Konflikt na Ukrajině nám mimo jiné připomněl, že se bez fosilních paliv neobejdeme. Do jaké míry musíme udělat audit, když se na to podíváme prizmatem energetické politiky Evropy?
Je zřejmé, že vítězi nynější situace jsou obnovitelné zdroje, jádro, úsporná opatření a do jisté míry a dočasně také uhlí, jehož „poprava“ byla dočasně odložena. Ale fosilní paliva především pak zemní plyn a ropa jsou nepochybně tím, co se děje, zasažené.
A míra závislosti je zřejmá a pro řadu vlád nepřijatelná. Tlak zbavit se fosilních paliv v co nejkratším čase bude větší.
Tím nemyslím rok či dva. Je to otázka několika dekád. Půjde o energetiku, v níž bude mít velký podíl kombinace obnovitelných a záložních zdrojů.
To dává smysl i pro zemi, jako je Česká republika.
Je to sice do značné míry hádání z křišťálové koule, ale jak bude, podle kvalifikovaného odhadu experta, vypadat evropský energetický mix v roce 2030 a jak v roce 2050? Jak moc to bude o starých špinavých fosilních zdrojích a o nových zelenějších technologiích?
Rok 2030 je již za sedm let. Bude to podobné dnešnímu mixu s větším podílem obnovitelných zdrojů a úspor. Většina aut bude pořád jezdit na benzín či naftu a letadla létat na kerosin. Rok 2050 je zajímavější otázkou. To už je 27 let. Budeme už za hranicí životnosti mnoha dnešních zdrojů elektřiny.
V Evropě zapomínáme říct upřímně jednu věc – že jsme se tolik upnuli na zelený úděl a na odmítnutí fosilních paliv, je dáno také tím, že naše elektrárny a většina technologických instalací již byly na konci životnosti. Evropské uhelné elektrárny byly stavěny po druhé světové válce, jejich životnost končila na přelomu tisíciletí a řada dalších končí v těchto dekádách.
To je koneckonců případ i České republiky. Kromě tří uhelných elektráren, které byly tzv. obnoveny čili de facto zbourány a postaveny znovu před dvaceti lety (Tušimice 3, Prunéřov a Ledvice). Ostatní jsou zavírány postupně, jak končí jejich životnost. Musíme ale najít nové zdroje. Otázka, zda mít znovu uhlí, nebo něco jiného, je zcela legitimní.
Pro velkou část světa tato otázka takto nestojí. V Číně je většina elektráren mladších 20 let. Když půjdete do Vietnamu, Brazílie, Jižní Afriky a budete říkat zbourejte své elektrárny, tak se vás zeptají, jestli jste se zbláznil.
Je otázkou, jestli Evropa bude chtít jít cestou poměrně velkých instalačních nákladů a poté nízkých provozních nákladů, nebo jestli se objeví nějaký nový technologický zdroj. Bude to asi větší podíl jádra v zemích, které ho jsou ochotné tolerovat. A tady je to podobné jako s uhelnými elektrárnami. Stávající druhá generace, které byly stavěny v šedesátých letech, bude už zavřená.
To je i případ našich Dukovan. Asi se budou stavět nové zdroje v novějších technologiích. V zásadě si ale myslím, že základní otázka bude ekonomická. Ekologická otázka bude jistě hrát velkou roli, ale to, na co budeme reálně mít, bude ve finále rozhodující. A upřímně, poslední rok jasně ukázal, že evropští politici dokážou být velmi pragmatičtí, když jde o přežití a udržení Evropy v chodu.
Zmínil jste rozvíjející se trhy. Čekáte, že i jejich přístup k energetickému mixu se nějakým způsobem bude měnit? Bude tam větší snaha adaptovat některé moderní zelenější technologie?
Určitě budou země, jako jsou Indie, Čína, Indonésie, Brazílie, mnohem pragmatičtější ve výběru technologií než Evropa. Nebudou mít jednu linku nastavenou nade vše ostatní, protože klimatická změna není zásadní tématem, které by řešili. Je to otázka dostupnosti energií, ceny pro domácí spotřebitele.
Ostatně jsou to stejná témata, jaká byla zásadní celý minulý rok u nás. Nepamatuji si na žádné mimořádné summity na téma zvyšování ambicí v oblasti CO2, pamatuji si mimořádné summity, které se týkaly ceny elektřiny, zemního plynu a únosnosti pro spotřebitele. Toto téma je podobné všude na světě.
