Radim Vizváry: Mám pocit, jako by se z divadla stával více konzumní produkt

Rozhovor
Když ho vidíte během představení, musíte obdivovat nejen jeho schopnost vyjadřovat se beze slov, ale zároveň neskutečné pohybové nadání. „Do čtyřicítky jsem tělu říkal, co mohu dělat a po čtyřicítce se to obrátilo a tělo začalo říkat, co mohu dělat já, anebo už nesmím,“ říká v rozhovoru světově uznávaný mim Radim Vizváry.
V představení Sólo ve Švandově divadle má Radim Vizváry etudy, při nichž se diváci hodně smějí. K nim patří číslo, v němž představuje toreadora a zároveň býka. Foto: David Konečný

Již několik let spolupracujete s Národním divadlem, pro činohru a operu jste vytvořil několik choreografií. Ze které máte největší radost?
Z oper Z Mrtvého domu od Leoše Janáčka a Billy Budda od Benjamina Brittena nebo Láska ke třem pomerančům od Sergeje Prokofjeva. A pak mám radost i z Krajiny těla, což je nejnovější věc v Laterně magice.

Od loňského 1. ledna právě tento soubor umělecky šéfujete. Řídit lidi znamená mít manažerské schopnosti a velkou zodpovědnost. Neúpí při tom umělcova duše?
(smích) Já jsem se ji naučil chránit. Oddělovat ty věci, je to o přístupu k práci, kdy si musím říct – teď budu manažer a teď tvůrce nebo interpret. Samozřejmě to mění i moje tempo, energii. Spektrum věcí, které řeším, jsou diametrálně rozdílné.
Teď třeba řešíme, že piazzettu u Národního divadla ovládla taková zvláštní subkultura. Na tom malém náměstí se scházejí čtrnácti patnáctiletí a požívají tady alkohol a drogy, což je velký problém. Vyskytují se tu i bezdomovci nebo agresivní opilci, prostě nebezpeční lidé.
S vedením Národního divadla vymýšlíme, jak prostor kultivovat, jak změnit atmosféru a vytvořit kulturní prostředí. Tohle musím oddělovat. Když hraju, tak si nemůžu na představení přinášet manažerské starosti. Což se člověk časem naučí.

Laterna magika vznikla jako unikátní projekt pro výstavu Expo 58 v Bruselu. Šlo o první multimediální divadlo na světě. Když chodíte do práce do Národního divadla, kde sídlí, je v ní stále onen světový genius loci?
Cha, cha (smích), tak to je záludná otázka. (přemýšlí) Problematika Laterny magiky je velká. Dříve byla jiná doba a Laterna magika fungovala jako propagandistický nástroj a tehdejší vláda do ní vyloženě lila peníze. Takže tvůrci měli daleko jiné podmínky a možnosti. Díky tomu měli čas, finance a prostor vybudovat zázemí a experimentovat a snáze přijít s projektem, představením, které oslnilo svět.
Dnes už v takové situaci nejsme, protože máme zděděný prostor v havarijním stavu, tím myslím Novou scénu, která nutně potřebuje rekonstrukci. Velmi zastaralé jevištní technologie už nedostačují době a současným technickým vymoženostem, které mnohdy nejsou kompatibilní s těmi starými, takže je ani nemůžeme použít.

A zřejmě ani nemáte peníze, kterými kdysi Laterna magika disponovala?
Přesně, třeba Kouzelný cirkus ve své době, to je v roce 1977, stál sedm a půl milionu korun. Jaká je hodnota této sumy dnes? My máme na inscenaci třeba jenom milion. Tehdejších sedm a půl milionu by v dnešních cenách bylo třeba 70 milionů. Je to možná desetkrát tolik, když si vezmete, jaký byl tehdy průměrný plat, byly to obrovské peníze, které dnes bohužel nemáme.

