Máte zkušenost z bankovní rady České národní banky. Když se podíváme na to, co teď aktuálně naši centrální bankéři provádějí, byl byste schopen se pod to podepsat, anebo s tím máte teoretický či praktický problém?
Už začátkem roku jsem byl trošku skeptický. V podstatě moje filosofické nastavení z hlediska měnové politiky je dané tím, že když se člověk musí dívat na dlouhý horizont, tak to vždycky zabere nějaký čas. A obvykle je lepší trhy překvapit, než se jimi nechat tak trošku vláčet. Takže, když jsem se díval na to, jakým způsobem se vyvíjí ekonomika a jakým způsobem se vyvíjejí inflační tlaky, tak bych byl už počátkem roku mnohem přísnější a rychlejší ve zvyšování sazeb.
Souvisí to s tím, že když to ekonomika nečeká, když to nečekají ani firmy, ani obyvatelstvo, tak zvýšení sazeb, které je rychlé, má na jednu stranu šokový efekt, hlavně z hlediska PR, a na druhou stranu mění psychiku chování lidí v ekonomice. To si myslím, že je mnohem důležitější, protože celá měnová politika je postavena na tom, že se pracuje s očekáváními. A proto psychika a nastavení toho, co očekáváme, je mnohem důležitější, než jaká je současná situace.
Většina ekonomů, kteří se věnují měnové politice, bude souhlasit s tím, že současný ekonomický stav pro centrálního bankéře je historií. Jinými slovy: To, co dnes vidím, odpovídá tomu, co jsem dělal před půl rokem, maximálně o rok dříve. Z tohoto pohledu debaty o tom, jestli by se současná měnová politika neměla změnit, protože teď se něco stalo, je trošku hašením požáru, který jsme měli vidět o něco dřív, nebo řešením situace, na kterou jsme se měli připravit.
Nemůžeme se připravit vždycky a na všechno. Ale vnímám to, že rostoucí ceny, ať už jsou zdroje jakékoliv, vzbuzují očekávání. Je to vidět teď, kdy jde o krátký šok, kdy se lidé oklepou a řeknou si: Ok, tak prostě ceny někde vzrostly, tak už to tak necháme. Ale pokud ceny rostou setrvale, tak psychika začíná pracovat jiným způsobem.
Jako když malujete hokejkové grafy, tak v okamžiku, kdy máte krátký šok, tak vidíte, že tam bylo nějaké zakolísání, ale v okamžiku, kdy začnete vidět hokejku, tak přemýšlíte o tom, jak vše začíná strašně rychle růst. A najednou máte jiné představy o budoucnosti.
Vždy jsem říkal, že měnová politika má být do určité míry agresivnější. Pokud začnu zatáčet pozdě, často se dostanu do smyku, pokud začnu zatáčet příliš brzy, tak mám jednodušší situaci v tom, že přestanu zatáčet a mohu to srovnat.
Čili logika dlouhého horizontu je v podstatě v tom, že když začnete věci dělat dříve, tak se připravujete na ty špatné varianty, když to děláte v okamžiku, kdy je jisté, že máte jít nějakým směrem, tak už jste v situaci, kdy vás ekonomika může překvapit na té druhé straně. A to si myslím, že je důvodem toho, proč by měnová politika měla fungovat jako razantněji.
Jak se díváte na kroky České národní banky (ČNB) ve srovnání s Evropskou centrální bankou (ECB)?
Je to problematické. Když se podíváte na to, jakým způsobem reagovala Evropská unie a měnová politika ECB, tak je to hodně těžké, jít jako první a říkat těm velkým, že se na věc dívají špatně a že my to vidíme jinak. To na jednu stranu ČNB udělala, že byla jednou z těch prvních, která začala věci řešit právě zvedáním úrokových sazeb.
Na druhou stranu měnová politika Evropské unie se zabývá tím, že v okamžiku, kdy sazby rostou příliš rychle, tak země, zejména ty, které mají vysoký dluh, budou mít problém ten dluh splatit.
