A přestože mu okolnosti vycházejí vstříc, šanci dovede využít jen někdo. Velkou příležitostí jsou letošní komunální volby – právě deurbanizace a hledání cest, jak nalákat nové obyvatele bude jedním ze silných témat.
Proč Česko potřebuje silná města a vesnice? Důvodů je hned několik a všechny fungují jako spojité nádoby. Ten nejpalčivější bude ztrpčovat naše životy pravděpodobně několik následujících let. Česko narazilo v rámci urbanizace na pomyslný strop a bytová krize je nevyhnutelným faktem. Velká města nejsou na nové obyvatele připravena a jejich roli musí zastoupit vesnice a regionální centra.
Jenže přesun městských domácností na venkov není jen tak. Aby je obec mohla nejen pojmout, ale nabídnout jim dlouhodobě kvalitní bydlení, potřebuje peníze. Na infrastrukturu, jako jsou vodovody nebo čističky, rekonstrukce obecního majetku, jako jsou školy nebo školky. Aby peníze získala, musí umět přitáhnout a udržet kvalitní domácnosti, které budou mít v obci trvalý pobyt, platit daně nebo v ní podnikat. Daně totiž tvoří největší část celkových příjmů.
Naprosto klíčové je proto přitáhnout především mladé domácnosti, které budou chtít zapustit kořeny. Vylidňující se obec má totiž problém. Nevybírá daně, nepronajímá majetek, chátrá. Odchodem obyvatel se spustí spirála, která vede k útlumu. Obce plné seniorů se na svůj růst koukají výrazně jinou optikou.
Nicméně je tu ještě jedna složka, na kterou se zapomíná. Participační potenciál mladých domácností, schopnost a chuť podílet se na obecním rozhodování. Chuť sdružovat se v samostatně fungujících sousedských komunitách a spolcích. Ulehčovat vedení obcí práci, dobrovolně se zasazovat o „obecní blaho“. Zatím co peníze umožňují obci život, tohle jí dá auru místa, kde se daří – a je to ten nejlepší marketing, který díky „šeptandě“ zase přitáhne nové obyvatele.
Hra o budoucnost
A situace teď venkovu a regionům neuvěřitelně nahrává. Z měst totiž díky inflaci a rostoucím cenám bydlení budou vůbec poprvé ve velkém odcházet přesně ty typy domácností, které obce potřebují. S trochou snahy můžou přilákat metropolitní střední a možná dokonce vyšší střední třídu.
Tyto domácnosti jsou aktivní. Mají výrazně vyšší kupní sílu, než lokální obyvatelstvo. Kromě využívání služeb v lokalitě mohou navíc vytvářet zcela nové příležitosti. Poprvé odpadají bariéry s dojížděním – práce z domova se stává v mnoha oborech standardem, takže na tyto „bohaté přespolní“ si jednoduše sáhnou i vzdálenější sídla.
A netýká se to samozřejmě jen vesnic. V následujících letech budou vznikat „malé Prahy“ nebo „malá Brna“ v podstatě ve všech městech s dojezdovou vzdáleností do hodiny a půl od centra. Mohou to být právě tyto domácnosti, které ve městech přemění celé zanedbané čtvrti – zrevitalizují ať už rodinné domy nebo klidně celá sídliště, protože chuť bydlet v panelu je tentokrát neopouští.
Nemám rád zkratky, ale tady si jednu dovolím. Z mého pohledu díky kombinací těchto faktorů skutečně některé samosprávy hrají o budoucnost. A výsledkem může být klidně stav, který se konečně začne blížit tomu, co obdivujeme v Rakousku nebo Německu. Jak je tedy přilákat?
Starosta jako PR manažer, komunikovat se obce stále učí
Cesta k tomu rozhodně nebude jednoduchá. Když jsme s projektem Munipolis vstupovali právě do Německa, překvapila mě jedna věc. Zatím co v Česku bývá agenda komunikace s obyvateli a vztahů s širší veřejností roztříštěná, v Německu si naopak uvědomují její sílu a v podstatě i v těch nejmenších obcích mají vlastního pracovníka pro vztahy s veřejností. A to v pravém slova smyslu.
V Česku bychom si pod tímto titulem představili pravděpodobně někoho, kdo se chlubí obecními úspěchy a je placen za budování pozitivního obrazu starosty a zastupitelstva. V Německu je to člověk, který má blíže k sociologovi a kromě budování přívětivé tváře obce funguje jako pomyslná „customer care“ a vrba pro obyvatele. Cítíte ten rozdíl?
Přitom přesně taková jsou očekávání lidí mezi 20–35 lety. Zatímco jejich rodiče se o bydlišti rozhodovali podle pracovních příležitostí, jejich děti už to vidí jinak. Chtějí především kvalitně žít. A vzhledem k tomu, že jsou zvyklí spravovat svoje sociální vztahy v digitálním prostoru přes sociální sítě, očekávají to samé i od obce.
Ten nový standard je jasný. Úřad si musí najít občany, stejně tak informace. Odměnou budiž chuť občanů se zapojovat a měnit svůj okolní prostor k lepšímu. Vyplývá to ostatně z celé řady průzkumů, které realizovala Asociace moderně komunikujících samospráv. Na otázku, co je pro Čechy důležité, aby se dlouhodobě cítili dobře na místě, kde bydlí, se otevřená komunikace s vedením obce dokonce v posledních letech objevila v těsném závěsu za životním prostředím.
Pokud měli lidé vyjmenovat tři nástroje, které jim v obci ulehčí život, objevila se digitální agenda a jednoduchý přístup k informacím na prvních dvou příčkách. A stejně tak – pokud by lidé žili dlouhodobě v obci, která s občany nekomunikuje, a měli by možnost přestěhovat se do sousední, která je naopak otevřená a stojí o spolupráci s občany, více než 80 procent domácností by tuto variantu zvažovalo.
Přirovnal bych to k investicím – taky nedáte peníze do projektů, u kterých cítíte nechuť jakkoli se otevírat světu. A tady nevkládáte do hry jen peníze, ale budoucnost sebe i celé rodiny.
Jak to dopadne?
Kdybych měl být optimista, pak věřím, že dobře. Bída naučila Dalibora housti a změny popsané výše tu s námi ještě dekádu – možná dvě – budou. Pokud bych měl být realista, pak se teprve teď jasně ukáže, které obce jsou spolu se svým vedením zakleté v době čerstvě porevoluční a kde se už probraly do 21. století.
Hodně velkou roli bude hrát také „tlak odspodu“. Ostatně hodně napoví letošní volby do obecních zastupitelstev, ve kterých bude příliv nových obyvatel vysoce rezonujícím tématem, stejně jako otevřené úřady. A poznáme to sami na sobě – jestli i my sami ucítíme, že vedení obcí stojí o náš názor a snaží se, abychom jim koukali pod ruce, je to na dobré cestě.
Autor je CEO Munipolis a autor projektu Mobilní Rozhlas
(Redakčně upraveno)
