Petr Fejk: Pražská ZOO byla jako lágr a podobala se socialistickému skanzenu

Rozhovor
Z železářství a betonových kobek, zanedbané a zadlužené instituce vybudoval někdejší ředitel pražské ZOO Petr Fejk moderní zahradu, která respektuje životní prostředí a vychovává lidi k lásce k přírodě a zvířatům. Pracovní návyky, hospodaření i zacházení s lidmi a se zvířaty se podobaly socialistickému skanzenu, říká v rozhovoru.
Petr Fejk odešel z pražské ZOO v říjnu 2009 po dvanácti letech. „Odvedl obrovský kus práce,“ řekl o něm tehdejší pražský primátor Pavel Bém. Foto: By Czech Wikipedia user Packa - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4181257

V roce 1997 jste s životopisem manažera rockového klubu a učitele stal ředitelem pražské ZOO. To je, myslím, v mnoha ohledech nestandardní.
Myslím si, že se mnozí ortodoxní zoologové ve světě zoologických zahrad dodnes ptají a nechápou, jak se to mohlo stát. Jít na konkurz na ředitele ZOO bez zkušeností v oboru je opravdu drzost. Ale vyšlo to. Pamatuji si, jak jsem otevřel noviny a tam byl inzerát s vypsaným konkurzem. Do zahrady jsem tehdy zhruba čtyřikrát ročně chodil jako návštěvník a vždycky jsem tam chodil rád, ale pokaždé jsem odtud odcházel strašně rozčílený.

Říkal jsem si, že to snad není možné, aby se něco takového stalo, přesto jsem se za všechny nespokojené návštěvníky pražské ZOO přihlásil. Byla velmi hrubě zanedbaná, zastaralá, neměla peníze a ekonomicky i společenský byla naprostým outsiderem. Panovaly tam tristní podmínky pro zvířata, což bylo nejhorší, protože člověk tam šel s láskou ke zvířatům a viděl železářství a betonové kobky.
Uvědomil jsem si, že milionové město Praha by se mělo pyšnit nádherným parkem s tisíci krásných zvířat stovek druhů. Tehdy to byl to doslova lágr. Nemělo to smysl výchovný ani ekonomický. Myslel jsem si, že se nedalo nic moc zkazit, stačilo to jenom zvednout ze země.
Češi mají zvířata rádi a zahrada tak měla vlastně klienty připravené, ale návštěvnost naopak klesala a náklady šly naopak nahoru. Pražská ZOO byla takovým outsiderem, že se do výběrového řízení ani nikdo ze světa zoologických zahrad jako uchazeč nepřihlásil.

Proč?
Všem bylo totiž jasné, že je to tak konzervovaný stav ještě z dob socialismu a že porazit ho a něco změnit je o mentální síle. Záhy jsem pochopil, že pracovní návyky, hospodaření i zacházení s lidmi a se zvířaty se podobaly socialistickému skanzenu.
A všichni to dobře věděli, že je to vlastně špatně. ZOO byla černou dírou na peníze, jen v roce 1993 byly náklad 60 milionů, v roce 1995 pak dokonce miliónů 90, byly nutné dotace, ale ve výsledku nebylo vůbec nic vidět. Prostě černá díra na peníze.
Panoval tam pocit, že všechno je všech a nikoho nebylo nakonec nic. Nebylo to pouze o pracovní disciplíně a o utrácení peněz, ale také o řediteli. Byla tradice, že ředitelé nemají žádnou autoritu a že jsou jen reprezentačními personami, které píšou odborné knihy.

PSALI JSME:
Pražská ZOO už s pandami nepočítá. „Ty už má Berlín,“ říká ředitel Bobek

