Bašár Asad vlastně Sýrii vládnout neměl, narodil se totiž jako druhorozený syn, což jej vylučovalo z asadovských dynastických pravidel dědění. To byla zvláštnost Syrské republiky, protože v zemi se funkce prezidenta dědila z otce na syna. Říká se tomu dynastická diktatura, tedy forma autoritářského režimu, kde se politická moc předává v rámci jedné rodiny, podobně jako v monarchiích.
U diktátorských rodin nejde o nic nového, vzpomeňme na kubánskou rodinu Castrů, kde Fidela následoval jeho bratr Raúlem, či Severní Koreu, která má s udržováním moci jedné rodiny prostřednictvím politických a vojenských prostředků celosvětově největší zkušenosti.
Takže když Bašárův o tři roky starší bratr Básil před třiceti lety přišel o život při dopravní nehodě, když nezvládl řízení svého mercedesu, vrátil se Bašár z Londýna, kde vystudoval lékařství a stal se očním lékařem. Z rozhodnutí svého otce se stal jeho nástupcem. Když Háfiz Asad o šest let později zemřel na infarkt, musela být změněna syrská ústava, aby se Bašár v pouhých 34 letech mohl stát otcovým následníkem.
Naděje, které do něj byly vkládány, se ale nenaplnily. Naopak. Bašár Asad ještě více přitvrzoval a zesiloval fungování diktatury. První desetiletí jeho prezidentství bylo poznamenáno intenzivní cenzurou, hromadnými popravami, nucenými zmizeními, diskriminací etnických menšin a rozsáhlým sledováním ze strany tajné policie.
Svůj konec si Bašár Asad začal psát už v roce 2011, kdy vypuklo tzv. Arabské jaro a arabské diktátorské režimy padaly jako domino. Nařídil násilné potlačení protestů, což posléze vedlo k tomu, že v Sýrii vypukla občanská válka. Ta vyhnala z domovů přes deset milionů Syřanů. Z více než z poloviny se stali uprchlíci, což způsobilo největší uprchlickou krizi na světě. S důsledky se Evropa (a Turecko) stále vypořádává.
Nespokojenost obyvatel Sýrie eskalovala po brutálním potlačení demonstrací ve městě Dará. Protesty se rychle rozšířily do dalších částí země. V roce 2012 se situace vyvinula v plnohodnotnou občanskou válku mezi vládními silami a různými opozičními skupinami. Konflikt se stal globálně sledovanou událostí, s mezinárodním zapojením mnoha stran, včetně Ruska, Íránu, USA, Turecka a dalších zemí.
V roce 2013 byl Bašárův režim obviněn vládami některých států ze zneužití mezinárodně zakázaných chemických zbraní a podle OSN je osobně zodpovědný za páchání zločinů proti lidskosti. Kvůli chemickému útoku z roku 2013 ve městě Ghúta na kterém se měl Asad údajně podílet, vydala na něj Francie o deset let později mezinárodní zatykač.
Asad se u moci udržel, ale jen díky zapojení Ruska, Íránu a jím podporovaného libanonského Hizballáhu, které syrskému diktátorovi poskytovaly výraznou vojenskou pomoc. Když v roce 2015 ruské jednotky přišly do Sýrie, ovládal Asad jen asi třetinu země, před nynější ofenzívou rebelů to bylo dvakrát tolik. Zbylou třetinu území ovládala koalice SDF a další povstalecké skupiny.
Během uplynulého víkendu se ale žádný zázrak nestal. Jak Rusko, tak Írán, se vcelku pragmaticky rozhodly Asadův režim, jehož vojáci utíkali před postupujícími povstalci, dál nepodporovat, přičemž u obou států hrály roli – jak říkejme tomu třeba – „domácí pohnutky“. Pragmaticky využil situace také Izrael, když vybombardoval syrské vojenské základny a zničil zbraně, aby nepadly do rukou povstalců.
Dovolím se zastavit ještě u jednoho detailu, který se Bašára Asada týká. V roce 2001 mu francouzský prezident Jacques Chirac udělil velkokříž Řádu čestné legie, nejprestižnější francouzské státní vyznamenání, za „výjimečné služby“. Tento krok byl na začátku nového milénia symbolem diplomatických vztahů mezi Francií a Sýrií a souvisel s nadějemi do Asada vkládanými.
Avšak vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi oběma zeměmi, zejména po vypuknutí občanské války, se Francie rozhodla v roce 2018 toto vyznamenání „vrátit“, jako výraz nesouhlasu s Asadovou vládou a politikou, porušováním lidských práv a zločinům proti lidskosti během občanské války. Asad se nechal slyšet, že vlastnit řád pro něj není žádnou ctí a poslal jej zpět do Paříže.
Stojí za připomenutí, že držitelem velkokříže Řádu čestné legie je od roku 2006 také ruský prezident Vladimir Putin. Také je na něj vydán mezinárodní zatykač, a také je, jako ten kdo bez varování napadl sousední Ukrajinu, zodpovědný za páchání zločinů proti lidskosti a za vraždění civilistů a dětí na Ukrajině.
Už v roce 2006, kdy Putin obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání od tehdejšího prezidenta Jacquesa Chiraka, šlo o kontroverzní krok, který ve Francii vyvolával kritiku. Leč ruský prezident řád stále má a nynější nájemník Elysejského paláce, Emmanuel Macron se před téměř dvěma lety nechal slyšet, že k rozhodnutí odebrat mu vyznamenání zatím nedospěl a že to chce „správné načasování“.
Žijeme to ale v rychlé době… Než jsem stačil dopsat tenhle komentář, ruská agentura TASS informovala, že „bývalý syrský prezident Asad a jeho rodina jsou v Moskvě a že jim Rusko poskytlo azyl z humanitárních důvodů“. Ale nic to nemění na tom, že Asadova éra skončila. Do jeho smrti z něj bude jen stín zmařených lidských životů, násilí a tragédií během jeho vlády dynastické diktatury.