V Laterně magice působí Radim Vizváry nejen jako umělecký šéf, ale také vystupuje v představení v experimentální inscenaci Robot Radius. Foto: Vojtěch Brtnický

Co se s tím dá dělat?
Abychom jako první multimediální divadlo na světě byli současní a upoutali větší pozornost v celosvětovém kontextu, tak bychom měli pracovat s těmi nejmodernějšími a aktuálními audio-vizuálními technologiemi.
A na ně finančně nedosáhneme, protože např. moderní velkoplošná obrazovka o rozměru 7×11 metrů (LED wall) stojí průměrně deset milionů korun. Zkrátka jsme odkázáni k tomu hledat efektní a efektivní technologické možnosti za méně peněz a více využívat lidský faktor.

Tým a program Laterny magiky sestavil Alfréd Radok, spolupracovníky byli architekt Josef Svoboda, Miloš Forman jako scénárista, režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč a vynikající tanečníci. Jak se daří na odkaz spojení jeviště s filmem navázat?
Vlastně je dnes výhodou, že můžete natočit film za méně peněz, než tehdy. Umožňují to mobily, ze kterých se dá přenést obraz ve formátu použitelném na jeviště. Ať už do televize, nebo na plátno. Já mluvím o technice a prostoru, ale dnes je to hlavně o čase. A ten je nejdražší. Lidé jinak smýšlejí a také jinak s časem nakládají.

To je docela smutná skutečnost.
Mám pocit, jako by se z divadla stával více konzumní produkt. Zdá se mi, že již nemá tak velkou a zásadní výpověď, aby se hluboce dotýkalo duše, kultivovalo a uzdravovalo společnost nebo jedince v ní.
Tři roky jsem studoval a pracoval v Německu a na závěr jednoho představení vždy opakovali: Die Kunst heilt, tj. umění léčí. Dodnes mi to zůstalo v paměti. Inspirovalo mě to natolik, že se toho držím ve své tvorbě. Tehdy jsem si řekl, že mohu svým způsobem léčit beze slov – ozdravovat uměním.

Inscenace vychází z dramatu Karla Čapka R.U.R. Foto: Vojtěch Brtnický

Při představení Sólo jsem viděla v pražském Švandově divadle téměř samé mladé diváky. Čím to, že v dnešní době přehlcené slovy mají zájem o tiché umění, pantomimu?
Asi právě proto, že doba je přehlcená, tak vyhledávají něco neobvyklého, až exotického. Zároveň je dostává do nové pozice aktivního diváka. Pantomima ho nutí více přemýšlet, více zapojit fantazii, představivost, být kognitivně aktivní. Jde i o neobjevenou formu pro mladého diváka, něco nového, originálního.

Pamatuji se na mima Ladislava Fialku, slavného po celém světě, a jeho jemnou poetiku, i na Borise Hybnera, který sázel na grotesku a humor. Vy spíš upřednostňujete techniku tělesného mimu?
Ano, je to tzv. physical mime, který vychází z mého dlouholetého studia a bádání techniky mimu. Čerpal jsem z Ladislava Fialky, Borise Hybnera, z polské, francouzské a německé školy a tohle je moje metoda, vyústění techniky mimu, která právě zapojuje celé tělo.

Během převleků na jevišti divačky často vykřikovaly wow. V bílých boxerkách vynikla vypracovaná postava. Jak docilujete té pružnosti, co předvádíte?
Tělo je můj nástroj a musím se o něj starat. S oblibou říkám, že do čtyřicítky jsem tělu říkal, co mohu dělat a po čtyřicítce se to obrátilo a tělo začalo říkat, co mohu dělat já, anebo už nesmím.

Některé výstupy v představení Sólo jsou hodně dojímavé. Foto: David Konečný

Půvabně se vlnit a vyjadřovat slova pohybem umí i Bolek Polívka. Při studiích na HAMU vedl studenta Vizváryho profesor Hybner. Kdo z našich mimů vás nejvíc inspiroval?
Největší vliv na mě měl Boris Hybner. A také slovenský mim Milan Sládek (84), který po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval a až do roku 1990 působil v Německu. Tento slavný slovenský mim, mezinárodně uznávaný, spolu s Borisem Hybnerem byli mými idoly a mentory. Já se nevěnoval jen interpretační činnosti, ale také teorii. V rámci bakalářské, magisterské i doktorandské práce jsem analyzoval a zabýval se jeho tvorbou.

