Otakar Brousek: Nesbírání ocenění máme v rodině

Rozhovor
Povídat si s Otakarem Brouskem mladším je radost. Z herce čiší dobrá nálada a pohoda, rád se směje. Ťulda, jak se mu říká, pochází z herecké rodiny, jeho slavný tatínek ho naučil lásce k řízení aut, strýček jej přivedl ke sportu. I když oba Otakarové, starší i mladší, mají za sebou řadu rolí a krásný, nezaměnitelný hlas, na kontě nemají herecké ceny. Třeba ten mladší smůlu protrhne. Hraje jednu z hlavních rolí v novém filmu Okupace, který se dostal na prestižní světový festival.
Otakar Brousek ml. působí dojmem pohodáře. Foto: Autorka

Často se smějete, jste založením optimista, nebo jde o životní přístup získaný věkem a nadhledem?
Já se vždycky smál, mám to tak nastavený. Jako Belmondo, ten se taky neustále smál.

Dokáže veselou povahu něco hodně vytočit?
Teď už to nemám, ale dřív jsem asi jednou za šest let puknul. Kotel se přetopil, já byl zlej a všichni utíkali. Pak jsem zjistil, z čeho to bylo. Šlo o nemocnou štítnou žlázu, která způsobovala opravdu hroznej vztek. Na cokoliv.

A jak se na to přišlo?
Dost jsem hubnul, za dva měsíce asi sedm kilo, nemohl jsem spát, i když jsem byl hodně unavený. Šlo o hyperfunkci štítnice.

Máte pořádně nabitý diář. Zastavila či aspoň přibrzdila takovou aktivitu korona?
Přibrzdila, ale nezastavila. Sice jsem v koroně přestal hrát divadlo, všechny byla zavřená, ale já měl možnost dělat audioknihy, natočil jsem jeden film. Musím to zaťukat, nějak hezky vše probíhalo, až jsem se rozmýšlel, jestli budu v divadle pokračovat.

PSALI JSME:
„Herec na volné noze by měl taky umět zacházet s penězi“, říká Jiří Böhm

Bylo příjemné vysadit, zvolnit?
Člověk si zvykl, že je večer doma, má volné soboty, neděle, vlastně si mohl program uspořádat podle sebe. V úplném lockdownu, kdy nebylo nic, ani se rodiny nenavštěvovaly, protože nevěděly, co bude, já se doma nudil. A tak mě napadlo, aspoň těm svým vnoučatům načíst nějaké pohádky.
Najednou jich bylo asi čtyřicet, já je smíchal i s muzikou, udělal jsem to hezky, opravdu skoro rozhlasově. Našel jsem krásné, Miloš Macourek napsal tři knížky takových neuvěřitelných pohádek. A do toho Aškenazyho Praštěné pohádky, fakt krásný!
Pak jsem v jednom vydavatelství četl nějakou knížku a říkám: Hele, mám doma čtyřicet natočených pohádek. A oni: Tak to přineste a my si to poslechneme a uvidíme. Skutečně z toho vyšla dvě cédéčka pohádek. Krásný, ne? Dělal jsem to, co umím. Nedokážu postavit dům… Od září jsem už zase ve vleku, poslouchám, jak tohle a tamto se musí rychle dodělat, že jsem to slíbil… Najednou už zase ten kolotoč.

A umíte říct ne?
Jo, umím. Ale v září se to všechno nachumtalo dohromady. Opakovačky, různé přeložené koncerty…

Otakar Brousek má angažmá v Divadle na Vinohradech, kde nedávno proběhla premiéra hry Slaměný klobouk. Foto: Archív Divadla na Vinohradech

V domovském Divadle na Vinohradech, kde máte angažmá, sedíte v šatně po tatínkovi, který zemřel před sedmi roky. Sdílíte ji se svým synem Ondřejem. Podědí tuhle šatnu i někdo ze čtvrté generace Brousků?
To vám nemůžu říct, jelikož Ondra má Františka, ale ten se nevyjadřuje, že by tíhl k divadlu, je mu teprve devět, má čas. Ondrova sedmnáctiletá Nelinka z prvního manželství se taky neprojevuje v tomhle směru. A druhý můj syn Kristian, kterému je dvaadvacet, rovněž ne. Uvidíme.