S jako vizí jste přišel, a čím jste zaujal komisi?
Přišel jsem s pohledem návštěvníka a možná ve mně viděli nějakou sílu, která by to tam jako neřízená střela mohla narušit. Zahrada tehdy nebyla pro magistrát důležitá a všem bylo vlastně jedno, kdo tam dělá ředitele. První dva či tři roky to byla jenom černá práce a nebylo vůbec nic vidět. Byl to jenom vnitřní boj, ale dnes si říkám zaplať pán Bůh, že to proběhlo bez zájmu politické reprezentace, protože jsem měl na změny prostor.
Po odchodu ze ZOO do dalších zaměstnání už se o všem, co jsem udělal, psalo v novinách. Některé změny holt nejdříve vyžadují černou práci a člověk si to musí s těmi lidmi oddřít. Proto jsem si taky po celé léto každý den ráno oblékl montérky a šel jsem pracovat na různá pracoviště, například jsem kydal hnůj, čistil bazén lachtanům nebo připravoval krmení pro pelikány. Chtěl jsem poznat každou jednotlivou práci, abych věděl, co se na daném pracovišti přímo děje.
Tak jsem to dělal dva měsíce, ale za standardních okolností to vůbec takto dělat nelze, může se to dít jedině tam, kde na vás netlačí. Každá změna musí být totiž rozumná a ve prospěch instituce. První dva až tři roky to byl opravdu boj a pro všechny strany to bylo nepříjemné období, které se nedalo obejít. Dnes už se to nedá zopakovat. ZOO je na vrcholu a už na ni každý vidí.

PSALI JSME:
Nosorožci, lanovka, delfíni. Jak se přepravují speciální zásilky?

90. léta byla opravdu dobou příležitostí, které už jsou dnes pro lidi uzavřeny. Vy jste dostal pražskou ZOO až na sedmé místo na světě.
To se ale nestalo jen tak a samo sebou. Bylo to třináct let dřiny a nakonec si nás všiml i magazín Forbes a dal nás do Top Ten světa. Že jsme začali stavět, je větou jednoduchou, ale nejprve se musela otevřít cesta ke změně názorů a vizí. Chtěl jsem zahradu otevřít návštěvníkům, protože dřív se jim v zahradě říkalo „ksichti“ a považovalo se za logické, že by ji nemělo navštěvovat moc lidí, protože ruší zvířata.
Přitom první věta poslání zakládací listiny, že smyslem zahrady je ekologická výchova, probouzení lásky ke zvířatům, změna chování ve prospěch ochrany zvířat a přírody. Vlastně jsem tam přišel a říkal jsem normální věci a usiloval jsem o změnu životních podmínek zvířat. Jestliže je zařízení, které se stará o zvířata a má někoho ekologicky vychovávat, ale nedokáže zvířatům zajistit dobré podmínky, tak je to podle mě nonsens.
Návštěvníci musí cítit, že se umíme o zvířata postarat a že jsme avantgardou v péči. Není přípustné, abychom v lidech vzbuzovali lítost. Žádná věda. Když máte slona uvázaného na řetěz, tak žádnou radost lidí ani lásku neprobudíte. Totéž je s velkou kočkovitou šelmou nebo malou kunou, které celý den chodí na pár metrech čtverečních sem a tam. Co tím chcete lidem říct?

PSALI JSME:
Z evropských zoo pošleme do Afriky rekordní počet nosorožců

Vy jste začal s velkou přestavbou naší ZOO. Jak to probíhalo?
Sháněl jsem na stavební úpravy peníze, jezdil jsem po světě, abych se poučil. Pokud máte srdce na správném místě, pak víte, že dobrá ZOO dává zvířatům co nejlepší podmínky a důvěřuje svým návštěvníkům. Pak to dává smysl.
Když chcete chovat ptáky, tak ne v malých voliérách po páru, i když je to pro chovatele pohodlné, ale je potřeba udělat něco velkého, co v lidech vyvolá dojem, že ten svět a ptačí říše jsou úžasné a obrovské. Dívat se na ně za pletivem voliéry, anebo být mezi nimi, jsou nebe a dudy. Zní to strašně snadno, ale mezi ornitology to bylo sprosté slovo a chovatelská sabotáž. Odpor proti změně a zlepšování podmínek u zvířat byl paradoxně v odbornících a zoolozích.

