Podzimní plískanice přinášejí také plískanice v duších. Musíme je prostě brát jako běžnou součást života?
S depresí jako diagnostickým termínem je trochu problém. V běžné medicíně se stalo v souladu s mezinárodní klasifikací nemocí zvykem přistupovat k depresi jako například k fraktuře kosti. Jako by to byl stav, který je u každého plus mínus stejný. Naštěstí k nim ale všichni psychiatři a psychologové tak nepřistupují.
Psychické stavy totiž nejsou podobné technickým poruchám. Když praskne vodovodní potrubí, je v zásadě jedno, jestli je to u pana Nováka anebo u paní Němcové. Pokud ale má depresi pan Novák a také paní Němcová, je to u každého z nich deprese jiná, i když navenek vypadá velmi podobně.
Dá se jim správnou životosprávou vůbec předcházet?
Můžeme a měli bychom zkoušet depresím předcházet, stejně jako se snažíme předcházet, ne vždy jsme ale úspěšní. Rozvoj deprese a také jiných závažnějších a chronických psychických obtíží často probíhá tak, že začátky jsou v mlhách a konec v nedohlednu. Při pokusu o změnu takových stavů je v psychoterapii nutné zabývat se mnoha okolnostmi a na straně klienta i na straně odborníka je třeba hodně odvahy a hodně trpělivosti.
Jaké jsou příznaky začínajících depresí? Může si člověk pomoci sám, nebo by obtíže měl raději řešit léky a návštěvou specialistů?
Depresi provází dlouhodobá únava, mnohdy pocit jakési vzdálenosti, oddělenosti od okolí, ztráta motivace k vykonávání postupně i těch nejjednodušších činností či nechuť komunikovat s ostatními. Ale osobně si myslím, že na depresi je jedním z nejdůležitějších znaků to, že člověk neví, proč vlastně tu svou sklíčenost má, že neví, odkud se vzala.
Pokud se už člověk dostane do tohoto rozpoložení, málokdy si pomůže sám. Někdy mohou pomoci dobří přátelé a dlouhé rozhovory s nimi, jindy zase rodina, ale někdy je potřeba se obrátit na lékaře, klinického psychologa nebo psychoterapeuta.
Nejsou léky při řešení depresí přeceňovány?
Zdá se mi, že léky jsou obecně vnímány jako rychlá, pohodlná a bezpracná cesta k vymizení problémů. Asi bych nepoužil výraz přeceňovány. Vaši otázku si také nevykládám ve smyslu, zda jsou léky dobré, nebo špatné.
Za důležité považuji, jak s nimi zacházejí odborníci a jak pacienti. Léky samy o sobě nemohou být přeceňovány, nebo podceňovány, nadužívány ani nedostatečně využívány – to vždy dělají lidé. Dobrý psychiatr se podle mého názoru v mnoha případech má starat nejen o to, kdy a jaké léky nasadit, ale stejně zaujatě rovněž o to, kdy a za jakých okolností léky vysadit.
Nestačily by bylinky nebo jiné vymoženosti alternativní medicíny?
Lidé by se měli více vracet k původním přírodním zdrojům, a pokud to jde, vyvarovat se škodlivých účinků průmyslového zpracování s množstvím pomocných látek a konzervantů, což je již delší dobu trendem například v potravinářství.
Kdyby bylo spolehnutí na to, že ve fytoterapii (v léčbě bylinkami a přírodními produkty z nich – pozn. red.) bude samozřejmostí taková pečlivost a ověřená metodika přípravy léčiv, jako je tomu ve vývoji a průmyslové výrobě farmak, pak by podle mého názoru mohly mít bylinky mnohem větší roli i v léčbě závažnějších onemocnění. Osobně jsem zastáncem uvážlivého a promyšleného zvyšování využití čistě přírodních preparátů.
Práce, práce a zase práce. Řada z nás podceňuje duševní hygienu, a zkrátka „vyhoří“.
Není žádným velkým tajemstvím, že práce se pro některé lidi stává útěkem před osobními problémy, před prázdnotou života, anebo náhražkou jiných hodnot, jiných možností, jak si sama sebe vážit. Duševní hygiena evokuje tak trochu představu tělesné hygieny: Když se dvakrát denně osprchuji, třikrát denně si vyčistím zuby a budu si pečlivě mýt špinavé ruce, budu v lepší kondici.
Když člověk má dělat něco pro duši, platí ještě více než u péče o tělo, že to musí opravdu chtít, musí s tím být vnitřně ztotožněný, musí pro to být opravdu bytostně zaujatý. Obecné návody, co je zdravé, s nimiž člověk třeba i rozumově souhlasí, obvykle dlouho nefungují.
Jak se vyhoření nebo chronickému únavovému syndromu vyvarovat?
Nejlepší prevencí je neztratit kontakt sám se sebou, nepřestat se sám sebe dotazovat a sám sobě si odpovídat. Typickými otázkami jsou: Opravdu tohle chci? A proč vlastně? Opravdu musím tyto požadavky přijmout? V čem mi to prospěje? A v čem mi to uškodí? Jakou cenu chci platit za tyto výhody?
Zkrátka je nesmírně důležité udělat si čas sám na sebe. Dříve to lidé dělávali třeba v kostelech, nebo při sobotních a nedělních procházkách. Měli pro tyto chvilky široce společensky zajištěný prostor v obecně platném řádu. Dnes je to náročnější, obecný řád prakticky neexistuje. Každý si to musíme zařídit sám!
Existuje nějaký jednoduchý recept na zdravý a optimistický životní styl?
Životní styl chápu jako souhrn rozhodnutí o tom, jak budu zacházet sám se sebou, s prostředím, v němž žiji a s lidmi kolem sebe, co převezmu ze vzorů myšlení a chování druhých a co z těchto vzorů odmítnu nebo změním, a také co vymyslím nového. V tomto smyslu jsem to já, kdo rozhoduje o míře stresu.
