Vy jste zažil tři premiéry – Vladimíra Špindlu, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Je neomalené, když se vás zeptám, jak je hodnotíte a kdo z nich byl nejlepší?
Bude to strašně nepopulární, ale z technokratického pohledu byl výrazně nejlepší Paroubek. Za Špidly byla vláda strašně intelektuálně zajímavá, vedly se zajímavé debaty o spoustě věcí, ale úplně se nevládlo. Za Grosse vládli jednotliví ministři, občas nám expremiér Gross jenom uděloval slovo a celou diskuzi nikam nesměřoval. A vůbec to nebylo tak, že by vládu skutečně řídil.

Přitom historicky platilo pravidlo jak na vládách, tak i v České národní bance, že premiér nebo guvernér se nepřehlasovávají. Paroubek to poté brutálním rychlým stylem začal řídit na minuty a vlády najednou trvaly půlku času. Jedna z věcí, kterou udělal, je úplně dokonalá, zakázal totiž ministrům číst úvodní slovo.
Ministr, který předkládá návrh zákona nebo cokoliv jiného, musí ostatním na vládě stručně představit, o co jde, aby věděli, o čem vlastně budou hlasovat. Každý úřad svému ministrovi napíše jednu, dvě, tři stránky. Ministři tak vytáhli papír ze složky a začali monotónně předčítat něco, čemu nikdo nerozuměl, strašně se to táhlo a všichni u toho usínali.
A to právě Paroubek zakázal a nastavil jednoduché pravidlo. Říkal: „Pane ministře, pokud musíte číst z papíru, o čem nás chcete přesvědčit, tak si to sbalte a přijďte příště.“ I dnes je to v Česku jenom byrokratické zvedání rukou a většina ministrů ani neví, co schvaluje.

Je nějaké opatření, které se díky vám prosadilo a na co jste pyšný?
Především jsem ministry trošku nutil, aby začali sledovat i evropskou rovinu. Tehdy jsem byl já na financích a na ministerstvu průmyslu Martin Tlapa, který je náměstkem na ministerstvu zahraničí a zodpovídá za ekonomickou diplomacii.
Zkoušeli jsme našim ministrům dávat i evropská témata, o čem se mluví v Evropě, co se děje s ekonomikou, co se děje s podporou exportu, což je pro Česko strašně důležité. Ministři to často nesnášeli, protože tématu úplně nerozuměli, protože Evropa je složitá a věci trvají.
No a druhá, na kterou jsem byl pyšný na začátku, která ale nepřežila, by Česko směřovalo do eurozóny. Opravdu vnikl systém, jak se na to připravovat.

PSALI JSME:
Češi euru důvěřují, ale zároveň jsou jeho největšími odpůrci

Vy jste vlastně byl první „Pan Euro“…
Ano, to jsme připravovali legislativu a už jsme chystali i komunikační kampaň, která by měla vysvětlovat, co bude vlastně přijetí eura znamenat. Dělali jsme to tehdy ruku v ruce se Slováky, kteří měli cíl 2009, my 2010. A možná trošku cimrmanovsky jsme říkali, že významné události mají být na dobře zapamatovatelná data.
Do dneška spousta věcí, které se v Česku připravili, těží z toho, co jsme tehdy – v pěti lidech – dávali napůl tajně dohromady, protože ani v roce 2005 nebylo euro úplně populárním tématem, natož dnes. Podporovat dnes euro znamená, že jste téměř disident.

To máte asi pravdu. Bývalý guvernér Miroslav Singer říká, že důležitost eura klesá a že má víc nevýhod než výhod.
Nemůžu souhlasit s nesmysly, ale kdyby to byla pravda, tak bych byl strašně rád, aby nám pan Singer vysvětlil, proč si tolik českých firem mezi sebou fakturuje v eurech. Když se na to podíváte, tak je tady strašně velká euroizace české ekonomiky, když si budete pronajímat nejenom kanceláře v Praze, ale často nemovitosti, skladové prostory kdekoliv po Česku, bude nájem platit v eurech.
Firmy, které obchodují se zahraničím, obchodují v eurech i mezi sebou. U velkých je to logické, prostě přenášejí kurzové riziko na své dodavatele. Nemyslím si, že je to úplně fér, když jsem Škoda Auto, měl bych si to řešit sám. Škoda tak přenáší riziko na dodavatele autodílů, což jsou často malé a střední podniky. A to mi nepřijde úplně správné. Navíc jsou to firmy, které jedou s minimální marží.
Kdyby platilo, co říká pan Singer, tak by tady „jeli“ všichni v korunách a čtvrtina vnitrostátních plateb mezi firmami by nebyla v eurech.