Celých 30 let říkali Západ a USA celému světu: Nedotujte energie, nepodporujte tohle, nedělejte toto, je to drahé. Od loňského léta vždy ve Washingtonu žertuji a ptám se lidí z Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky, kdy nás do Prahy, do Berlína, do Paříže, do Londýna přijde nějaká jejich mise zkritizovat.
Děláme přesně to, co jsme nedoporučovali dělat, a děláme to s velkým gustem a děláme to proto, aby naše vlády vůbec byly schopné fungovat a vládnout. Argumentační síla Západu vůči ostatním zemím je v tuto chvíli v troskách.
V čem se bude lišit energetická mapa zítřka? Mluvil jste o tom, že dojde nebo by mělo dojít, k větší diverzifikaci na straně Evropy, co se týče dodávek. Znamená to, že mapa bude nadále globální, anebo se rozdělí na regionální mocenská centra?
I během studené války byly vidět toky surovin přes železnou oponu. Rusko dávalo ropu a zemní plyn do západní Evropy i v nejtěžších dobách osmdesátých let, kdy se instalovaly rakety na obou stranách.
Myslím, že i nyní bude na obou stranách nějaká míra pragmatismu, zároveň ale bude velký tlak zbavit se některých typů surovin, které budou přinášet velká reputační rizika, anebo příliš velké ekologické ztráty. Ale nejdříve musíme vyřešit otázku Ruska a zbavit se ho jako dominantního dodavatele. To se nám nyní docela daří.
Co to znamená pro Česko a pro naši energetickou budoucnost?
Pokud si uvědomíme, jak moc jsme závislí na okolním světě, jak moc jsme závislí na technologiích a na energiích, tak je to pro nás, myslím, jenom dobře. Měli jsme dlouhé období míru a mysleli jsme si, že svět je příjemnějším a bezpečnějším místem.
Tak to ale není. Svět není úplně přátelským místem a není ani úplně klidným místem. Musíme si uvědomit, jak moc máme bohatství, jak moc máme co ztratit a jak moc musíme bojovat o to, abychom si udrželi, to co máme pro sebe i pro své děti. Česko je krásnou zemí na velmi bohatém kontinentě.
Rusko vůči Evropě není a nebude přátelské. Našimi kamarády nejsou ani severní Afrika či Blízký východ. Evropa zkrátka moc přátel nemá, to si řekněme nahlas. Musíme být tvrdší, musíme se naučit jednat více asertivně a tvrdě se prosazovat. Jsme v posledních dekádách hrozně vstřícní a měkcí. To se teď odnaučíme.
Jak by mělo vypadat tvrdé Česko, které je stále součástí Evropy a je týmovým hráčem?
Měli bychom naprosto jasně říct, že budeme mít jadernou energetiku. Ale také ji postavit, ne o tom pouze hovořit. Abychom pro naše sousedy byli důležití, musíme být především soběstační v řadě oblastí. Nebýt přítěží. Dokud máme přebytek elektřiny, tak jsme pro Německo mimořádně zajímaví, protože v časech nouze běží Bavorsko na českou elektřinu.
Musíme vyřešit problém, že jsme vnitrozemským státem, to znamená, že ropa a zemní plyn k nám tečou přes naše sousedy. Myslím si také, že bychom měli být členy eurozóny. Patříme tam stejně jako většina našich partnerů. Navíc jsme zranitelnější, česká koruna je malou měnou a tu lze snáze napadnout.
Rozhodně bychom měli vydávat více na zbrojení a obranu. To se špatně říká, ale všichni máme doma bezpečnostní zámek na dveřích, máme pojistku na auto, tyto eventuality bereme jako samozřejmost, ale armádu i dnes po napadení Ukrajiny považujeme za něco diskutabilního a co bychom možná ani mít nemuseli.
Vezměte si jen věčné debaty o tom, zda máme mít 6, 12 nebo 24 stíhaček, zda mít, nebo nemít tanky. To je podle mě passé. Měli bychom mít armádu, která bude schopná nás bránit nebo užitečným článkem celku, který nás bude jako Evropu bránit.
Měli bychom být tvrdší k našim dodavatelům, k okolnímu světu, ztratit iluzi, že Evropa je všemi milována. Evropa je v zásadě nenáviděným kontinentem a je třeba si to přiznat. Jsme zkrátka bohatí, a tudíž neoblíbení. Ale je tu hezky, krásně a v naší zemi se žije pěkně. Pojďme ji bránit.
Autor je stratég společnosti Alternative Perspectives
(Redakčně upraveno)
