Pomiňme fakt, že nápis na tašce supermarketu „kecá“, protože tvrdí: „Jsem celá vyrobená z plastů vylovených v oceánu.“ Billa totiž v tiskové zprávě, kterou redakce FAEI.cz minulý týden obdržela, informuje, že „nové polyesterové tašky jsou v průměru ze 70–90 % z recyklovaného plastu (RPET) a nesou mezinárodní certifikaci Global Recycled Standard, která ověřuje původ a podíl recyklovaného obsahu certifikovaných výrobků“.
Problém je totiž v něčem jiném. Primárně jde o dvě věci. Tou první jsou obaly prodávaného zboží. Zkusme spolu vyjmenovat alespoň pět položek v prodejnách Billa bez plastových obalů: Vajíčka, máslo, pivo, mouka, konzervy. Ok. A teď si zkusme vybavit, co všechno v Bille, ale v rámci objektivity dodejme, že nejen tam, nakupujeme v plastových obalech.
Pokud tuzemská Billa bere společenskou odpovědnost opravdu vážně, nepochybně sama tlačí na výrobce a dodavatele, aby snížili množství plastů v obalech výrobků. Že to jde, ukázala už před rokem firma sama v Rakousku, když obaly prémiových sýrů brandu Ja! Natürlich začal nově tvořit z 80 procent recyklovaný papír. Podle tehdejšího vyjádření rakouské REWE nový obal redukuje spotřebu plastu o 70 procent a ve srovnání s předchozím řešením snižuje zhruba o dvě třetiny tzv. uhlíkovou stopu.
A jsme u toho. Uhlíková stopa. Skupina REWE už v roce 2009 vydala svou první zprávu o uhlíkové stopě a od té doby sleduje své emise skleníkových plynů každý rok. A snižuje je, tedy alespoň v Německu a Rakousku, jak vyplývá z výročních zpráv skupiny. Jsme u „druhé věci“, která nevrhá příliš dobré světlo na nápad vyrobit polyesterové tašky z plastů vylovených v Pacifiku.
O nějaké uhlíkové stopě se totiž v aktuální tiskové zprávě společnosti Billa vůbec nedočtete. Dost možná proto, že recyklovat odpad, který se nejprve musí dopravit přes půlku světa, jde své podstatě proti principům ekologického myšlení.
Přiznávám narovinu, že nikdo v naší redakci uhlíkovou stopu vyloveného plastu v Pacifiku, který byl použit pro výrobu nových tašek, vypočítat neumí. Dokážeme si ji ale představit.
Začněme tím, že aby byl plast z oceánu vyloven, musel se k němu někdo nějak dopravit. Mluvme tedy nejprve o místní dopravě plast lovících námořníků do přístavu, a také o inženýrech a dělnících, kteří vymysleli a vyrobili jejich loď, na níž se za plasty plavili. Připočtěme ty, co se podíleli na výrobě sítí a dalších prostředků k zachycení plastů. A zapomenout nemůžeme ani na všechny ty, co „mohou“ za to, že se loď lovící plasty pohybovala – od těžařů po osádky tankerů, co přivezly pro plast lovící loď palivo.
A teď už stručněji. Vylovený plast pravděpodobně někdo protřídil, aby se separoval ten, jenž lze recyklovat. Pak se tento plast z oblasti severního Pacifiku zřejmě lodí dostal do Evropy. I to je další uhlíkový „zářez“. Dalšími jsou následná logistika a zpracování. Patnáct tun pacifického plastu pro českou Billu bylo z nějakého evropského přístavu někam přepraveno ke zpracování. A připočtěme také uhlíkovou stopu barev na tašce…
Předposledním článkem „uhlíkového řetězce“ je distribuce 400 tisíc polyesterových tašek do 234 tuzemských prodejen Billa. Podle výroční zprávy skupiny REWE za rok 2014 byla v Německu u skupiny logistika s 54 % největším producentem emisí skleníkových plynů, takže v rámci počítání uhlíkové stopy „tašek z Pacifiku“ máme další „zářez“.
Do poslední položky uhlíkové stopy spadá bohužel i tento článek, jako reakce na marketéry a distributory informace a aktuální reklamy na „ekologické tašky“ společnosti Billa. Nehledě na názor autora na údajnou prospěšnost recyklace plastů vylovených v Pacifiku v Evropě, i tento text vytváří uhlíkovou stopu a bude ji vytvářet i každý další čtenář tohoto článku.
A i když je to jen gesto, autor se vzdává honoráře a slibuje, že polyesterovou tašku za 39,90, která je „celá vyrobená z plastů vylovených v oceánu“, si v Bille určitě nekoupí.
