Brát internetové diskuze a sociální sítě jako řešení ale odborníci vůbec nedoporučují. „Sociální sítě nejsou vhodnou metodou, která by lidem s duševními problémy mohla pomoci. Naopak, mohou jen uškodit a navést je špatným směrem,“ uvedl pro web deníky Daily Mail výzkumný pracovník Tom Harrison.
Odborníci se rovněž shodují, že takové giganty, jako je Facebook nebo Instagram, by měly mít morální povinnost pomáhat lidem v přístupu k odborníkům. Rovněž doporučují, aby všichni, kdo cítí, že mají nějaký duševní problém, vyhledali specialistu.
V poslední době počet těch, kteří se na sociálních sítích nejen v Británii zapojují do diskuzí ohledně jejich psychických problémů, stoupá. Mezi hlavní probíraná témata patří právě deprese, těžké životní situace, stres, úzkost, nebo dokonce možnost sebevraždy.
Úzkost, smutek a strach – to jsou nejčastější emoce, s nimiž se lidé v České republice obracejí na odborníky z platformy Dělám, co můžu. „Dominantním jevem je zhoršení dřívějšího stavu u lidí, kteří již nějaké potíže měli. Typicky partnerských či rodinných vztahů, trpících tím, jak spolu nyní členové domácnosti tráví mnohem více času. Objevují se samozřejmě i obavy o blízké osoby. Málokdy naopak lidé volají kvůli koronaviru jako takovému,“ říká autor projektu, psychoterapeut Pavel Pařízek.
Ze zhruba šesti set zdokumentovaných kontaktů lidé ve 40 % případů konzultovali otázky partnerských vztahů. Ve 35 % potom osobní témata jako např. zvládnutí existenciální či existenční situace, studia, práce apod.
Mezi jevy, které se s epidemickou krizí objevily nově, patří stavy, jaké zažívají např. vězni na samotce. Takoví lidé celkově ztrácejí svůj životní rytmus. Mají potíže s novou organizací dne a ztrátou časové struktury. Neví, jak dlouho karanténa trvá a musí si vzpomínat, jaký je den. Dochází u nich často i k fyzickému pustnutí.
„Tyto lidi drží jako v klinči neohraničenost aktuálního nouzového stavu. Neví, kdy mu bude konec. Navíc na sebe mívají vysoké nároky, jako by měli situaci zvládnout. Srovnávají se s okolím a třeba z toho nevychází dobře. Trpí tím, že jsou v kontaktu s existencí věcí, které nemohou kontrolovat a ovlivňovat,“ upřesňuje Pařízek. Z tzv. pracovníků první linie se podle něj ozývají především zdravotníci, pracovníci z pečovatelských služeb či lidé ze samosprávy. Hlavním tématem je přetíženost, ale i smysl života.
„Je smyslem života ochránit se před nástrahami smrti i za cenu rezignace na běžný život? Chození do práce, setkávání se s rodinou a přáteli, naplňování svých sociálních potřeb? Platí stále, že člověk je svojí podstatou tvor společenský?“ klade na Facebooku zásadní otázky těchto dní porodník, gynekolog a genetik MUDr. Pavel Calda.
Podle Caldy jsou otázky, na které teď hledají odpovědi mnozí: „Můžeme každého jednotlivého člověka ochránit před rizikem smrti, aniž bychom ho zbavili radosti ze života? Můžeme jej zavřít do sterilního stanu?“ Calda, díky svým zkušenostem a praxi spojené s rozením nových človíčků, přináší i odpovědi: „Člověk by měl být smířený nejen se životem, ale i smrtí. Jako se nás nikdo neptal, jestli jsme se měli narodit, tak se nás nikdo nebude ptát na to, kdy máme odejít.“
„Já jsem připraven – a nemusí to být zrovna Covid-19 pneumonie. Neplánuji vydržet do totální senility. Není to o kvantitě, délce přežívání, ale kvalitě života. A když to má nastat, ať to nastane. Ale zavřít se doma na dva roky do karantény, abych se dožil Alzheimera nebo rakoviny, to tedy neplánuju,“ uzavírá Calda.