Před deseti lety jste s Borisem Hybnerem usilovali o divadlo, jež by bylo domovskou scénou mimů. Krátce před tím, než zemřel, mi o tom říkal. Splníte zesnulému příteli jeho sen?
Strašně moc rád. Pamatuji se, jak jsme s Borisem chodívali po Praze 5, kde bydlel, takže tam chtěl divadlo. Navštěvovali jsme různé prostory, zapomenutá kina, kde by bylo možné ho vybudovat. A když už jsme něco takového našli, tak se nám nedařilo sehnat peníze. Nakonec Boris vymyslel, že se zabydlíme ve Švandově divadle. O to jsme usilovali, zadařilo se, ale on se toho nedožil.
Já v něm začal hrát Sólo a další svá představení, potom moje působení přerušil covid a teď jsem se do Švandova divadla po dvou letech vrátil. Bylo to velmi radostné, takže má Boris určitě radost. Spolupráci s ředitelem Danielem Hrbkem rozvíjíme, a dokonce jsme podepsali jakési memorandum o ní.

Radim Vizváry spojuje pohybovou virtuozitu s herectvím. Foto: David Konečný

Původně vaše kroky směřovaly k divadlu, nejdřív mezi ochotníky v Poličce, pak do angažmá v pražském Minoru. Jak herec zjistí, že je nadán vyjadřovat se beze slov?
Režisér po vás něco chce a mně šla vždycky lépe pohybová stránka. Pak už máte takovou pověst a to, co vám nejvíc jde, režisér rozvíjí. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem pohybově nadaný. (smích) Nikdy, ale nějak to ve mně vypozorovali nejen režiséři a choreografové, ale i kolegové právě v Minoru. U ochotníků byly mojí doménou pouze loutky.

Za Sólo máte Cenu Thálie 2016, obdržel jste ale i spoustu dalších ocenění v Evropě i USA: Kterého si vážíte nejvíc?
Té domácí ceny. Já měl několik nabídek zůstat v zahraničí. Boris mi vždycky říkal: Běž tam, nauč se, ale vrať se sem. On byl velký patriot, miloval českou pantomimu, která je světová. Vždycky říkal: Ty musíš zůstat tady a tu vlajkovou loď držet!

Nejste jen interpret, autor, ale i režisér, dramaturg a choreograf. To si třeba celé představení děláte úplně sám?
Hm, i sám si ho režíruji, což mě naučil Boris svým přístupem. Říkal, že mim není jen interpret, ale komplexní divadelník. Dlouho mi trvalo, než jsem našel vnitřní zrcadlo interpreta a zároveň režiséra. Dnes je to ulehčené i tím, že se můžete natočit a podívat se na sebe, což dřív nešlo. Přesto si vždycky někoho pozvu, koho požádám o reflexi, supervizi.

„Jsme odkázáni k tomu hledat efektní a efektivní technologické možnosti za méně peněz a více využívat lidský faktor,“ říká umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry. Foto: Zdeněk Sokol

Když předvádíte celou škálu pohybů od baletních čísel, přes téměř akrobatická až po suverénní chůzi na vysokých dámských podpatcích, netrpí klouby, záda? Jak o ně pečujete?
(smích) Už mám za sebou pár úrazů, jezdím pravidelně do lázní, abych rehabilitoval, regeneroval. Důležité jsou vycházky, příroda, dobrá životospráva. Prodělal jsem operaci kyčle, ale nemám umělý kloub, jen jsem měl prasklou kyčel a zánět, takže mi to poopravili. Pan primář říkal, že mi udělali jarní úklid kyčle. (smích) Některé následky, bolesti po úrazech zůstávají, člověk se musí tomu přizpůsobit, adaptovat se a změnit tělesný návyk.
A jak už jsem uvedl, naučit se poslouchat tělo. Po operaci kyčle mi říká: Nemám zapotřebí roztahovat tolik nohy do provazu, tak provaz nedělám. Což mě zase donutí pracovat fyzicky jinak, najít jiný výraz, tělesný jazyk, který vychází více z herectví, zevnitř a hledání jiných souvislostí.

Autorka je spolupracovnice redakce
(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
Otakar Brousek: Nesbírání ocenění máme v rodině

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB