Dobývání nejvyšších vrcholů světa se vám musí po pokoření Koruny Himaláje jevit jako „čajíček“. Proč jste se rozhodl pro tuto výzvu?
Kdyby se mě na to někdo zeptal například v roce 2010, když jsem lezl na Gašerbrum, tak bych řekl, že Korunu světa nebudu nikdy dělat. Je to pardon, „sračka“. Ale po dvaceti letech, které jsem strávil lezením na tzv. Koruny Himaláje, si uvědomíte, že jen Koruna světa nabízí jedinečnou možnost poznat celý svět.

Setkáte se s jiným klimatem, jinými horami i lidmi… A to je na tom horolezectví krásné.  V roce 2014 jsem se rozhodl vylézt na K2, pak následovala dvouletá pauza. Moje cesta za Korunou světa tak začala v roce 2016. Základ byl samozřejmě položený už výstupem na nejvyšší horu světa Mount Everest, která je nejtěžší. Pak už bylo jen třeba „vyrazit“ dál.

Každou expedici na Korunu světa „okořeníte“ i adrenalinovým zážitkem. Na Elbrus jste vyrazil na kole z Nového Města, loni během výpravy na Mt. Kościuszko jste se zúčastnil Crocodille Trophy. Jak jste si zpestřil výlet tentokrát?
Vyrazil jsem na ostrov uprostřed Tichého oceánu – tajuplný Velikonoční ostrov spojený s mýty, záhadami. Byl jsem tam sám, ale ze začátku jsem z toho nebyl příliš šťastný. Vystoupil jsem tam na dvanáctou nejizolovanější horu světa – Maunga Terevaka, i když měří pouhých 507 metrů. Je to jeden z vulkánů, který dal ostrovu vzniknout.
Teprve na vrcholu si člověk uvědomí, že nejbližší pevnina na východě je vzdálená 3700 km a nejbližší ostrov 2000 km. Všude je daleko. A to před tisíci lety sedli nějací lidé do kánoe či bárky a připluli zde, aniž by věděli, že tady ten ostrov je.

Hned na začátku výpravy na nejvyšší horu Latinské Ameriky jste ale museli řešit nedostatek peněz. Co se přihodilo?
Argentina na tom je teď je špatně, a vše chtěli zaplatit v hotovosti, neměli jsme ani tolik dolarů. Tak jsme dva dny chodili k automatům a ty nám vydávaly maximálně pět tisíc. Naštěstí jsme měli všichni tři karty a dojili jsme je, co to šlo. Až jsme měli dostatek peněz k zaplacení povolení pro vstup, mohli jsme konečně vyrazit.

Asi nejde jen tak vylézt na skoro sedmitisícového obra na jeden zátah. Měl jste s sebou svého parťáka Jiřího Tůmu. Jak a kde expedice začala?
„Vlastní práce horolezce“ začíná až od základního tábora na Plaza de Mulas v nadmořské výšce 4400 metrů. Až tam totiž vynesou náklad muly. Byl to dlouhý pochod, neměli jsme ale tak větrno, jak tam bývá zvykem. Z tábora jsme prvně vyšli na vrchol v nadmořské výšce zhruba 5080 metrů, který jsme absolvovali kvůli aklimatizaci.

Co je důležité před výstupem?
Aconcagua je nejvyšším trekařským kopcem. Je tady ale spousta mrtvých, mnoho lidí totiž podcenilo jak aklimatizaci, tak i výšku. Proto je zde důležitá povinná lékařská kontrola. Významným ukazatelem je sycení krve kyslíkem. Čím vyšší hodnota, tím lépe. Já měl 96 a Jirka 76.

PSALI JSME:
Unikátní český výzkum: jak dýchá člověk zasypaný lavinou

Je při výstupu rozhodující fyzička, správné vybavení, nebo morální síla?
Základem je dobře postavený stan. Nejlépe je kolem něj postavit bariéru z šutrů proti větru. Dále je nutné se před výšlapem dobře vyspat. A někdy je dobré nebýt líný a raději sestoupit o dva výškové tábory níže, abyste nemuseli stavět stan ve vichřici, a začít znovu.

My jsme sestoupili i o 1200 výškových metrů níže, kde nebylo tak větrno. Sice se nám všichni divili, ale raději než zůstat nahoře v obrovském větru a trpět, tak jsme to seběhli za hodinu dolů. To vám pak dává sílu a dojde vám, že dostat se na vrchol je vlastně snadné.

Původně jste měli vystoupat na vrchol již prvního ledna. Zpozdili jste se, nešlo to?
Počasí bylo na hraně. Síla větru na vrcholu dosahovala vysokých čísel. Vyčkali jsme na lepší počasí.  Rozhodnutí, kdy jít k vrcholu, je složité. Kvůli předpovědi jsme sledovali tři weby, ale každý se trochu lišil. Důležité je naplánovat výstup na správnou dobu. Nakonec jsme tábor Nido de Condores opustili 6. ledna v 3:45 ráno.

Co bylo během výšlapu na vrchol nejtěžší?
Nejkritičtější místo výstupu bylo ve výšce zhruba 6500 metrů. Je tam sice vyšlapaná cesta, ale musíte tam být do devíti, pak tam strašně fouká. Musíte se otočit zády k větru, abyste se nadechli. Za pět minut dvanáct jsem pak stál na vrcholu, za čtvrt hoďky došel Jirka. A užívali jsme si společně vrcholu hory.

Co vás táhne zpátky do Evropy a do lůna rodné hroudy?
Že je tady v Evropě krásně a bezpečně si uvědomíte právě při návratech. Lehnout si třeba na louku v mnoha krajinách prostě nejde, protože tam louky nejsou nebo na vás číhají různé potvory. Je skvělé, že mladí cestují, protože když se do Česka vrátí, přinesou vědomosti a poznání.