Dlouhodobě je toto číslo dokonce ještě vyšší: Šest až osm tisíc ročně, jak uvádí ministerstvo životního prostředí (MŽP), které vychází z údajů Státního zdravotního ústavu. Na Ostravsku a Karvinsku, kde jsou ve vzduchu kromě ultrajemných prachových částic i vysoké koncentrace oxidů dusíku a také značné koncentrace benzenu, arsenu, niklu a kadmia, mají tyto látky na předčasné úmrtnosti desetiprocentní podíl.
Za hlavní zdroje znečištění vzduchu přitom ministerstvo životního prostředí označuje nedokonalé spalování fosilních paliv. To znamená místní topeniště, výrobu koksu a železe, dopravu, ale i části vzniklé z otěru pneumatik, nebo prach zvířený dopravou.
Jestliže poslanci, kteří horují za přijetí protikuřáckého zákona, argumentují tím, že nejde o kuřáky, ale o zdraví nekuřáků, neukazuje to, že se soustředili na cíl až druhé kategorie? Jejich tažení za hospody bez kouře totiž zlepší život jen části nekuřáků a navíc zlepší jen malou část jejich života. Protože kolik času stráví nekuřák v „zahulené“ restauraci? Ale kolik času stráví se svým případným životním partnerem-kuřákem? A především, kolik času stráví nekuřák v prostředí s celkově znečištěným vzduchem, prosyceným mikroprachovými částicemi, oxidy dusíku, benzenem, arsenem, niklem, kadmiem? Že se to nedá říct? Dá!
Podle mapy MŽP ke zprávě o životním prostředí za rok 2015 jsou imisní limity pro ochranu lidského zdraví překročeny v celém Moravskoslezském kraji a prakticky celém Zlínském kraji, jež mají dohromady téměř 1,8 milionu obyvatel. Limity jsou překročeny také na zhruba polovině území Královéhradeckého kraje a přibližně na třetině území kraje Středočeského. Kromě plošného znečištění eviduje MŽP také na stovky různě velkých lokálních ohnisek znečištění vzduchu, jež zahrnují jen obce či města, nebo jejich části (například zhruba polovinu Prahy).
Podle údajů MŽP za rok 2015 žije deset procent populace republiky v prostředí s nadlimitní koncentrací prachových částic. Více než polovina obyvatel Česka si pak „užívá“ vzduch s nadlimitními koncentracemi karcinogenního benzo(a)pyrenu.
První „protikuřácký“ zákon byl přitom v Česku přijat již v roce 2006. Od té doby se poslanci a senátoři věnovali návrhům na jeho zpřísnění již několikrát. Tomu současnému, se věnovali průběžně celý rok 2016. Odpovídá ale množství poslaneckého času investovaného do „protikuřáckého“ zákona dosaženému výsledku, tedy dosažené míře zlepšení ochrany zdraví obyvatel? Mimochodem, dá se vůbec přínos tohoto zákona nějak měřit, když všichni, kteří žijí v oblastech se znečištěným ovzduším, půjdou do povinně nekuřáckého podniku a pak i zpátky domů obklopeni vzduchem, který je „pěkný humus“? A když v něm žijí prakticky neustále?
Jestli jde opravdu všem, kteří pro zákon hlasují, o zdraví nekuřáckých zhruba čtyř pětin populace, vybrali si druhořadý cíl. Jestliže platí – jakože zjevně platí – Paretovo pravidlo 20/80, kdy 80 procent důsledků vychází z 20 procent příčin, pak tento zákon zjevně nepatří do těch rozhodujících dvaceti procent. Protože nekuřácké zdraví zákonným zákazem kouření v restauracích nijak zásadní ochrany nedozná.
Pokud by se totiž poslanci řídili Paretovým pravidlem, museli by svoji píli napřít na zákonné prosazení co největší zdravotní nezávadnosti vzduchu (a jeho vymahatelnosti), ze kterého by měli prospěch všichni obyvatelé republiky, tedy více než 10 milionů lidí. Anebo na prosazení absolutního zákazu kouření, který by podstatně pozitivně ovlivnil zdraví více než 2,3 milionů kuřáků.