PSALI JSME:
„Chybějící poptávku dohání vláda. To nikdy nemůže být fér,“ říká bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer

Nezdá se Vám, že Česká republika svou pověst, kterou měla po revoluci v roce 1989 asi nejlepší z východních zemí, ji ve srovnání s Polskem trošku prohospodařila?
Poláci velmi dobře věděli, co chtějí. Je jedno, jestli to byly vlády Tuska nebo Kaczyńského. Velmi dobře totiž vědí, jak může Polsko z toho, že je členem Evropské unie, těžit a umí s tím pracovat. Problémem Česka je, že my nemáme žádný cíl. Když si vzpomenete na listopad 1989, tak byly dva obrovské a základní požadavky: Svobodné volby a zpátky do Evropy.
To první jsme si splnili v červnu 1990, zpátky do Evropy zase v letech 1999 s Nato a 2006 s EU. Ale od té doby naše země nemá žádný cíl. Tady není nic, co by jakákoli vláda dokázala říct, co vlastně dalšího chceme. Tady se udržuje status quo, což je x různých drobností, ale není tady vize, kam chceme dál.

Já jako ekonom jsem měl vždy za to, že hlavním cílem je konvergovat k západu a nejen ho dohnat, ale i předehnat.
Kdyby to byla pravda, tak tady vláda výrazně víc investuje do vědy, výzkumu, do moderních technologií. Chytrá vláda, která by chtěla skutečně refundovat českou ekonomiku, by masivně pracovala na reformě. To, že to bude bolet a že to bude drahé, je samozřejmě jasné. To je přesně vidět, když srovnáme Poláky a Čechy.
Když se před půl či tři čtvrtě rokem řešila Zelená dohoda pro Evropu, jaké budou cíle, omezování emisí a kolik to bude stát peněz, tak Poláci dlouho říkali „odmítáme, odmítáme, odmítáme“, a dokonce zablokovali poprvé dohodu o uhlíkové neutralitě.
Ale u nich to byl vyjednávací nástroj, jak si zařídit pro Polsko více peněz na transformaci. Naproti tomu Andrej Babiš taky vykřikoval, že je všechno špatně, ale už za tím nebyl cíl co dál. Takže budeme zase v situaci, kdy polský průmysl, bude mít daleko víc peněz na transformaci, a ten český bude zase tahat za kratší konec provazu.

PSALI JSME:
Cena za uhlíkovou neutralitu? Přes 60 tisíc korun ročně na každého

Je ještě oblast, v níž Česká republika zaostává za zbytkem Evropy?
Především v tom, že my moc ani nevíme, co se děje ve zbytku Evropy. Taková ta naše zahleděnost sami do sebe a do české kotliny. Pamatuju si, že jsme v roce 2005 pravidelně jednou za měsíc dělávali večeři evropské náměstků. Zvali jsme si je, abychom trošku zkoordinovali evropskou agendu. My tady pořád vnímáme svět kolem nás jako nepřítele, trošku se spíš bojíme, raději si vše uděláme sami, místo toho, abychom se inspirovali. A to si myslím, že nás strašně táhne dolů.

Česko se brzy stane opět předsednickou zemí, to první předsednictví se moc nepodařilo. Tak jaké si myslíte, že bude to další?
Bude strašně záležet na tom, kdo bude premiérem po příštích volbách. Už dnes se na úřednické úrovni připravuje program předsednictví, je tam spousta smysluplných věcí, ale musíte být schopen to důvěryhodně prosazovat.
Pro Česko ve všech evropských diskuzích je jedna jediná priorita, a tou je volný evropský trh bez jakýchkoliv překážek. To nás živí. Jsme zkrátka exportní ekonomika. I malá zídka na hranicích mezi Českem a Německem znamená masivní ztráty pro české firmy a ohrožení spousty pracovních míst.
S tím, jak zoufale potřebujeme, aby fungoval trh bez překážek, tak nejviditelnější věcí, kterou vláda v posledních týdnech dělala, byly kvóty na české potraviny. To strašně rozbíjí image České republice. Od roku 2004 jsme si budovali pozitivní image šampiona volného trhu a odpracovala to spousta lidí.
Čeští ministři a čeští premiéři byli těmi, kteří křičeli, aby nás pustili na trh. A když to zase bude říkat nějaký český ministr za týden nebo za měsíc, tak mu nikdo nebude naslouchat. To je jako v životě, jakmile jednou ztratíte důvěryhodnost, strašně těžko se to vrací zpátky.

Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
Debata o kvótách potravin a soběstačnosti: Přestřelka, kde všichni pálí hodně od boku