Každý týden si obchodní řetězce zahrávají s národem. Jeden den vyrazíme do Tesca, další do Alberta, pak Kaufland, Globus a uprostřed týdne musíme stihnout hned dva krámy, to si tedy dneska nepřispíme. Na madlech vozíků sešit se slevami a v zástupech zákazníků projíždíme mezi regály jako orientační běžci. Od kontroly ke kontrole, od slevy ke slevě. Sláva, máme to všechno. A zítra o dům dál.

Přestali jsme nakupovat to, co potřebujeme. Nakupujeme to, co nám zlevnili.

Nevěřím, že za mánií hnát se za jogurtem o 15 % levnějším přes půl města je fakt, že důchodci nebo chudší rodiny si prostě nemohou dovolit opomenout jakoukoli příležitost k výhodnému nákupu. To není ekonomická rozvaha, ale závislost kdysi geniálně vyjádřená dvojicí komiků Šimek a Grossmann: „Nechci slevu zadarmo.“ Hnáni touhou ušetřit tři koruny totiž nakoupíme zpravidla zboží o desítky korun víc, než potřebujeme.

A obchodní řetězce tuto závislost živí. Vytrvale, úspěšně. Vychytrale, až podvodně. Příklad z Tesca z poslední doby. Lákali nás na šunku Zvonařku se slevou přes 30 %, takže teď si ji prý můžeme koupit za 23,90 Kč. Kdo by odolal, když je to tak výhodné? Jenže ve skutečnosti tahle šunka stojí zhruba 24 Kč i bez slevy. Jen to v té chvíli většině zákazníků asi připadá drahé.

Podobný příklad s vepřovým masem z jiného řetězce. Stačí deklarovat původní cenu kolem 160 Kč za kilo kýty a můžeme inspirovat zákazníka až padesátiprocentní slevou. Zlevnit něco na polovic přece znamená, že je to prakticky zadarmo. To jsme byli ve správnou chvíli na správném místě, viď, mámo!

A co hrátky s množstvím zboží a slevou? Opět příklad. V oddělení ovoce v Albertu jsem na jaře zahlédnul velký nápis lákající na 40% slevu nektarinek. Po zimě vítaná změna, říkal jsem si, a zamířil k nim. Přišly mi trochu drahé, ale co si jednou nedopřát? Jenže pořád mi na té ceně něco vadilo, až jsem na to přišel. Na ceduli byla uvedena cena za kilo, vypočtená sleva 40 % seděla, jenže vztahovala se k prodávané vaničce (označovaná na ceduli jako kus), a ta byla pouze půlkilová. Takže namísto slevy se fakticky jednalo o navýšení ceny. Upozornil jsem na toto evidentní klamání zákazníků místního pracovníka, a když se mi ho po názorném vypočítání několika matematických úloh podařilo přesvědčit, o co mi jde, popadl ten dobrý muž plato se zbývajícími vaničkami (šly evidentně na odbyt) a se sveřepým výrazem odkráčel do zákulisí tohoto povedeného podniku.

A to už vůbec nemluvím o servisu při prodeji, chování prodavačů a vůbec kvalitě nebo ceně zboží. Srovnávací testy ukázaly, že nakupujeme dražší a méně kvalitní potraviny než Němci. Jeden známý, který se vrátil domů po 20 letech ve Švýcarsku, o nabídce zeleniny nebo masa a uzenin v našich supermarketech prohlásil, že takové zboží by si za hranicemi nikdo ani neodvážil nabídnout, protože by to prostě nikdo nekupoval a šel jinam. Kam ale půjdeme my?

Vždyť u nás hlavní rys pseudokonkurence mezi obchodníky znamená nepřiznaný, ale evidentní kartel uzavřený mezi řetězci se základní filosofií – když jim nic lepšího nenabídneme, tak koupí to, co je. A občas jim to můžeme osladit nějakou tou slevičkou.