Na jednu stranu nejsme, co se týče celoevropského srovnání, se závislostí na zahraničních energetických zdrojích nejhůře. Jsme dvanáctou z 32 ekonomik, které jsme zkoumali. Na druhou stranu, když na to podíváme prizmatem loňského vývoje, to jest z hlediska takzvané energetické krize, a srovnáme to například se Španělskem, Belgií i jinými ekonomikami, jež jsou na tom v tomto slova smyslu mnohem hůře, tak to úplně dobře nevyznívá. Proč?
Je pravda, že nejsme na dovozu energie úplně nejzávislejší, na druhou stranu pořád platí, že z různých historických důvodů jsme na dovozu energie závislí relativně hodně. A to především na dovozu fosilních paliv, protože není energie jako energie a jednotlivé zdroje se nedají libovolně zaměňovat. Vidíme země, které mají větší energetickou spotřebu nebo náročnost hrubého domácího produktu než máme my, ale mají velkou proporci svých energetických potřeb pokrytou z obnovitelných zdrojů.
To je cesta, která teprve leží před námi. Jsme zemí, která leží ve středu Evropy a která nemá snadný přístup k moři, aby mohla energii jednoduše dovážet.
Není ani v našich možnostech rychle postavit náhradní dopravní cesty, které by nám vypadnuvší ruský plyn a ropu umožnily během velice krátké doby nahradit. A to se zase samozřejmě promítne v té obtížné situace pro podniky i pro domácnosti, které jsme byli svědky.
Zmínil jsi historický kontext, který je určitě zajímavý a relevantní. Před druhou světovou válkou bylo Československo zaměřené na lehké strojírenství, po únoru 1948 přišla direktiva z Moskvy a stali jsme se kovárnou a strojírnou RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, pozn. red.). A na to stále doplácíme. Dané rozhodnutí sebou přineslo velkou energetickou náročnost, které se postupně zbavujeme. Nicméně když se podíváme na náročnost a efektivitu v celoevropském srovnání, tak na tom tak dobře nejsme. Je to tak?
Ano, ale je to i tím, kam jsme se ve výrobním řetězci dostali. Nejsme totiž ani na začátku, ani na konci. Prostřední pozice nám určitě v době transformace slušela. Když se podíváme, kam byly směřovány podpory přímých zahraničních investic na přelomu tisíciletí, tak ono to pohříchu bylo i do tohoto segmentu. A je to logické. Konkurovali jsme především dobře kvalifikovanou a relativně levnou pracovní silou a neměli jsme dostatek zkušeností ani lidí pro high-tech produkci.
Myslím si, že transformace pokračuje dále směrem k výrobě s vyšší přidanou hodnotou a s menší energetickou spotřebou. Když se podíváme na časové řady, tak vidíme, že se nám energetickou náročnost daří v čase snižovat rychleji než západoevropským zemím. Ale ony vycházejí z nižšího základu v posledních dvaceti letech, takže jsme pořád nad nimi a doplácíme na to.
Jak vnímáš regulatorní snahy změnit mimo jiné spotřební návyky domácností? Pavel Tykač k tomu v rozhovoru říkal, že si saháme na vlastní životní úroveň, na vlastní bohatství. Skutečně to chceme dělat?
Já bych to vnímal ve více rovinách. V obecné rovině je velmi žádoucí, abychom se pokusili negativnímu klimatickému vývoji maximálně intenzivně čelit. Existují práce o tom, jaké dopady má zvýšení teploty o jeden stupeň na ekosystém a ve svém důsledku potom i na schopnost lidí žít v určitých pásmech a jaké důsledky to bude mít, pokud se s tím jako lidstvo nepokusíme něco udělat. Myslím, že je to naprosto zásadní prioritou.
Druhou věcí je, jakým způsobem přistoupíme ke snaze negativnímu vývoji bránit. Mám trošku obavy, že si nejsme úplně vědomi všech možných následků, která daná rozhodnutí přinesou. A jak to v ekonomii bývá pravidlem, můžou být vítězové a poražení, ale úplně nevidíme do koncovky. Udělali jsme nějaká rozhodnutí a snažíme se je realizovat. Máme nějaká data, kdy chceme něco mít hotovo a odpracováno. Ale nevím, jestli jsme si vědomi toho, co vše to může vyvolat.
