Vždyť ještě v roce 1989 činily emise oxidu uhličitého v přepočtu na obyvatele dnešní ČR celkem 16,7 tuny. Loni už to bylo jen 7,9 tuny, tedy méně než polovina. Emise na obyvatele tak loni odpovídaly úrovni roku 1954 (viz graf níže, pozn. aut.).
Přitom roku 1989 činil hrubý domácí produkt v přepočtu na obyvatele dnešní ČR celkem 14 027 mezinárodních dolarů (ve stálých cenách roku 2011). V roce 2022 už to bylo 32 247 mezinárodních dolarů (opět ve stálých cenách roku 2011).
Češi jsou tak dnes schopni produkovat více než dvojnásobné ekonomické bohatství na obyvatele při méně než polovičních emisích na téhož obyvatele. Za příznivým vývojem stojí více příčin. V prvé řadě modernizace průmyslové výroby s daleko větším důrazem na tlumení jejích nepříznivých dopadů na životní prostředí.
Zásadní roli hraje ale také samotná změna struktury průmyslové produkce, směrem od těžkého průmyslu k jeho „lehčím formám“ – například od těžby či ocelářství k autoprůmyslu.
Významným rysem je po roce 1989 také obecně pokles významu průmyslu pro tuzemskou ekonomiku a nárůst významu sféry služeb, která je emisně méně zatěžující. Jakkoli je pravdou, že Česko fakticky stále představuje nejprůmyslovější zemi EU.
K redukci emisí na obyvatele po roce 1989 konečně přispívá i zapojení Česka do mezinárodního, globálního obchodu. Mnohem větší objem zboží, které dnes Češi pořizují, je dnes vyroben v zahraničí, například v zemích typy Číny, takže příslušené emise vznikají tam.
Část vlastních emisí tak Češi po roce 1989 fakticky vyvezli za hranice. Tento faktor samozřejmě je příznivý pouze z pohledu místního, nikoli globálního, neboť k redukci emisí z globálního pohledu nedochází, jen k jejich „přemístění“ jinam.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
