Při kritice od šéfa je nutné především zachovat klid

Poradna

„Ten můj šéf je ale blbec, pořád se mu na mě něco nelíbí,“ často si myslíme nebo slýcháme ve svém okolí. Ať uděláme cokoli a podle našeho mínění sebelépe, sklidíme kritiku. Vzhledem k tomu, že v zaměstnání trávíme podstatnou část dne, jsme z této situace patřičně otrávení a těžko se nám vstřebává poučka, že si máme z každé kritiky vzít to důležité a cenné, protože je to vlastně pomoc, jak svou práci zlepšit. Nebo že v ní máme hledat zrnko pravdy.

Při kritice od šéfa je nutné především zachovat klid. Reprofoto: lifestyle.enaa.com

Pro nás je to totiž především kritika nespravedlivá nebo dokonce nesmyslná. Copak bychom sami z vlastní vůle pracovali tak, aby výsledek byl nevalný, jak nás kritici hodnotí? Ale co s tím? Nejjednodušší se je sebrat a jít o dům dál, kde nás více ocení. Pokud se rozhodneme vytrvat a v minisouboji s kritizujícím šéfem dokonce vyhrát nebo alespoň dosáhnout klidu zbraní, čeká nás tvrdý boj. A hned v úvodu je třeba říci, že uspěje jen ten, kdo má pevné nervy.

Důležitější rada, než že při kritice, i té sebeabsurdnější, je třeba zachovat klid, patrně neexistuje. Pokud si každou, podle našeho mínění, nespravedlnost, budeme brát osobně nebo jako signál k protiútoku, pak obvykle pohoříme. Jednak při hysterické reakci těžko můžeme počítat s podporou okolí a navíc se vrháme proti nadřízenému, tedy mnohem silněji postavené zdi.

Naopak zachování klidu nám dává mnoho výhod. Jsme schopni lépe argumentovat, slyšíme nejen sebe, ale i partnera a dokážeme rozdělit obsah a formu kritiky. Občas se totiž stane, že nadřízený má i kus pravdy, ale při kritice použije výrazy či tón hlasu, kterými nás chce především ponížit. Pak naše klidná a věcná reakce znamená, že mu vyrazíme zbraň z ruky, převezme iniciativu a často i sympatie okolí.

Jak udržet nervy na uzdě je mnoho způsobů a technik (počítání v duchu do alespoň tří či hluboké nadechnutí se před každou odpovědí), ale nejúčinnější zřejmě bude si už předem definovat, zda je pro mě toto zaměstnání opravdu tak důležité, abych musel toto všechno podstupovat. Pokud ne, klid v duši se při situacích, pro jiné stresujících, nachází celkem snadno. Když si ale práci chceme udržet zuby nehty, nezbývá než oprášit cimrmanovské – můžeš i podlézt, ale pak se hned narovnej.

Vypadá to až zbaběle, ale jen pro toho, kdo se s podobnou situací nemusel vyrovnávat. Zachovat chladnou hlavu, nespravedlnost hodit za hlavu a jít každé ráno do práce s pocitem radostného očekávání, to chce opravdu vnitřní sílu. A pár prověřených rad k tomu.

Kritiku je nutné vyslechnout, byť s ní jakkoli nesouhlasíme. Nadřízeného nepřerušujeme pohoršenými výkřiky, neodcházíme z jednání s důrazným zavřením dveří nebo si nebereme slovo při prvním nádechu šéfa, abychom jej upozornili na jeho chyby. Tím bychom konflikt jen prodlužovali a eskalovali.

A jak se tedy zachovat? Udržujeme s řečníkem oční kontakt, čekáme s reakcí, až je jasné, že jeho projev skončil, a nezačínáme uštěpačným tónem ve stylu: „To je všechno? Tak teď já.“ Naopak, kritika vykolejíme, pokud mu klidným hlasem položíme otázky nejlépe na konkrétní podrobnosti týkající se výtek na naši adresu. Pokud totiž máme pravdu a náš sebemenší počin je jen záminkou k tomu, abychom se dozvěděli, jak jsme neschopní, pak samozřejmě konkrétní fakta, příklady a argumenty nebudou odpovídat množství a intenzitě toho, co jsme byli nuceni vyslechnout.