Vy a Ondřej jste otci rodin se třemi potomky, zřejmě nemáte čas se pravidelně scházet, volat si. Stává se divadelní šatna příjemným místem společně strávených chvilek?
S Ondrou určitě, ale jinak se spolu snažíme aspoň jednou za dva měsíce jít na oběd, nebo se sejít. Jednou ročně děláme koncem května nebo začátkem června u bratrance Richarda Brouska, který bydlí v Újezdu nad Lesy, kde má dům a pěknou zahradu, slezinu všech, co mají čas.
Sestra Jája, Ondra, moje dcera Barča, včetně Potměšilů, jejich kluci (nedávno zesnulý Ladislav Potměšil byl ženatý s jeho sestrou Jaroslavou a spolu měli dva syny, pozn. aut.). Když táta žil, tak jsme se scházívali před Vánoci, což bylo hezké. Podařilo se nám to asi pětkrát.

Tatínek byl tmeličem rodiny?
Ne, to vymyslela moje žena, ještě asi s mojí sestrou.

Jeho syn Ondřej Brousek, uznávaný hudebník, hraje v kapele Monkey Business. Foto: Autorka

Syn je uznávaný hudebník, věnuje se i komponování, hraje v kapele Monkey Business. Chodíte někdy na jeho koncerty?
Na Mankáčích jsem byl dvakrát. Ale když je čas a Ondřej vystupuje s orchestrem, nebo hrají jeho hudbu, rád zajdu buď na premiéru, nebo aspoň na generální zkoušku. Snažím se nenechat si tyhle události ujít.

Narodil jste se do herecké rodiny, oba rodiče se věnovali této profesi. Přesto jsem slyšela vyprávět, že dětství máte spojené s tatínkem a vůní benzínu. Podědil jeho syn i tuto vášeň?
Táta moc rád řídil, takže s ním mě pojila řidičská vášeň. Vůni benzínu mám spíš spojenou právě s bratrancem Richardem z Újezdu nad Lesy. Rodiče byli pořád pracovně někde v tahu, tudíž já jezdil o víkendech do Újezdu, kde dědeček mého bratrance, jmenoval se Soustružník, měl staré auťáky, které opravoval, a my u toho byli! Ten šmír, pach olejů, benzínu a nafty, protože když se něco opravuje, tak se to musí v naftě vyčistit, ta je nejlepší. (vypráví s neskrývaným nadšením) K tomu jsem přičichnul.
Když nám bylo s bratrancem sedmnáct, tak jsme si koupili od tohoto dědečka Pragovku z roku 1932. Nádhernou! Celou jsme ji rozšroubovali, snažili se ji dát trochu dohromady, včetně laku, skvěle jezdila, byla bezvadná.

Praga Alfa z roku 1932, kterou s bratrancem Richardem koupili od jeho dědy. Foto: Archív Otakara Brouska ml.

To už jste měli řidičák?
Jak mi bylo osmnáct, okamžitě jsem měl řidičák. Já vždycky strašně moc chtěl řídit. A pak na konzervatoři, za nastřádané peníze z nějakého natočeného filmu, jsem si koupil starého Spartaka. Byl o rok mladší než já. Od té doby vlastně pořád všude jezdím autem, vůbec nevyužívám hromadnou dopravu, tu nesnáším.

I teď jste přijel autem? Není to po Praze komplikované, těžko odhadnout, jestli člověk nezůstane někde trčet v zácpě a stihne schůzku?
Protože jezdím od osmnácti, znám různé zkratky. Vím, že vyjedu támhle a tadyhle projedu takhle. To člověk musí znát… Teď jsem jel z Barrandova sem, narychlo a už si říkám – na Jiráskáč nemůžu, ten bude stát, Ječná taky, musím to objet přes Vršovice. Vím, že tamtudy to krásně pojede! Po Jižní spojce se nesmí jezdit, Nuselák to samý. Néé, když chcete být někde včas, tam nemůžete.

