Gabriela Eibenová: „Zpěvák je trochu jako sportovec“

Rozhovor
Patří mezi naše nejuznávanější a vyhledávané sopranistky. Vyniká v oboru staré hudby, s níž procestovala kus světa a zpívala i pro papeže či dalajlámu. V době covidové pandemie založila hudební festival Rosa Bohemica, který se koná v místech protknutých historií. V rozhovoru pro FAEI prozradila, jestli utíká občas k jinému žánru, jak se dá při špičkovém zaměstnání a s vytíženým manželem zvládat péče o tři děti i co pro ni znamená jóga.
Gabriela Eibenová miluje starou hudbu, které se věnuje od mládí. Foto: Archív Rosa Bohemica

Vystudovala jste Pražskou konzervatoř, teorii a provozovací praxi staré hudby na Masarykově univerzitě a historickou interpretaci na JAMU. Nelákala vás po takových studiích spíš teorie?
Ono to s tím mým studiem bylo ještě trochu jinak. Zpěvák je trochu jako sportovec, má své biologické hodiny a když je nectí, utíká mu čas. Já jsem šla hned do praxe, zpěvem jsem se živila už na konzervatoři, od takových devatenácti, dvaceti let.
Vůbec jsem tehdy nepomýšlela na studium nějaké teorie, to by pro mě byla ztráta času. Potřebovala jsem se dobře naučit řemeslo. Ale studium v cizině, a právě v tom oboru, do kterého jsem rovnýma nohama vstupovala, mě lákalo moc. Už proto, že v Čechách bylo studium staré hudby nedostupné, tento obor zde neexistoval. A také, když se otevřou hranice, chcete ven, chcete to poznat.

Takže jste odjela do zahraničí?
Ve dvaceti jsem dostala stipendium na letní školu staré hudby v jižní Anglii. Byla jsem jako houba, všechno jsem nasávala, vstřebávala, učila se o sto šest. Co mě zaráželo, že angličtí studenti se nijak nepředřeli, chodili si tam užívat, popíjet a taky trochu zpívat. Dnes to vidím tady, jsme velmi zmlsaní a na to, co nám kdysi bylo vzácností, jsme si rychle zvykli.
Pak jsem do Anglie jezdila ještě několik let, často jen tak na divoko, na kurz, na soutěž, na soukromé hodiny. Touhy o zahraniční studium jsem završila úspěšným přijetím na Royal Academy of Music, dokonce na postgraduální studium, ale stále jsme ještě nebyli v Evropské unii, a školné se proto vyšplhalo do astronomických výšek. Chvíli jsem tam jezdila jen na soukromé hodiny, směla jsem chodit na přednášky, bydlela u známých, ale vydržela jsem to takhle asi půl roku a pak to vzdala.

PSALI JSME:
Leona Skleničková: „Lidská mysl a psychika mě fascinuje“

A co ty další vysoké?
Ke studiu těch vysokých škol, které jste jmenovala, jsem se dostala, až šlo moje nejmladší dítě do první třídy. Tehdy jsem byla v úplně jiné situaci. Po dvaceti letech praxe jsem zatoužila doplnit si teoretické vzdělání a odpočinout od rodinného koloběhu.
Bylo to senzační a vřele doporučuji. Věnujete se jen sobě, mnohem lépe chápete, o čem je v teorii řeč, protože to znáte velmi dobře z praxe, a když vás to baví, jde to levou zadní. Kdybych studovala hudební vědu ve dvaceti, nevydržela bych u toho, neměla bych trpělivost.

Proč jste se dala na interpretaci staré hudby? Čím vás okouzlila?
Mě vůbec nenapadlo, že se budu staré hudbě tolik věnovat, nebyl to záměr. Jak to tak bývá, některé dveře se vám v jistém věku otevřou a jiné ne. A mně se otevřely dveře do světa staré hudby v předposledním ročníku na konzervatoři, těsně po revoluci se naše škola stala na krátkou chvíli ostrůvkem svobody a otevřených dveří do světa. Přijížděli k nám lektoři z ciziny, a právě jeden takový, tenorista James Griffett, si mě po takovém setkání vybral a připravil na soutěž do Velké Británie.

