatkem, že zdravotní pojištění není pojištění, ale daň, a pojišťovny jsou jen přerozdělovny, které balík peněz od státu nějakou dobu ohřejí na svých účtech a pak pošlou poskytovatelům zdravotní péče ve výši odpovídající smlouvám. Často podle svého uvážení, takže tenhle byznys má pro někoho smysl.
Jak si tedy vybrat novou zdravotní pojišťovnu? Někteří experti v médiích radí, že podle toho, jak si pojišťovny vedou ekonomicky. To je samozřejmě nesmysl, protože pokud jsou tyto údaje k dispozici (navíc díky různým regulacím a srážkám se zhruba dvouletým zpožděním), běžnému pacientovi nic neřeknou. Relevantnější už je kritérium, jaké bonusy v podobě tzv. preventivních programů pojišťovny nabízejí. Fond prevence, který si pojišťovny získávají samy z penále a doplatků na pojistném, byl dlouho jediným prostředkem, v němž se přeplácely. A pokud má doma někdo například celiaka nebo dítě jedoucí na tábor a štěstí být mezi těmi, na které vyjde částka z omezeného rozpočtu, příspěvek několika set korun se mu jistě hodí.
Kdo však opravdu vážně uvažuje o změně pojišťovny, neměl by dát na doporučení kamarádky nebo tchýně, ale na radu svého lékaře. Samozřejmě především praktického, případně častěji navštěvovaných specialistů. Dozví se totiž základní informaci, zda má jeho praktik s nově vybranou pojišťovnou vůbec smlouvu, protože v opačném případě buď musí hledat nového lékaře, který tu smlouvu má, nebo se připravit na platbu v hotovosti v řádu několika set korun za každou návštěvu.
Pokud tento vstupní test vyšel bez problémů, vyplatí se zeptat i na finanční kondici pojišťovny, protože o tomhle mají lékaři přehled lepší než tajné služby. Kdo se přesto rozhodne pojišťovnu změnit, musí si uvědomit, že se sice přehlásil do 30. června, přestupuje se však až k začátku příštího roku a na nový přestup si musí počkat celý rok. A nejlepší rada na závěr – pokud nemáte opravdu vážné důvody nebo vás nevzrušuje risk, pojišťovnu neměňte.