Vím, že odmala také bavil Ťuldu sport díky Františkovi, mladšímu bratrovi tatínka, který vedl synovce k pohybu. Napovídá štíhlá postava, že se rád hýbete i teď?
Teď už ne (směje se). Já jsem od přírody línej. Kdysi jsem jezdil na kole, na kolečkových bruslích. Nádherně jsme s manželkou jezdili kolem Labe – Nymburk, Poděbrady, tam se to dá krásně po rovině. V zimě na horách na běžkách, ale postupně jsme všechno vyhodili. Chodím se psy, taková procházka na pět, šest kilometrů.

V černé komedii Okupace, s vizuálně vytříbeným stylem, prvky retra a našláplou muzikou Kill the Dandies! hraje Otakar Brousek divadelního ředitele. Foto: Bontonfilm

Jak vlastně vznikla přezdívka Ťulda?

Já o své přezdívce všude vyprávím a stejně lidi nevědí, jak vznikla. Jako malý chlapeček, který ještě pořádně nemluvil, jsem šel s babičkou nakupovat. Čekali jsme ve frontě někde v papírnictví, asi na Jugoslávských partyzánů, kde byla taková velká prodejna. Za mnou stála paní, prohlížela si mě a ptala se: Jsi chlapeček, nebo holčička. Já se zamračil a pak ze mě vypadlo Ťulda. Babička přišla domů a povídá: Hele, on řekl, že je Ťulda.
Druhá babička mi říkala Oťulko, takhle moje jméno zdrobňovala. Ale pak jsme s tátou zjistili, že já strašně rád poslouchal Skupova Spejbla a Hurvínka, což mě drží dodnes. A Hurvínek říkal Spejblovi – taťulda. Když tak o tom uvažuji, jak v té mé malé hlavičce vzniklo Ťulda, možná jsem chtěl tu paní upozornit, že by se měla zeptat táty… Zkrátil jsem to a místo taťulda, jsem řekl ťulda.
Tímto způsobem jsme se s tátou dopracovali k etymologii mého jména, ke dvěma možnostem – zdrobnělinou Oťulka, nebo taťuldou. Existuje psí kalendář a v něm je Ťulda. Takže mám svátek v červenci (směje se).

Nevlastní maminka Luka i vaše druhá manželka Helena jsou tanečnice. Zajímalo by mě, jestli na vás zanechaly nějaké taneční stopy?
Moc ne, já jsem byl spíš na to kolo, plavat, běhat a tak, na tancování ne. Samozřejmě, že se mi líbí, když to někdo umí. Moje žena Helena se mnou tančit nechce, říká: Já si s tebou nezatančím (směje se). To víte, profík. Nenutím jí, není z tancování se mnou zrovna nadšená (směje se). Je šťastná, že s ní jdu, ale ne, že si zatančíme.

Okupace zabodovala nejen u diváků, ale také tím, že byla vybrána do soutěže zahraničního áčkového festivalu. Foto: Bontonfilm

Kdyby přišla výzva do televizní soutěže StarDance, zkusil byste se překonat?
Ne! Dvakrát jsem ji odmítl.

Vraťme se k herectví, vzpomenete si občas na svůj první film Údolí krásných žab z roku 1973?
Na Údolí krásných žab vzpomínám rád, protože jsem jezdil na motorce, i když jsem neměl řidičák a na motorce jsem moc neuměl. Na place byl odpovědný člověk, který přivezl motorku, dokonce motokrosovou. Jenže já měl rád vůni benzínu, takže jsem se nebál, dnes už jo. Vybízel jsem ho, ať mi to ukáže. A prý normálně – jednička nahoru, ostatní dolů a pořádně se držet. Což mi přišlo přehnané.
Pak jsem si to zkusil na velké travnaté ploše, za zády mi měla sedět Milada Vnuková, která ve filmu hrála hlavní roli čtrnáctileté Jany, takže jízda ve dvou, žádná sranda… Sedl jsem na motorku, byla opravdu závodní, ujela mi pod zadkem, zvedla se a shodila mě na záda. Všichni se mi smáli. Pak jsem se to naučil a bavilo mě to. Filmaři říkali, že pojedeme o šest kilometrů dál a já, jestli můžu na té motorce, aby ji nemuseli složitě převážet. Ptali se mě – zvládneš to? Dal jsem to.