Jejich situace je horší v tom, že i když si třeba myslí, že by měly zvýšit sazby, tak si uvědomují, že to nemůžou udělat, protože mají ještě jiný problém, který se musí vyřešit dříve. Evropská měnová politika se v podstatě ohlíží na inflaci a má reagovat.
V Americe ale platí, že jde o inflaci a nezaměstnanost. Tyto věci se berou dohromady a tedy cíl je v USA duální.
Podívejme se nyní na opatření Národní ekonomické rady vlády (NERV). Měnová politika je totiž provázaná.
Když jsem se díval na návrhy NERV, tak mě udeřilo do očí, že je to dáno dohromady nesystémově. Jednotlivé návrh jsou fajn, ale chybí mi zastřešovací linka, jak velký problém řešíme a jaké kroky můžeme udělat, abychom se k tomu dostali.
Pokud řekneme, že řešíme strukturální rozpočet ve velikosti 200 miliard, plus mínus, tak v podstatě nemá cenu se zaobírat opatřeními, která jsou v rozsahu jedné miliardy. Chybí mi tam zastřešující linka toho, co je nutné, bez čeho se nehneme. Takové opatření je tam vlastně jenom jedno.
Druhou věcí, která mi tam chybí, je pohled i na jiné riziko, které souvisí s veřejnými financemi, které tam vůbec není. A to je zdravotní péče. Celé se to týká fiskálu, nicméně mluvíme-li o veřejných rozpočtech, tak v podstatě kromě státu jsou druhé největší náklady na zdravotní péči. Pokud jsme v situaci, kdy nám bude populace stárnout, tak to bude dražší a dražší. Jinými slovy strukturální deficit bez toho nevyřešíme.
Jste poměrně skeptický k návrhům NERV. Zdá se vám, že je to soubor jednotlivostí?
Přesně tak, je to soubor jednotlivostí, ale vlastně, i když bych řekl, „vezmeme všechno“, tak si myslím, že bychom strukturální rozpočet nevyřešili. Jednotlivá opatření by měla smysl v okamžiku, když je rozpočet balancovaný. Ale z hlediska velikosti problému tam chybí znalost, jak je problém veliký. Rozhodně to nepůjde vyřešit opatřeními, která nebudou mít politický dopad.
Začínám mít stejně pocit, že politikům nejde o to vyřešit problémy. Jde jim o to, řešit problémy a v lepším případě je zmírňovat. Aby definitivně řekli: Tak a máme hotovo. Mám pocit, že politici takovou ambici ani nemají.
To by bylo krásné. Máme anekdoty, které říkají, že je dobré pacienta léčit, ale nesmíme ho vyléčit, abychom o něj nepřišli. Stejně pak právníci mají vést spor, ale nemají ho vyhrát, protože by přišli o klienta. Možná to také platí o politicích, že dobré je věci řešit, ale nevyřešit úplně, aby vždy zbylo něco, vůči čemu by se mohli vymezovat.
Napadá vás nějaké zajímavé opatření, které by mohlo České republice pomoci, ale v návrzích NERV není?
Zmiňoval jsem zdravotní rozpočty s ohledem na to, že mi tam chybí návrat k regulačnímu poplatku za vstup do systému. Pamatuji si, když jsem byl v Americe, tak to tam fungovalo úplně stejně. Měl jsem velmi dobré zdravotní pojištění. Motivace je taková, aby péče byla řízená efektivně. Je to do určité míry nepopulární, ale na druhou stranu to přináší prostředky tam, kde jsou třeba.
A naše běžná debata o tom, co je standard, co je nadstandard, s tím souvisejí. Všichni chceme mít péči, která je nejlepší, ale ekonomicky víme, že tam někde bude prostě nějaká linka, kde už musíme říct, že je tak drahá, že si ji stát nemůže dovolit.
Zní to špatně, ale nakonec pojišťovna nebo doktoři tato rozhodnutí musejí dělat, a vždy je dobré mít systém postavený tak, aby je dělat nemuseli. Finance se tam dostávají způsobem, který je třeba nepopulární. A je to nakonec jen o tom, jak správně alokovat zdroje.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
nějakej chytrej vládní ekonom…