Malá Gabriela vyrůstala na hudbě ze stanice Vltava, kterou jim ráno potichounku doma pouštěla maminka, když šla děti budit. Foto: Archív Rosa Bohemica

To chtělo odvahu – pustit se do něčeho, co u nás nemělo prošlapanou cestu.
On u mě objevil talent pro obor, který byl skutečně v plenkách a upozornil mě na něj. Svět staré hudby tehdy nebyl jen hlubším ponorem do jednoho žánru, šlo také o neprobádané území, příslib toho, že si budu moci dělat věci po svém, jít si svojí osobitou a prozatím nevyšlapanou cestou. A to mám moc ráda. Ale je pravda, že období starší hudby, hlavně baroka, bylo mému srdci blízké a vždy mě fascinovalo.

Dnes patříte mezi uznávané a vyhledávané sopranistky v oboru. Koncertovala jste téměř po celé Evropě, v Izraeli, Libanonu či Japonsku. Kde je publikum nejpozornější, nejvíce vnímavé?
Záleží na temperamentu, ve Španělsku lidé reagují jinak, než v Japonsku. Liší se projevem nadšení nebo ponoru do hudby, ale to nevypovídá o kvalitě jejich prožitku, ten se liší pouze formálně. Záleží také, při jaké příležitosti, pro koho hrajete, zpíváte. Jinak reaguje publikum, které vás zná, ví, co může očekávat, chodí na koncerty, je vzdělané. Jinak náhodní turisté, obyvatelé malých obcí, lidé, kteří se s něčím podobným setkají poprvé v životě.
Ale abych byla konkrétní, nejlépe jsem se snad, a pro mě překvapivě, cítila v Libanonu, tam jako bych našla kus své přirozené povahy, byla tam všudypřítomná. A nejlepší publikum, a na tom jsme se shodli se všemi kolegy, jsou děti. Nikdo není tak upřímný, spontánní a schopný okamžité zpětné vazby.

Barokní mapa českých zemí z roku 1677. Foto: Archív Rosa Bohemica

A co papež Jan Pavel II., nebo Jeho Svatost dalajláma, kterým jste také zpívala, jací byli posluchači?
Neuvěřitelní! Nesoudili, nehodnotili, jen byli. Dnes se tomu říká, že spočívali v přítomném okamžiku. V hlubokém klidu, bdělé pozornosti, s jiskrou v oku. Bylo to při dvou různých slavnostních příležitostech, v prvním případě v Praze na Letné, v druhém v jihoněmeckém lázeňském městě Baden-Badenu. Obojí to bylo tak dávno a má role při těchto mega akcích byla zcela zapomenutelná. Oči těchto dvou duchovních veličin pro mě zapomenutelné nebyly, vidím je stále. Ten výraz, ten klid, ta radost. Fascinující a inspirativní.

Vytvořila jste několik titulních rolí v barokních operách u nás i v zahraničí. Která postava patří k vašim nejoblíbenějším?
Mám ráda Purcellovu operu Dido a Aeneas. Účinkovala jsem v této opeře v několika inscenacích a postupně vystřídala všechny ženské role. V Kolíně nad Rýnem jsem zpívala čarodějnici, v Brně a Plzni první dámu, v Praze jsem si k tomu přibrala ještě druhou dámu. To bylo ve Stavovském divadle a v den představení mi volal dirigent, že kolegyně onemocněla. Na zájezdu ve Švýcarsku jsem si zazpívala Dido, hlavní roli.
Henry Purcell (nejvýznamnější anglický hudební skladatel období baroka, pozn. aut.) mě baví, je jedinečný. Jeho hudbu poznáte po několika taktech. Mám ráda autory s jasným otiskem, nenapodobitelné. Takový je i náš Jan Dismas Zelenka.

