Varsavsky byl postižen značnou daňovou zátěží. „Cítil jsem se podveden,“ říká hořce v britském listě The Telegraph argentinský rodák, který založil pět miliardových společností, tzv, jednorožců, v oblasti telekomunikací a obnovitelných zdrojů energie.
Čtyřiašedesátiletý podnikatel a filantrop, jenž nyní provozuje síť klinik pro léčbu neplodnosti v Severní Americe, připouští, že od té doby přemýšlí, že dá Madridu sbohem. Někteří španělští miliardáři už odešli. Nejznámějším příkladem je bankéř Jaime Botín, který přesunul svůj daňový domicil do sousedního Portugalska.
Vítr fouká z USA
Snahu „okysličit“ erár vyššími odvody bohatých vede Gabriel Zucman, daňový guru, který stojí za návrhem americké senátorky Elizabeth Warrenové na uvalení dvouprocentní daně pro nejbohatší na světě. Tvrdí, že by to mohlo uvolnit 250 miliard dolarů (6,3 bilionu korun) ročně.
Tato otázka však zůstává velmi sporná a příjmy obvykle zklamaly. Esther Villová, právnička společnosti Osborne Clarke v Barceloně, říká, že daň měla na španělské podnikatele mrazivý účinek: „První reakcí mnoha mých klientů byl pocit, že je stihl trest za úspěch.“
Zároveň však poznamenává, že vybrané příjmy stát zklamaly. „Když solidární daň vyhlásila, vláda dělala velké haló z toho, co očekávala, že vybere. Ve skutečnosti do erární kasy nenatekla ani polovina jejího odhadu,“ dodává s tím, že „Impuesto de solidaridad a las grandes fortunas“ vybralo v roce 2022 „jen“ 632 milionů eur (15,86 ml. Kč).
Ačkoli se této částce nelze vysmívat, je také ekvivalentem toho, že každý z 1,2 milionu španělských dolarových milionářů zaplatí něco přes 1 500 eur (37 635 korun).
Z dvanácti zbyli tři stateční
Počet zemí, které zavedly daň z majetku, se mezitím snížil. Před více než třemi desetiletími, v roce 1990, ji praktikovalo dvanáct států. Dnes je to pouze Norsko, Španělsko a Švýcarsko, přičemž výnosy v těchto zemích zůstávají nízké a odrazující faktory vysoké.
Prezident Emmanuel Macron se před více než pěti lety zbavil francouzské daně z bohatství v důsledku odlivu tamních miliardářů do jiných destinací. Např. slavný francouzský herec Gerard Depardieu se kvůli milionářské dani v roce 2012 odstěhoval do Belgie. Ti, kdo vydělávali více než milion eur ročně, totiž museli 75 procent svého výdělku odevzdat státu.
Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se země milionářských daní vzdaly, protože jejich správa je příliš nákladná, narušuje investiční rozhodnutí a trestá lidi, kteří vlastní majetek, ale nemají dostatek hotovosti. Lidé, na které vyšší zátěž cílí, mohou také odejít, pokud chtějí. „Stručně řečeno, daně z bohatství ve skutečnosti mnoho peněz nevybírají,“ podotýká TheTelegraph.
Jen na pár let – a pak se bouře přežene?
Villová z Osborne Clarke připouští, že španělské daňové choutky zatím nevedly k tomu, že by miliardáři houfně opouštěli Španělsko. „K žádnému exodu nedošlo. Spousta lidí vzala na vědomí, že to má být dočasné, jak ostatně napovídá název. Věří, že se vše vrátí do starých kolejí,“ objasňuje.
Přes všechny své stížnosti také Varsavsky stále žije v Madridu. „Je to rodinná záležitost,“ nepochybuje. „Moje děti tu stále chodí do školy, mají tu své kamarády a všechno. Je to těžké, protože samozřejmě nejde jen o daně. Mám sedm dětí: Dvě žijí v Londýně, jedno v New Yorku a pak další čtyři v Madridu.“
Své možnosti si však nechává otevřené. „Je tu otázka věku. Není totéž zdanit člověka, kterému je třicet a který má ještě mnoho let na to, aby vydělával peníze, než přitlačit na někoho, komu je sedmdesát,“ uzavírá Varsavsky.
