Horké letní dny a nesnesitelné teplo v domovech trápilo už obyvatele starověkého Říma či Indie. Zatímco Římané začali k ochlazování domů využívat studenou vodu z horských pramenů, kterou vedli pomocí sítě akvaduktů přes celé město, v Indii lidem posloužila kombinace rohoží, větru a vody. Paláce totiž mívaly na návětrné straně otvory, na něž obyvatelé věšeli vlhčené rohože z trávy či rákosu. Odpařovaná voda, kterou hnal vítr dovnitř, pak domy ochlazovala. Právě odpařování a jeho možný vliv na ochlazování objektů o několik století později začal testovat Benjamin Franklin i cambridgeský profesor John Hadley. V roce 1820 pak Michael Faraday přišel se zjištěním, že pokud postupně vypouští stlačený zkapalněný amoniak, dokáže tím ochlazovat okolní prostředí.
Poprvé klimatizaci zapnuli v New Yorku
Za vynálezce první klimatizace je ovšem považován Willis Carrier, který v roce 1902 využil v praxi srážení vodních par na studených trubkách. Mladý inženýr ze strojírenské firmy Buffalo Forge dostal na starost vyřešit problém teplého a vlhkého vzduchu v tiskárně Sackett-Wilhelm v Brooklynu, kde tiskařům vlivem horkého vlhkého vzduchu špatně usychaly barvy a vlnil se papír. „Klimatizace kromě ochlazování dodnes vzduch také zbavují vlhkosti. Obvykle totiž nasávají teplý a vlhký vzduch ke studeným trubicím, ve kterých proudí chladicí látka. Následně se na trubicích vzduch sráží a vrací se zpět do prostoru. Kromě toho, že je chladnější, bývá též mnohem sušší. Aby však vzduch v interiéru nebyl suchý až příliš, mají v sobě klimatizační jednotky zabudované zvlhčovací technologie,“ popisuje Ivo Zabloudil, produktový manažer společnosti Enbra, jež se zabývá prodejem, instalací a servisem klimatizačních zařízení.
Jen půl roku po Carrierovi představil Stuart Cramer vlastní klimatizaci, která využívala vodní páru. Ve 30. letech 19. století si pak nechal vlastní způsob ochlazování vzduchu patentovat i John Gorrie. Využíval k tomu přístroj na výrobu ledu, který současně uměl vytvářet studený vzduch. Postupně byly klimatizace zavedeny do řady veřejných institucí, chladnějšího vzduchu se tak díky tomu dočkali například v Bílém domě či americkém Kongresu. Ani Československo ovšem nezaostávalo, technologii Carrier začala ve třicátých letech ke chlazení využívat například budova Elektrických podniků v Praze.
V domácnostech si kvůli ceně i velikosti prvních klimatizací lidé museli ještě pár let počkat. První chladicí zařízení se v domovech objevila sice už kolem roku 1914, větší rozmach ale zažila až v 50. letech 20. století. Do té doby používaný propan byl totiž nahrazen bezpečnějším freonem a zařízení se zmenšila natolik, aby se vešla do rámu oken. V roce 1965 tak mělo klimatizaci údajně asi deset procent všech Američanů. Dnes je to přes 90 procent.
Budoucnost patří čistšímu vzduchu a chytrým zařízením
Ačkoliv by se mohlo zdát, že klimatizace je jedním z vynálezů, které už není kam dál posouvat, opak je pravdou. Jen během posledního desetiletí se chladicí zařízení dočkala řady proměn. A výrobci nadále hlásí změny ve vzhledu i fungování. „Jednou z významných invencí bylo, když se k chladicím jednotkám přidala možnost vytápění. To je pro mnoho zákazníků důležitý parametr. Nemusejí tak pořizovat několik zařízení zvlášť, vystačí si s jediným,“ upozornil Ivo Zabloudil ze společnosti Enbra. Výrobci opatřují klimatizace i nejrůznějšími filtry, díky nimž do místností proudí vzduch nejen studenější, ale i čistší. Proměnou dále prochází také velikost chladicích zařízení, celá řada z nich je tak v dnešní době již mobilní. Nevýhodou mobilních klimatizací je však nižší účinnost a zároveň poměrně vysoká hlučnost.
Jedním z posledních trendů, jenž podle odborníků v současnosti hýbe odvětvím klimatizací, je možnost napojení chladicího zařízení k centrálnímu inteligentnímu systému domácnosti, který je možné ovládat například pomocí chytrého telefonu či tabletu. „Stále více zákazníků zajímá, zda mohou klimatizaci napojit do systému chytré domácnosti. Díky tomu si pak mohou například vzdáleně nastavovat požadovanou teplotu nebo regulovat spotřebu elektrické energie,“ uzavřel Zabloudil.