Gabriela Eibenová založila hudební festival Rosa Bohemica, který spojuje zážitky z hudby se zážitky z nevšedních historických míst. Foto: Archív Rosa Bohemica

Utečete občas i k jinému žánru?
Uteču spíš do lesa. Po letech koncertování a období intenzivního poslouchání čehokoli pro mé děti jsem dospěla do fáze, kdy miluji ticho (smích).

S manželem, varhaníkem a dirigentem Adamem Viktorou, jste založili před více jak 20 lety vokálně-instrumentální soubor Ensemble Inégal. Jaké má složení?
Velmi různé. Máme pevné jádro, ale spíše je to okruh hudebníků a zpěváků, se kterými už roky intenzivně spolupracujeme a tvoříme dobrý tým. Stará hudba má to kouzlo, že nástrojové obsazení v téže skladbě je velmi variabilní, můžete si počet hráčů nafukovat i redukovat, hrát si s barvami, plánovat přesně podle akustiky a velikosti prostoru a rozpočtu.
Nelze to vždy a všude, někde je to striktně určeno. Konkrétně tedy: Můžeme hrát ve čtyřech, ve dvanácti, ale také v padesáti lidech. Třeba velké CD nahrávky J. D. Zelenky natáčíme obvykle v tomto velkém počtu.

Propaguje především díla právě tohoto českého barokního skladatele. Proč jeho?
Když jste Čech a věnujete se interpretaci barokní hudby, tak není vhodnější osoby. Jan Dismas Zelenka je český národní poklad, naše kulturní dědictví. Paradoxně je jeho hudba ještě málo známá. Mezi hudebníky a posluchači ano, pro ně už je hvězdou. Až prosákne mezi maturitní otázky a lidé budou jeho hudbu fakt znát, budu spokojená.
Pro hudebníky je fascinující výzvou, že jeho některá díla ještě stále nebyla v naší době hrána a tři sta let je nikdo neslyšel. Přitom co vytáhnete, je skvost. Všechno, tedy to, co se dochovalo, je uloženo v Drážďanech. Zelenka tam žil a pracoval pro krále Augusta II. Silného a Augusta III., v první polovině 18. století. Dílo, které po něm zůstalo, je velkolepé!

Titulní list historického díla Rosa Bohemica od Václava Boleluckého. Jde o jeden z nejkrásnějších českých barokních tisků. Foto: Archív Rosa Bohemica

Festival Rosa Bohemica, jehož jste zakladatelkou a organizátorkou. Láká na hudbu v místech protknutých historií ve středních Čechách, v Ústeckém a Jihočeském kraji. Oč jde?
Festival jsem založila v době covidové, kdy výkonní umělci neměli co dělat. Když žijete takový rozlítaný život jako my doposud, je těžké se najednou zklidnit a sedět doma. Zpočátku to bylo ohromující, tolik změn, jaro bylo překrásné, byli jsme pohromadě celá rodina, poprvé jsem si vyzkoušela home schooling, o kterém jsem malinko pro své třetí dítě uvažovala, v klidu jsem si dopsala diplomku a připravila se na státnice. Udělala jsem si pořádek v domácnosti a trochu i v životě. Ale na to mi těch pár jarních měsíců stačilo.
Když přišla nová uzávěra na podzim 2020, navíc doslovný zákaz zpěvu, něco ve mně se vzbouřilo. Manipulace strachem, úzkost, omezení, viděla jsem, že společností se začíná plíživě šířit něco nezdravého.

Takže vás napadlo založit festival?
Mám vyzkoušeno, že je všechno hodně o mysli, o psychice. Jak si to sami nastavíte, jak a co si připouštíte. Tak jsem si řekla, že vyšlu do světa signál, že hudba léčí, stmeluje, posiluje. Že setkávání a sdílení je inspirativní, ozdravné a nabíjející. Připravila jsem festival živého umění, kde se snoubí architektura s hudbou, pomocí hudby oživujeme genia loci a genia tempori. Alespoň se o to snažíme.

