Mě by jako ekonoma zajímalo téma peněz. Co to jsou vlastně peníze?
Peníze jsou taková velmi zvláštní věc. U nás se pořád ještě traduje, jak se tomu učilo za minulého režimu, že peníze jsou jakýsi zvláštní druh zboží. Peníze jdou v běžném styku vždycky naproti zboží. Peníze jsou samy o sobě bezcenná věc, je to kus potištěného papíru, který funguje jenom díky tomu, že to lidi berou a chtějí.
Kdyby k nám na Zemi přiletěl Marťan, tak si bude klepat na čelo, že místo toho, aby nás zaměstnavatel šatil a krmil, tak nám jednou za měsíc přinese barevné papírky. A to by pro něj bylo absurdní.
Na druhou stranu jsou peníze vlastně nesmrtelnou věcí. Když je stokoruna hodně ušmudlaná, tak ji odnesete do banky, kde ji zadarmo vymění za úplně novou.
Když si jdu koupit rohlík, tak ten rohlík sním, ale třeba pětikoruna jde dál a zprostředkovává další směny.
A jaké funkce, tedy kromě směny, peníze vlastně mají?
Jednak samozřejmě směnnou funkci, která člověka napadne jako první. Peníze jsou prostředkem směny, a dokonce takovým, že nemají žádný jiný smysl než směnu. Co už se tak jasně neví, je, že peníze jsou prostředkem k prosazování vůle, jak to definuje Max Weber.
Peníze jsou pro něj prostředkem moci, který je zvláštní tím, že je nenásilný a že společnost musí zároveň trvat na tom, že je jediným legitimním způsobem, jak získat to, co potřebuji. Tohle právě charakterizuje moderní, řekněme liberální společnosti.
Když se dostáváme do stavu, že se teď tisknou nové a nové peníze, čímž se vlastně chceme dostat z krize, pak ty stávající peníze, které již jsou v ekonomice, ztrácejí hodnotu. Narušuje se tak funkce samotných peněz?
Myslím si, že je to do jisté míry nezbytná vlastnost peněz. Protože vlastně lidi nutí, aby je dávali do oběhu. Kdyby nebyla inflace, tak možná nejrozumnější by bylo strčit je do slamníku. A to je ekonomicky špatně, protože peníze musí běhat. To, co je pohání, je z velké části inflace.
Řekl jste, že peníze jsou nástrojem moci a že vlastně ten, kdo má více peněz, tak disponuje větší mocí. I to je možná důvodem, proč většina lidí tak strašně prahne po penězích a chce jich mít co nejvíce. K čemu to poté vede, když je najednou ve společnosti hodně bohatých lidí, kteří mohou prosazovat své záměry a svou moc?
Ta dobrá stránka je, že to nemůže udělat násilím. Prosazování moci patří ke každému živému organismu. Kdyby peníze nebyly, tak bych vás musel donucovat kalašnikovem, a tak jsou peníze lepší alternativou prosazování moci. Když si chcete koupit rohlík, v krámě je prodavačka, která rohlíky brání tělem a vyřeší se to tím, že zaplatíte. V tomhle smyslu jsou peníze jakási mírotvorná síla.
Je ale taky pravda, že aby peníze vůbec fungovaly, tak určité věci se nesmí dát koupit, například starosta, soudce či zákonodárce nebo policista.
Peníze a politická moc se navzájem přitahují. Proto se jejich vztah musí pořád hlídat. Vždy to přirovnávám k dřevěné lodičce na Vltavě. Voda do ní vždy poteče, ale běda tomu, kdo přestane vylévat vodu. Korupce zkrátka je a bude.
Falšovat peníze je něco jiného, než falšovat třeba uherák, protože když někdo vyrábí falešné peníze, tak tím bourá celé hospodářství…
Cena peněz spočívá v tom, že je všichni uznávají a všichni jim věří. A to je až neuvěřitelné, jak jsme si na to zvykli. Přičítáme jim jakousi magickou moc, ale vzpomeňme na měnovou reformu v roce 1953. V sobotu to byla bankovka v nominální hodnotě 1000 korun, v neděli už to nebylo nic. Najednou se to kouzlo zrušilo a z důvěry se stal jen potištěný papírek.
Nevím, jestli je pro lidi větší motivací získávat peníze, nebo přímo moc. Možná, že když mají moc, tak už peníze nepotřebují, aby ale na druhou stranu mohli získat moc, potřebují nejdřív peníze.
Ano, to je dobrá otázka. Jsou lidé, kteří dávají přednost penězům, a jiní, kteří dávají přednost moci. Někteří politici zkrátka potřebují peníze proto, aby získali moc a aby se dostali do televize, aby mohli rozhodovat a aby se na ně lidi dívali.
Když se podíváme na to, jak je v České republice vykonávána moc, tak v poslední době vidíme, že vlastně zasahuje i do oblasti, které v minulosti nepřipadaly vůbec v úvahu. Politici zakážou chodit do restaurací či chodit do autobusů bez roušky. Myslíte, že je legitimní, když se takhle zmenšuje svoboda a vznikají nové zákazy?
To mi přijde jako podivná argumentace. Zákazy evidentně míří k tomu, aby vám chránily život. Důležité je, že zákazy musí být dočasné a musí mít nějakou kontrolu. Velmi mě potěšilo, že Ústavní soud řekl, že zákazy musí dělat vláda a ne ministr.
To máte jako v případě úniku plynu. Policisté danou lokalitu uzavřou a bude říkat, že je to omezení vaší svobody? Je to pomoc vašemu zdraví nebo životu. Když na omezovací argumentaci občas narazím, musím se smát. Lidi si stěžují, že jim někdo chrání život.
A jak si vysvětlujete, že proti některým opatřením je tak velký odpor, i když vlastně slouží k ochraně zdraví?
No, to je jednoduché. Myslím, že lidi vládě nedůvěřují a nedůvěřují ani dobrým úmyslům. Vláda, které nikdo nevěří, je na tom strašně špatně, protože ať řekne, co řekne, tak je vždy podezírána z nekalých úmyslů. Je správné, že na některé věci lidi reagují tím, že jdou manifestovat. To je v pořádku. Ale odmítat vládu, která je víceméně legitimně zvolena, to není demokratický přístup k moci.