Řešením není ani kritiku šmahem odmítnout, i když s jejím obsahem nesouhlasíte. Dobrou taktikou je naopak projevit pochopení či porozumění, třeba jen tím, že se přiznáme například k tomu, že patrně neumíme své dobré výsledky efektivně prodat a může docházet ke komunikačnímu šumu či nedorozumění. Dáme tím najevo své stanovisko, ale i respekt ke svému nadřízenému. A čekáme, že s odpovídajícím respektem bude napříště jednat i on s námi.

Ještě výhodnější je pro nás pozice, kdy šéf s námi hovoří v návalu emocí. Pak projevení pochopení či schopnost přiznat určitý podíl na nedobrém výsledku může pomoci k uklidnění situace a obvykle brzo se ukáže, že jste na jedné lodi nebo najdete společného nepřítele. A můžete se začít bavit konstruktivně, když jste se z nepřítele právě stali spojencem.

Ale pozor, tento postup platí jen v situaci, že jste kritizováni opravdu nespravedlivě, nadřízený záměrně vyvolává konflikt nebo jde o zástupný problém a kritika ve skutečnosti řeší jiné než pracovní problémy. Zkrátka, pokud se můžete reálně obhájit. Když jste však pracovník chybující, nekvalifikovaný či nespolehlivý, pak můžete být vlastně rádi, že šéfovi ještě stojíte za emoce a dávno si už nestěžujete jiným nezaměstnaným.

S kritikou nadřízených je spojena důležitá otázka – máme přiznávat vlastní chyby? Pro zjednodušení se budeme věnovat jen těm v zaměstnání. Není to pouze věc momentálního rozhodování, zda mne přiznání připraví o prémie, ale také povahy, morálky, výchovy. Chyby dělá každý, nikdo je nepřiznává rád, ale někdo je přiznat umí a řada lidí nikoli. Natož se pak za ně omluvit.

Jaký je správný přístup? Neexistuje. A alespoň rada? Většinou se přiznat, ale nechodit zbytečně problémům naproti. Ono pověstné – zatloukat, zatloukat, je účinné jen zdánlivě a hlavně dočasně. Důsledkem této taktiky je postupné řetězení chyb, ztráta energie a zvýšení stresu, zhoršení sebehodnocení i důvěryhodnosti v prostředí kolegů.

Připustíme-li chybu, nijak nám to nebrání, abychom ji uvedli do patřičného rámce. Nejde o to hledat výmluvy, ale najít všechny příčiny, včetně těch, které byly mimo naši kontrolu. Například špatně zavedená nebo nejednoznačná pravidla či nesprávná předchozí rozhodnutí někoho jiného. Klíčové jsou čas a pohotovost. Čím rychleji chybu přiznáme a analyzujeme, tím snadněji zabráníme tomu, že ostatní začnou pochybovat o našich schopnostech, hledat vlastní řešení nebo váhat, zda nám podobné úkoly svěří i v budoucnu.

A omluva? Při jasné chybě je na místě, ale není třeba její hloubku přehánět. Důležitější než projevená lítost je ukázat, že je nám jasné, jak a proč chyba nastala, a že jsme schopni ji rychle a efektivně napravit. Pak nemusíme ani dodávat, že „už to příště neuděláme“, a místo otlounkánka se můžeme stát dokonce oporou firmy.

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Zaměstnání

Nezaměstnanost stagnuje na úrovni čtyř procent

Podíl nezaměstnaných zůstal během února na stejné úrovni a dosáhnul tak čtyř procent. Sezónnost mezi únorem a lednem historicky nehraje významnější roli a stagnace tak odráží reálný vývoj na trhu práce. I přes nižší …

Nejčtenější

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

Jaká je budoucnost výškových dřevostaveb v Česku?

Analýza
V České republice stále platí zastaralá norma omezující výšku dřevostaveb na devět, respektive dvanáct metrů. Legislativa by se však měla brzy změnit. S ohledem na nespornou ekonomickou výnosnost projektů chtějí developeři stavět minimálně osmipatrové stavby (22,5 m), s výhledem do budoucna až osmdesátimetrové projekty, a to tzv. inženýrským způsobem.