PSALI JSME:
Kam to v Česku láká turisty nejvíc?

Letošní ročník má motto matematika a filozofa Pythagora, který kdysi řekl, že hudba velmi prospívá zdraví, když ji náležitě užíváme. Kde už festival „léčil“ a kam se za jeho účinky můžeme ještě vydat?
Jde o teorii o harmonii sfér, o tom, že celý vesmír není jen ticho a tma, ale jednotlivá tělesa při svém pohybu vydávají určité zvuky, vzdálenost jednotlivých planet se dá určit nejen čísly i hudebními intervaly. Celkově jsme tedy už od počátku věků obklopeni zpívajícím vesmírem. Taková představa se mi líbí.
Festival začal varhanním koncertem v Roudnici nad Labem, v augustiniánském klášteře, u něhož vytéká zázračný pramen Roudná. Pak jsme se symbolicky přenesli od Řípu k Blaníku a ve Vlašimi si vyslechli přednášku o Janu Dismasi Zelenkovi, který se v nedalekých Louňovicích pod Blaníkem narodil.
Následovala pražská Loreta a slavnostní koncert k uctění památky jejího stavitele Kryštofa Dientzenhofera. Prázdniny začaly v Blatné, dále jsme pokračovali na Strži ve Staré Huti literárním pásmem Karla Čapka „Jak se co dělá“ v podání Petra Kostky a Carmen Mayerové. Další ze silných míst nás čeká 30. července v Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami.

PSALI JSME:
Milujeme hrady a zámky. Návštěvnost je famózní

Jste nejen špičkovou interpretkou, ale i maminkou tří dětí. Jak zvládáte péči o ně, když koncertujete po světě a manžel je také vytížený?
My jsme hlavně s manželem cestovali společně, v tom to bylo asi nejnáročnější, u dětí jsme se nestřídali. Museli jsme je svěřit do péče babiček, popřípadě „adoptované“ babičky nebo sousedky. Všem jsem jim neskutečně vděčná, protože jsem se své profese nemusela vzdát.

Léta se věnujete technice jógového dýchání. Dovedu si představit, že při náročných áriích dokáže správný dech pomoci. Je pro vás jóga oporou i v běžném životě?
Jógu praktikuji spíše okrajově, hlavně metodu Vítězný dech, jde o překlad z mongolštiny. V roce 2011 jsem se setkala s učením starých mongolských lámů, jejich cviky jsem pod vedením Gantulgy Ganjuur začala praktikovat.
Prodloužil se mi dech, a díky poměrně náročnému výcviku jsem začala být docela psychicky a fyzicky odolná. Občas, když jsem unavená, tak padnu, onemocním. Ale učím se ctít tu hranici, aby se to nestávalo, jsem citlivější ke svému tělu, a snad i ke svému okolí, zažívám více radosti z úplně obyčejných věcí. Zamilovala jsem se do svého života (smích).

PSALI JSME:
Martina Kociánová: Já se bojím víc o lidi, než o planetu

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Kdo odjede z Kataru s trofejí v ruce?

Ve světě dnes řádí pádivá inflace a podobná inflace zachvátila i fotbalový svět. Univerzity, sázkové kanceláře, fanoušci i banky se předhánějí v prognózách, který tým vyhraje letošní mistrovství světa (MS). Při …

Nejčtenější

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

Vánoční symboly za pět prstů

Poradna
Polovina adventu za námi a vy pořád počítáte? Jak letošní Vánoce finančně utáhnout, co oželet a kde ušetřit? Jestli vás napadlo, že tentokrát pořídíte takříkajíc za pět prstů tradiční vánoční symboly, tedy stromek a kapra, pak vám můžeme poradit, že to není dobrý nápad, jak si finančně pomoci. Raději omezte punč a rohlíčky.