Třetí věcí je, že se mi zdá, že ne všichni na této planetě vnímají naléhavost potřeby snižovat energetickou náročnost a klimatické zatížení stejně jako my v Evropě. Evropa zkrátka není nejlidnatějším kontinentem. A v budoucnosti se na tom sotva něco změní. Pokud my se budeme snažit a jiní k tomu přistoupí s mnohem menší mírou zodpovědnosti, tak nakonec může být naše snažení anulováno. A ve vnímání veřejnosti potom převáží to, o čem mluvil Pavel Tykač.
Energetická transformace a na ni navázaná ekonomická transformace jsou nákladné. Když se zaměříme na Česko, ale je to samozřejmě problém táhnoucí se napříč Evropou, je výše dluhu jednou z největších hrozeb? Možná, že už tušíme, anebo v některých oblastech víme, co je potřeba ať na úrovně domácnosti, firem, nebo státu dělat, ale nejsou na to peníze. Může nám hrozit fiskální krize?
Z hlediska jednotlivých zemí to určitě hrozba je. Když vidíme, jak se postupně přifukuje náš dluh v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP). Jak se obtížně daří plnit vládní záměry stran velikosti schodku veřejných financí. Uvědomujeme si, jak obrovská poptávka bude po zdrojích nejenom v oblasti energetiky, ale třeba také v oblasti výdajů na obranu.
Není to jen náš problém, ale podobně je na tom řada zemí. Jsme na tom ještě v tuhle chvíli stále relativně dobře, co se týká míry zadluženosti v poměru k hrubému domácímu produktu. Dluh je někde, jestli se nemýlím, mezi 40 a 50 procenty. Jsou země rozhodně bohatší, kde poměr přesahuje 100 procent. Ale víme, že s problémy se potýkají i USA, Japonsko a další vyspělé ekonomiky.
A fiskální krize?
Fiskální rovnováhu či její obnovení nemůžeme v krátkém období moc očekávat, spíš se může problém prohlubovat. Žijeme v trošku jiném světě, než v jakém jsme žili před nedávnou dobou. Uvidíme, jak se k tomu postaví investoři, protože fiskální krize bývají vyvolány neochotou investorů financovat rostoucí dluhy. Nevím, jestli i přestože dluh poroste a fiskální situace se nebude zlepšovat, budou ochotni vládní programy financovat. Upřímně řečeno, kdyby starý svět fungoval dál, tak bych měl velké obavy. Opravdu nevím, uvidíme.
Měli bychom si konečně splnit domácí úkoly? Dosud nám procházelo, že jsme je nedělali a že jsme je odkládali stranou. Ať jde o školství, anebo obranu. Co by byly tři věci, které bys změnil?
K tomu, co se na energetiku bezprostředně váže, to znamená transformační úkoly, které máme stranu zdrojů, dodavatelů a tak dále, tak bych na začátek přilepil úspory. Koruna ušetřená je korunou vydělanou. Myslím si, že bychom se měli stále zamýšlet nad tím, kde můžeme energie ušetřit. Investice, jež budeme realizovat, budu nyní mluvit o domácnostech, nemusí nutně směřovat do pořízení tepelného čerpadla, ale měli bychom začít tím, že zateplíme dům.
Je třeba, aby energie nešly pánu bohu do oken, ale abychom spotřebu pokud možno omezovali. Tam kde například můžeme chodit pěšky, abychom nejezdili autem. To je méně náročné, než kupovat super moderní technologie.
Druhou věcí je školství. Potřebujeme transformovat ekonomiku, která je závislá na energetických zdrojích, na takovou, jež si tolik zdrojů nežádá. A na to je třeba mít lidské zdroje. Naším problémem je, že naše ekonomika jednak neodpovídá úplně potřebám budoucnosti, a na druhé straně od nás odchází hodně chytrých lidí do zemí, kde jsou nejen lépe oceněni, ale kde mají i mnohem lepší pracovní podmínky.
Takže bychom měli začít vytvářet pracovní podmínky, řádně lidi ocenit, udržet je u nás a motivovat je, aby spolupracovali s výrobním sektorem. Tím pomohou transformaci průmyslu, a potom i transformaci domácností k energeticky smysluplnějšímu uspořádání, než jaké jsme zdědili.
Autor je stratég společnosti Alternative Perspectives
(Redakčně upraveno)
Elektřiny moc neušetříme…Proč? V budoucnu má být dle rozkazu EU vše na elektřinu od aut,topení a vlastně všeho. Jediné řešení je začít co nejdřívě budovat zdroje elektrické energie jinak nastane tma!