Jak vzpomínáte na rok 2002, kdy jste měl za sebou pět let skvělé práce, ale najednou se zahradou prohnala voda? Jak jste těžkou situaci snášel?
Na to se připravit nedalo a prostě to přišlo. Byla to největší tragédie, která nás postihla. Je dobré mít kolem sebe lidi, kteří jsou otevření a nevzdávají se. Byla to největší výzva za mou kariéru, měli jsme najednou zelenou louku a nemuseli jsme složitě přebudovávat a náročně přemisťovat expozice. S odstupem let jsem začal říkat, že povodeň byla nejúčinnějším marketingovým tahem, který kdy zahrady zažily.
Přinesla nám totiž možnost vybudovat novou zahradu podle nejlepšího vědomí a svědomí a naplňovat trendy jednadvacátého století. Po té černé práci jsme byli sehraní, byli jsme výborným týmem a věděli jsme, co chceme dělat. A tak jsme se do toho pustili. Dřeli jsme a za tři roky se tam opravdu postavilo to, co jinde za dvacet let.
Dnes to funguje naprosto špičkově. Kromě konstelace hvězd ale potřebujete také štěstí, které jsme udělali s uzavřením pojistky. Dva roky jsem se s pojišťovnami dohadoval, protože nechtěly pojistit zvířata, tak jsem nakonec udělal osudové rozhodnutí, že jsem z pojistky vyškrtl zvířata a pojistil jen movitý a nemovitý majetek. Za rok platnosti pojistné smlouvy jsme zaplatili milion korun a jako likvidaci po povodních získali 167 milionů.

PSALI JSME:
Usmrtit medvědici i s mládětem je neodpustitelný barbarský čin

Zahradu ale zachránila také přízeň veřejnosti, i když nejdřív to byl velký šok, protože ředitel musel rozhodovat o tom, že utratí slona a hrocha. Bylo to těžké pro mě, ale ještě těžší pro veřejnost, protože lidé u toho nebyli a mému rozhodnutí nerozuměli. Navíc mají pocit, že ve filmech vždycky na konci všechno dobře dopadne, že přeci slona musíme umět zachránit.
Já tu bezmoc zažil a vím, jak to ve skutečnosti bylo. Nemohl jsem nechat hrocha plavat ve Vltavě a dopustit veřejné ohrožení obyvatel. Musel jsem konat. A nikdo dnes neumí posoudit, jaké tragédii jsme možná zabránili. Veřejnost to ale nesla nelibě. Byl jsem ředitelem ZOO, který střílí do zvířat, a dostával jsem dopisy, které bych vám opravdu nepřál ani číst, natož dostávat.

Co se vlastně stalo, že se to obrátilo ve váš prospěch?
Trpělivě jsme veřejnosti vysvětlovali všechny okolnosti a co jsme mohli a museli udělat. Po pár týdnech povyku se mínění začalo obracet a lidi nás začali před těmi nejextrémnějšími názory hájit. Začali nám také fyzicky i finančně pomáhat. A nakonec se připojil i magistrát, který vždycky tak nějak vyčkává. Ani novináři zpočátku nevěděli, jestli nás mají chválit, nebo spláchnout do záchodu.
Nejvíce pochval jsme získali od zoologických zahrad světa. Byla to největší evakuační akce v dějinách zoologických zahrad a my jsme obstáli. S podporou v zádech jsme během tří let postavili nebo zrekonstruovali 7 pavilonů, 13 objektů zázemí a 25 exteriérových expozic.
Obnova zahrady po povodni stála 400 milionů, když se k nim přičte ještě dostavba indonéské džungle, pak to vyšla na 600 milionů. Za tu cenu v západní Evropě nepostavíte ani pavilon slonů. Pro srovnání obnova karlínského divadla stála 630 milionů a plaveckého bazénu Šutka v Bohnicích dokonce 730 milionů. Za danou cenu jsme upravili kompletně celou zahradu a zvedli jsme návštěvnost na dvojnásobek. Jsem na to strašně pyšný.

Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
Co uříznout tygrovi, aby nelákal pytláky?

Zavřít reklamu ×
  1. v roce 1967 jsem v Paříži navštívil ZOO ve Vincenneském lesíku…..a byl to ten samý socialistický skanzen jako tehdy v Praze

  2. Jistě. Jinde ve světě to bylo v té době asi jiné, že? Je zřejmě i dnes je stále dobré a výhodné se takto zviditelňovat a vymezovat. Dnes by asi nikdo nepověřil vyučeného učitele češtiny a dějepisu vedením ZOO. Ano, zlatá devadesátá!

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB