Dlouholetý spor rozpoutala účast na historicky prvních firemních sportovních hrách Agrofertu v Prostějově v roce 2006. Firmu zažaloval provozní náměstek firmy Agro ZZN, který si při nohejbalu zlomil nohu.

Podle pracovníka šlo jednoznačně o pracovní úraz. Účast na firemních hrách mu totiž nařídilo vedení firmy, a i když se zranění stalo mimo pracovní dobu, nemůže se podle zaměstnance zodpovědnosti za jeho zranění zbavit. Společnost ale odmítla odškodnění vyplatit, a to s ohledem na vyjádření pojišťovny, podle níž jednoznačně nešlo o pracovní úraz, za který by nesl odpovědnost zaměstnavatel.

Soudci Nejvyššího soudu sice uznali, že sportovní činnost nebyla výkonem pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy (ani s nimi nijak nesouvisela), přesto může být posouzena jako pracovní úraz. „Není vyloučeno, aby tato činnost byla posouzena jako plnění pracovních úkolů za předpokladu, že ji zraněný muž konal na příkaz (pokyn) zaměstnavatele,“ rozhodli soudci. A proto je správný závěr, že jde o pracovní úraz.

Naproti tomu ani po jedenácti letech nekončí soudní spor o odškodnění za pracovní úraz, který se zaměstnanci stal cestou na záchod. Na první pohled kuriózní případ zkomplikoval fakt, že šéfmontér firmy nevyužil toalety v budově poblíž svého pracovního místa, ale v pracovní době opustil halu a u východu uklouzl na mokrém povrchu.

Podle Nejvyššího soudu, který nyní případ vrátil prakticky znovu na začátek, to ale automaticky neznamená, že by mu firma nemusela platit odškodné.

Pro zaměstnavatele jde o důležitý vzkaz, aby nepodceňovali pokyny týkající se bezpečnosti práce. Jejich předání zaměstnancům, byť třeba jen v ústní formě, musí mít dobře zdokumentováno, jinak je dokazování obtížné. Současně by firmy neměly zapomínat i na takové detaily, jako využívání toalet či určení místa pro kouření – obecně na vstup do dalších prostor v areálu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu je pro odškodnění i za podobná zranění rozhodující, zda firma dostatečně seznámila zaměstnance s bezpečnostními předpisy a důsledně kontrolovala jejich dodržování.

Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla:

– tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány,
– v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla:

– pokud výše uvedené skutečnosti byly jednou z příčin škody,
– proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.