Je známo, že úspěšnost politiků se měří tím, zda byli schopni obhájit po svém prvním mandátu i ten druhý. Případně třetí. A nebavíme se teď o kreaturách, které si v nedemokratické zemi dokáží zajistit vládnutí třeba až do svého skonu. Faktem nicméně je, že klíčovou motivací každé vlády je i nadále zůstat u kormidla. To je prostě politika.
Nehodlám se pouštět do analýzy premiérova vánočního projevu, to už za mne udělali jiní. Chci se spíše zaměřit na pocity z jeho veřejného vystoupení. A tím prvním je, že se Petr Fiala opět stylizoval do role, která mu není zcela vlastní. A proto se mi jevil jako nedůvěryhodný. Kéž by to tak cítil i on sám.
Fialův přehnaný optimismus, pokud jde o hodnocení uplynulého roku, „stříkal“ z televizní obrazovky až tak, že někteří diváci (v mém okolí, pozn. aut.) znechuceně odcházeli ještě před koncem projevu. Ale. Spíše než to, o čem se premiér zmínil, je důležitější si uvědomit, o čem nemluvil.
Třeba o energetice a cenách energií – nejen pro obyčejné lidi, ale zejména pro tuzemský průmysl. Tady se rozhodně není čím chlubit. Vysoké ceny energií potáhnou v roce 2025 dolů jak výkon českého průmyslu, tak spotřebu domácností.
Premiér rovněž nezmínil provázanost naší ekonomiky s tou německou, která je už několik let, řekněme si to upřímně… no prostě na tom není dobře, abych nebyl vulgární. S ohledem na vnímání Česka jako 17. ekonomické republiky našich západních sousedů, nejde o opomenutí, nýbrž o záměr nesdělovat negativní informace.
A když se Fiala pochlubil důchodovou reformou, samozřejmě nezmínil, že se současně pro porevoluční generaci posunuje věk odchodu do důchodu o dva roky. Proč taky, když by tím jen popudil voliče…
Jenže v tom, jak se budeme v roce 2025 cítit, a zda budeme mít strach a z čeho, v podstatě vůbec nejde o to, jestli Fialova vládní koalice, která se loni po nedobrovolném odchodu pirátů smrskla z pěti politických subjektů na čtyři, udrží u moci, nebo zda ji vystřídá hnutí Andreje Babiše, což naznačují průzkumy volebních preferencí.
To, z čeho bychom letos měli mít strach, nebo čeho se obávat, je právě výkon německé ekonomiky. Vzhledem k naší orientaci na automobilový průmysl totiž s Německem padáme či stoupáme. A jestliže se v Německu budou uzavírat automobilky a dojde ke snižování počtu lidí zaměstnaných v autoprůmyslu, nepochybně se to dříve či později projeví i u českých dodavatelů.
Pokud bude Brusel nadále tlačit na ekologická kritéria, která jsou pro evropské výrobce aut stále obtížnější splnit a stojí je čím dál tím více nákladů na vývoj a inovace, není reálné, že by se v EU automotive opět dařilo. Zejména s ohledem na probíhající invazi levných čínských elektromobilů na starý kontinent.
Po Trumpově lednové inauguraci bychom se měli obávat i kroků jeho nové administrativy. Zavedení cel rozpoutá obchodní války, takže ve světovém obchodě si USA a EU budou i nadále nejen konkurenty, ale navíc přiostří své vzájemné vztahy. To Česko samozřejmě ovlivní. A v sázce může být i samo transatlantické spojenectví, jak už to ostatně staronový americký prezident dříve naznačil.
A pak je tu samozřejmě válka na Ukrajině. A také celá řada dalších geopolitických rizik, která ovlivňují ceny komodit, zejména ropy a plynu. Takže při ohlédnutí se za loňským rokem, ani při výhledech do toho letošního, příliš optimismu nevidím. Premiér svůj vánoční optimismus zřejmě vytáhl ze stejného šuplíku, jako předtím „Nutellu“ a „německé platy“. Tudíž i nadále zůstává odtržený od reality.
Jenže lacinými PR triky se volby nevyhrávají. Ani špatnou či nedostatečnou komunikací, která je vládě, až na světlé výjimky, vlastní. A zpackaná digitalizace ve stavebnictví nám ukázala, jak moc závisí na výběru koaličního partnera. Sám Fiala se pak stal příkladem toho, jak nebýt lídrem. Zřejmě se bojí i on sám – nejen vyslovit jména svých protivníků, takže straší „prodavači strachu“, ale především toho, že letošní volby prohraje.