A co první seriál Kamarádi, uváděný v letech 1969 až 1973?
Já byl v té době v prvním ročníku na konzervatoři, šestnáctiletý, nastoupil jsem do druhé řady a hrál venkovského kluka, co se vytahuje. Krásný natáčení u Benešova, kde je rybník, místo si už nevybavuji, ale byl tam stanový tábor, ve kterém jsme spali. Spousta krásných holek, koupali jsme se společně v rybníku, no nádherný prázdniny! Kvůli jedné holce jsem zůstal ještě o týden déle. O to natáčení ani moc nešlo (směje se).

Otakar Brousek v černé komedii Okupace hraje jednu z hlavních rolí. Foto: Bontonfilm

Poslední z vašich filmových rolí je divadelní ředitel v černé komedii Okupace. V množství českých filmů z poslední doby poněkud zapadá, i když dosahuje dobrého hodnocení. Čím to?
Možná ten film píchnul trošku do vosího hnízda, protože v něm nikoho nešetříme. Nejsme ti hodní, kteří to vidí optikou – no jo, ono to tenkrát tak bylo, co se dá dělat. Vykreslujeme postavy, které samozřejmě musí nějak plout v období normalizace, ale ne se ctí. Škoda, že se film nedostal do Varů, je fakt dobrej. Asi někomu vadil? I kdyby šel mimo soutěž, pomohlo by mu to.

Ale recenzenti Okupaci hodnotí jako české filmové překvapení sezóny. Mezinárodní premiéru si odbyde 18. listopadu na 25. ročníku festivalu Black Nights Film Festival v Tallinu. Ten patří do kategorie A, mezi nejvýznamnější na světě!
Vyšly čtyři krásné kritiky a všechny se shodují, jsou napsány v podobném duchu, což bývá u českých filmů zřídkavý jev. Asi ten film není úplně blbej… V záplavě novinek vyčnívá, vlastně mi to potvrdilo pár lidí, kterým věřím. Syn Ondra má fakt hodně nakoukáno a říkal mi, že to není český film, ale evropský, může se srovnávat se světem.

PSALI JSME:
Muzikant a herec Jiří Macháček: Jak získává role, kam ukládá dámské kalhotky a kde si pořídil chalupu?

Ač jde o drama, je vtipnej, smějete se a říkáte si, čemu se vlastně směju? Viděla ho moje bývalá snacha Adéla Gondíková a Okupaci hodnotila jako vtipný film, při kterém mrazí. Dobrý černý humor. Odhaluje české vlastnosti, jak chceme být hrdiny a nejsme, jsme až po. Jak se říká – po boji je každý hrdina…

Neodhaluje češství až příliš?
Jo, pro někoho ne moc příjemně. Lidi chtějí vypnout a bavit se u letních nenáročných komedií. Jde o film pro diváky, kteří rádi přemýšlejí, není to mainstream, hlavní proud. Teď za mnou přišli diváci, kteří byli na představení v divadle Viola, že se jim ten film moc líbil, že se výborně pobavili, tak asi pro takové je ten film určen.
Já si zvykl, že Brouskové žádné ceny nebo ocenění nedostávají. Protrhl jsem to jedině tím, že jsem loni obdržel Cenu za nejlepší jednohlasou četbu audioknih. Šlo o román Serotonin od Michela Houellebecqa, ale jinak nikdy. Jednou jsem byl nominován na Thálii. Táta to měl stejně, žádné ocenění. Brousci mají nesbírání cen v rodině. Ondru oceňují za muziku, teď dostal něco za rozhlas, a to je všechno.

PSALI JSME:
Příběh opravdového Františka ze slavného filmu Všichni dobří rodáci

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB