Žijeme v extrémní době. Tlak na rozpočet je ohromný, všichni chodí s nataženou rukou. V čem je nejzásadnější problém, ve kterém se teď Česká republika nachází?
Není to problém jenom roku 2022, ale spíše posledních let. Řekl bych, že hodně silným začátkem byla pandemie covid a mám pocit, že v těch letech 2020-2021 se trošku změnila DNA Čechů historicky velmi finančně uměřených, konzervativních a dluhy nesnášející lidí.
Začalo to na úrovni veřejných financí, kdy jsme velmi radikálně nejdřív změkčili rozpočtová pravidla, která máme v našem vlastním zákoně o rozpočtové odpovědnosti, potom jsme dokonce sledovali, jak se pravidla fiskální obezřetnosti vypínají na úrovni celé Evropské unie.
Koneckonců nejsou zapnuta dodnes a myslím, že jsme jako Češi poprvé zjistili, že jistý typ fiskálního černého pasažérství si můžeme zažít a že to v krátkém období tak moc nebolí. A to je to je asi ten základní problém.
Národní rozpočtová rada se k tomu vyjádřila dost rázným způsobem.
Ve zprávě, kterou Národní rozpočtová rada prezentovala, upozorňujeme vážně a velmi silnými slovy, že to, co jsme si mysleli, že je dočasným jevem, že se začíná stávat jevem střednědobým, nebo dokonce trvalým a že tímto způsobem nelze pokračovat. Je to něco, co zasáhlo, řekl bych, celou politickou scénu bez ohledu na to, kdo je zrovna vláda nebo opozice.
V první řadě to zasáhlo nás jako voliče, nás jako elektorát, že jsme si zvykli na to, že můžeme systematicky zvyšovat veřejné výdaje, systematicky po drobných krůčcích snižovat příjem. Tím prohlubujeme problém strukturálního deficitu. Systematický nesoulad mezi příjmy a výdaji veřejného sektoru, který tady je, nejenže se nezmenšuje, ale zvětšuje se.
A ve špatných časech k tomuto nesouladu pak vždycky přičítáme ještě dodatečné náklady řešení aktuální krize. A to je přesně situace dneška. Nechci být úplně špatným prorokem, ale zdá se mi, že to nepůjde úplně lehce zastavit, že to není věc, která je zase jednoduše přepnutelná nazpátek.
Češi jsou plus minus nastaveni pořád stejně, ale politici si myslí, že lidi chtějí něco jiného a prochází jim, když národu mažou med kolem pusy.
Česká psyché má dlouhodobě dvě poloviny. Jedna je finančně konzervativní, druhá je hemisféra černého pasažérství. Obě poloviny spolu koexistovaly a jejich stýkání a potýkání mělo nějaké důsledky pro vývoj naší země, ale finanční konzervativnost vesměs dominovala. A to do té míry, že i v časech komunismu, ačkoliv už na to zapomínáme, jsme byli zemí, která neměla problém s předlužením, jako měly jiné země okolo nás.
Státy, jako Polsko či Maďarsko, zažívaly potupná jednání s Pařížským klubem ohledně žádosti o odpuštění dluhů. Pro nás, kteří jsme tam tehdy za komunismu jezdili, byl tamní život krásný v tom, že se daly v Maďarsku koupit džíny a LP desky a v Polsku občas zase hezké tričko. Byly to ale věci na dluh, které potom vedly k obrovským problémům na začátku transformace.
My jsme si vlastně nic takového nezažili. Není to pro nás ale potenciálně nebezpečnější?
Ještě nemáme zkušenost s tím, co znamená narazit do zdi. Teprve to budeme testovat. Národní rozpočtová rada jako auditor veřejných financí má nevděčnou roli. Upozorňuje v režimu předběžné opatrnosti a snaží se dělat všechno pro to, aby ten náraz nebyl. Je to hrozně těžké, když v historické paměti národa není zkušenost s tím, co to znamená, když to nastane.
To je obrovský rozdíl mezi Poláky a Čechy. Poláci mají tak obrovskou historickou negativní zkušenost s Němci i s Rusy, že jim není třeba vysvětlovat, že dokonalá závislost na jednom, nebo na druhém může potenciálně znamenat problém. A to je nepřenosné k nám a zrovna tak je nepřenosná zkušenost předlužených zemí, které by nám teď začaly říkat: „No jasně, ono se to dá chvilku vydržet, vždyť to vypadá fajn.“
Nemyslím si, že je to o politicích, dokonce si myslím, že politici jsou skutečně jenom vykonavateli vůle lidí, že v zásadě poptávkovou stranou jsou lidé, kteří považují za naprosto neoddiskutovatelné, zjevné a zřejmé, že když přijde nějaký šok, tak ho máme dokonale zahladit na vrub veřejných financí, aby se nekonal žádný zásah z hlediska úrovně bohatství na straně firem nebo domácností.
Takovým případem je například snížení spotřební daně na naftu.
Ano, když jsme snížení schvalovali, tak to bylo původně plánováno na tři měsíce, v tu chvíli už jsem varoval, že to nepůjde zapnout znovu nazpátek. A přesně to se stalo. Po třech měsících jsme z dočasného opatření udělali trvalé, respektive v tuto chvíli je stanoveno do konce roku 2023 s možností dalšího prodloužení.
A upřímně řečeno: Jak velká nebo dlouhá politická debata se vedla o tom, jestli výpadek deseti miliard příjmu je nebo není problémem? Žádná. Prošlo to jako nůž máslem. Všichni berou úplně automaticky, že je to správně a že jinak to ani být nemůže. Z hlediska příjmů je takových opatření spousta: Vyšší limit k registraci na DPH, příznivější odpisy, paušální daň.
Skládáme miliardy k miliardám. Na výdajové straně budeme mít speciální důchody pro speciální profese, jenom tím spustíme závod o to, kdo se bude dál cítit jako speciální profese, máme výchovné, které zasáhne důchodový systém od příštího roku, 500 Kč za každé vychované dítě. Kdo by byl proti? Vždyť je to přece spravedlivé. Tyto kroky děláme permanentně a průběžně. Navíc je jedno, jestli je to zrovna vláda, nebo opozice. Bereme to jako oprávněné nároky, které jako voliči máme.
Národní rozpočtová rada je tím nepříjemným prvkem, který nakonec říká: Ještě je třeba platit běžné výdaje, a to i mandatorní. Do chvíle, dokud lidi mají pocit, že je půjčování nebolí, tak je s tím obtížné něco dělat. Nejsem zrovna člověk, který by od rána do večera nadával na politiky a politickou sféru, je to relativně obtížné řemeslo a není to často nic záviděníhodného. Každý z nás si musí sáhnout do svědomí, co vlastně dnes po státu chce.
Nezažili jsme něco podobného v prvních letech transformace s tím, že se problém zakryl privatizacemi, které poskytly mimořádné financování? Dnes privatizace nejsou, a proto ty obří schodky vidíme na první pohled.
Myslím si, že ne, protože s dobrou pamětí začátku 90. let bych řekl, že tehdy byla situace z hlediska bohatství a očekávání úplně jiná, než nyní. Tehdy jsme byli velmi chudí, ale měli jsme velmi pozitivní očekávání ohledně budoucnosti. Říkali jsme definitivně, nebo alespoň většina, definitivně odchází něco, co bylo zavrženíhodné a špatné, a přicházím něco, co bude lepší. Byl tady obrovský drive něco dělat, pracovat, podnikat, investovat, snažit se. Byli jsme chudí lidé s pozitivními očekáváními.
Teď je to úplně obráceně. Jsme velmi bohatá společnost, která má očekávání ohledně budoucnosti velmi pochroumaná a očekává spíš to horší. To je úplný opak. Tehdy jsme chtěli bohatství vytvářet, teď chceme udělat všechno proto, abychom o existující bohatství a životní standard nepřišli. A to, i kdyby to mělo znamenat, že budeme ničit a destruovat kousek budoucnosti a že si z budoucnosti budeme více půjčovat, než je zdrávo.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Krásný článek …s odpověďmi úplně souhlasím .. všichni chtějí peníze po státu ..ale nechápou že stát žádné nemá kromě co vybere od nás …podle mě to je cesta do pekel …co další generace….jsem sobecká společnost …hedonicka…
Tesat do kamene. Aspoň někdo má mozek v hlavě. Je to zhouba aktuálních politik napříč Evropou. Ať se lidi pak nedivi, že inflace tu bude dlouhá léta a zruinuje jim veskere uspory, to lepším případě. V horším případě investoři přestanou půjčovat a na řadu přijdou drakonické škrty, vysoké a majetkové daně a rozprodej národního majetku viz Řecko.
Stát by neměl suplovat rodinu a platit přídavky na děti, porodné a podobne zrudnosti