Reaganova 80. léta vrátila Americe nízkoinflační prosperitu a světu nakonec i pád železné opony a jen o chvíli později i Berlínské zdi. V lidovém výkladu je tedy oboje, navrácení prosperity Spojeným státům i vítězství ve studené válce, připisováno Reaganovi. Jistě ne bez opodstatnění. Nicméně ani Reagan se počátkem 80. let nezjevil jako „deus ex machina“.
K „reaganovské“ prosperitě totiž v řadě ohledů dláždil nenápadně cestu právě Carter. Doplatil však na setrvačnost ekonomiky. Někdy trvá i řadu let, než se dané hospodářskopolitické opatření kýženým způsobem projeví.
Carter je tak dnes vzpomínán coby muž, jehož vládnutí provázela nepříjemná stagflace, tedy kombinace mdlé ekonomické výkonnosti a poměrně vysoké inflace. Stagflace 70. let, vyhnaná ropnými šoky té dekády, ostatně do značné míry stála za tím, že ztroskotal právě už po prvním funkčním období – a že jej Reagan porazil.
Nicméně Carterova deregulace – či nakročení k ní – letecké dopravy, kamionové přepravy, energetiky a telekomunikací, tedy sektorů, jež byly administrativně spoutávány už od Velké hospodářské krize 30. let, nejen tužila prosperitu 80. let. Pomohla dokonce zkrotit mimořádně vysokou inflaci přelomu 70. a 80. let.
Tato inflace, resp. tedy stagflace, ostatně byla Carterovi hlavním podnětem k oné deregulaci. Věřil, že deregulování je protiinflační. A ekonomický boom 80. let jej v tom utvrdil, přestože kredit za něj dějiny připsaly Reaganovi. Úspěch reaganovské ekonomické doktríny, jíž základy položil Carter, vedl v polovině 80. let k Reaganovu znovuzvolení.
Dal mu oporu i v geopolitických snahách, dále zvýšil hospodářský náskok USA před Sovětským svazem, takže zásadně přispěl k rozbití železné opony na přelomu 80. a 90. let. Jemuž tedy Carter také svým způsobem dláždil cestu – alespoň tedy v ekonomické oblasti.
Carterovo deregulační úsilí konce 70. a samého začátku 80. let zostřilo konkurenci v řadě klíčových sektorů americké ekonomiky, umožnilo tak vzestup inovativnosti a konkurenceschopnosti, kterou regulatorně svazovaná Amerika v 70. letech postupně ztrácela.
Nákladnost osobního létání klesla o polovinu, takže Američané mohli konečně dostupně do nebes. Létání tak ovšem navždy přestalo být doménou „horních deseti tisíc“. I to je Carterův odkaz.
Pamětnické turistické prospekty ještě ze 70. let, zachycující servírování nejvybranějších pokrmů typu humra přímo na palubě letadla, jako v luxusní restauraci, působí dnes, v čase masového nízkonákladového létání, jako z jiného světa. Kdo z pamětníků však za tím časem teskní, a jistě jsou tací, jistě neteskní za absurdními cenami, jež létání tehdy doprovázely.
Aerolinky nemohly s cenou pod určitou, administrativně danou úroveň, aby se nevrátily nebezpečně deflační tlaky typu těch z 30. let. Takže musely konkurovat něčím jiným než cenou. Letadla se tak měnila alespoň v luxusní restaurace. Až Carter dal létání láci, lidovost, až dnešní masovost. Zavelel k nízkonákladovému létání.
To ale není zdaleka jediný jeho odkaz dnešku. Vždyť solární panely nechal na střechu instalovat již roku 1979, tedy v době, kdy většina populace České republiky ještě ani nebyla na světě. Ano, šlo o střechu Bílého domu. Jestliže dnes Česko i jiné země zažívají boom „střešní solární minivýroby elektřiny“, Carter ji na samém jejím úsvitu pomohl popularizovat, čímž k boomu nepochybně přispěl.
Další deregulaci uskutečnil v oblasti logistiky. Náklady přepravy zboží Amerikou, coby podíl na hrubém domácím produktu, v důsledku klesly o 50 procent. A tak bychom mohli pokračovat. Perioda nebývalé americké prosperity let 1983 až 2003, navíc let postupného snižování inflace, je z velké části Carterovým dílem.
Souhlasí i americký Forbes, jenž loni napsal: „Ze všech prezidentů USA, Reagana nevyjímaje, byl právě Carter tím největším deregulátorem.“
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
