Ale netřeba zacházet tak daleko do minulosti. Za finanční krize let 2008 a 2009 rezonovala zas a znova ona slovní hříčka – „banksters“. Novodobí gangsteři s klotovými rukávy si přivlastňují zisky, ale jakmile padnou do ztráty, zespolečenští ji.
Časopis Rolling Stone dokonce roku 2009 připodobnil investiční banku Goldman Sachs – jeden ze symbolů Wall Streetu i krize samotné – k „obrovské vyděračské chobotnici přisáté ke tváři lidství a nelítostně strkající svá chapadla všude tam, kde jsou cítit peníze“.
Coby vzdor k bankéřstvu své doby ostatně právě roku 2009 vznikla také nejstarší a dosud nejrozšířenější kryptoměna světa – bitcoin. Bitcoin má právě udělat přítrž tomu, aby bankéři svým chapadlem ovíjeli společnost, sáli pro sebe zisky, zatímco současně socializovali vlastní ztráty.
Ústředním „záporákem“ finančního světa oné pohnuté doby konce nultých let byl v očích mnohých – nejen časopisu Rolling Stone či rané bitcoinové komunitě – Ben Bernanke, tehdejší šéf americké centrální banky. Měl se provinit tím, že zásadně přispěl k tomu, aby za peníze daňových poplatníků byli zachraňováni oni nenávidění bankéři, kteří krizi, a tedy třeba i nezaměstnanost obyčejných lidí, přivodili.
Bernanke je od tohoto týdne vůbec první hlavou nejmocnější centrální banky světa, která se zároveň může pyšnit ekonomickou Nobelovou cenou. Tu si letos rozdělí hned tři ekonomové. Získává ji z třetiny Bernanke a pak také Douglas Diamond a Philip Dybvig.
Pokračuje tudíž stav jednoznačné dominance Američanů, resp. ekonomů z amerických univerzit. Zatímco v celé historii ekonomické Nobelovy ceny, od konce 60. let, ji získaly všehovšudy jen dvě ženy, pouze mužů jménem Robert ji má hned devět – a ponejvíce právě těch z USA.
Letošní Nobelova cena oceňuje ekonomy, kteří objasňují, proč jsou banky celospolečensky tak důležité a proč je nelze líbivě vidět jako ony „nelítostné chobotnice“ bezmezně lačnící po šustotu bankovek.
Oceněné trio ekonomů ve svém výzkumu konkrétně ukazuje, proč a jak předcházet rozsáhlému kolapsu bankovního systému. Bernanke sám měl příležitost takovému kolapsu předcházet i přímo v praxi, tedy právě v pozici šéfa centrální banky USA. V září 2008 takto přihlížel pádu investiční banky Lehman Brothers.
Její kolaps značí začátek nejvyhrocenější fáze finanční krize. V období po pádu banky, na podzim 2008, se tento původem akademik stal z titulu své funkce ústřední postavou v procesu záchrany dalších bank a finančních institucí.
Pomohl tak zabránit tomu, aby tehdejší krize přerostla do podoby Velké hospodářské 30. let, již v roli akademika studoval zevrubněji, než prakticky jakákoli jiný ekonom své generace. A ano, stal se také nenáviděnou figurou. Alespoň v některých kruzích.
Ve svých teoretických pracích, jimž položili základ už počátkem 80. let, Bernanke, a také obecně méně známí Diamond s Dybvigem, ozřejmili, proč jsou banky pro vyspělou tržní ekonomiku tak důležité. Ale zároveň i to, že jsou značně zranitelné. Do značné míry tak ocenění ekonomové rozporují obrázek bank coby neohrožené „vyděračské chobotnice“.
Letošní ekonomická Nobelova cena je bezesporu zasloužená, byť – ruku na srdce – ještě třeba v polovině minulého desetiletí by ji zrovna ti nyní ocenění nedostali. Jenže od té doby se pověst bankéřů i Bernankeho v očích široké veřejnosti zlepšila. Tedy, spíše se zapomnělo na to, že bankéři svého času byli široké veřejnosti „nelítostnou chobotnicí“.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
