Ano, jsou to oficiální údaje, které každý den ráno kolem deváté a vpodvečer kolem osmnácté hodiny vydává ministerstvo zdravotnictví. Sděluje nám počty nových nakažených, počty vyléčených, zesnulých, počty testů. Každé to číslo samo o sobě asi bude svým způsobem pravdivé.
O tom to je: Samo o sobě, Asi, Svým způsobem.
Začněme u počtu testů. Zdravotnická statistika hovoří o kumulativním počtu testů, tedy včetně opakovaných testů u stejné osoby. Takže to na apríla vypadalo, že máme otestováno půl procenta populace, tedy přes 50 000 testů. Je to hodně nebo málo? Zatraceně málo.
A to ještě musíme počítat, že někteří – zejména nakažení – byli a jsou testováni vícekrát, než se dá říci, že jsou uzdraveni. A to máme tři a půl tisíce nakažených a jen okolo 70 uzdravených, to znamená tři a půl tisíce testů podruhé, potřetí… Ta rostoucí čísla testů vypadají pěkně, ale…
V posledních dnech se začalo mávat procentním číslem, které ukazuje, kolik procent testů má pozitivní výsledek. To číslo je celou dobu poměrně stejné, většinou pohybuje se mezi 5 až 7 procenty. Tedy celou dobu – až od půlky března, kdy se dělalo přes tisícovku testů denně.
V začátcích, kdy se vláda ukájela v restrikcích a zakazovala nejen chodit do škol a nakupovat, ale i laboratořím testovat, se první týden v březnu dělalo jen pár desítek testů denně, druhý týden pár stovek, ta procentní čísla s pozitivními výsledky divoce poskakovala.
V druhé půli března se už to bylo mezi oněmi 5 až 7 procenty, pěkně to vycházelo i na víkendy, kdy se sice méně testovalo, ale také bylo méně výsledků (logicky, nejsme roboti, někdy – nejlépe o víkendu si potřebujeme trošinku oddáchnout – to není výčitka, naopak). Ale pozor – je tu opět vztyčený prst!
Výsledky testů byly obvykle známy nejdříve za dva dny, spíše za tři, sociální sítě hovoří i o tom, že se konkrétní lidé dozvídali o své pozitivitě třeba až po deseti dnech. V případě dvou či třídenního zpoždění se pěkných 5 až 7 procent šplhá i hodně přes deset procent, při delším intervalu už jsme v divočejších dvouciferných číslech.
Další poměrně relativní číslo je počet úmrtí. Nechci se dopouštět nonsensů typu „bylo mu 95 let, bůhví, na co zemřel“. Je tu ale mezinárodní srovnání. Na Slovensku zemřel muž dvě hodiny po příchodu z nemocnice, kde mu sdělili, že je nakažený koronavirem. A srdíčko to neuneslo – nevydrželo. Bratři Slováci si jej do statistiky nedali, ještě týden měli v kolonce zesnulých nulu. Opět ale: Otázkou je, jak by se k tomuto případu postavili naši zdravotničtí statistici. Nula nebo plus jedna?
Český národ se ale k vládním restrikcím dokázal postavit konstruktivisticky. Škoda, že se nikde neobjevil ani kvalifikovaný odhad, kolik se ušilo v domácích „dílnách“ roušek v prvním týdnu poté, co vláda týmiž ústy řekla „Roušky nejsou“ a „Musíte roušky nosit“. Třeba to někde ještě časem vyplave.
Výrazem absolutního konstruktivismu by ale bylo, kdybychom si každý večer pro sebe zapsali: Milý deníčku, kdepak jsem to dneska byl, s kým jsem se potkal, koho jsem to mohl nakazit. „Pak“ by se to třeba mohlo hodit. Ale ony nám to banky s mobilními operátory stejně zdokumentují.
