A že bylo na co se dívat. Vylodění v Normandii připomněly svou specifickou kamufláží americká stíhačka P-51D Mustang a legendární britský Spitfire, s nímž za války létali naši letci. Oba stroje nesly dobové černobílé pruhy na spodní straně křídel, jimiž byly před Dnem D všechny spojenecké letouny označeny kvůli lepší identifikaci.

Konec války dále připomněly americké stroje ze stáje Red Bull. Prvním z nich byl „hliníkově stříbřitý“ elegantní jednomístný dvojmotorový stíhací a stíhací bombardovací letoun P 38 Lightning, jemuž Němci přezdívali „dvojocasý ďábel“ a který také výrazně zasáhl do bojů proti Japoncům.

Včetně toho, že při jednom z útoků těchto strojů bylo sestřeleno letadlo, v němž seděl japonský admirál Jamamoto, jenž byl osobně odpovědný za útok na americkou základnu Pearl Harbor. Ten, jak víme z historie, zapříčinil vstup USA do války.

Druhým ze strojů byla stíhačka amerického námořnictva F4U-4 Corsair. Pilot stíhačky s profilem křídel ve tvaru „w“, která během druhé světové války operovala zejména v Pacifiku, předvedl na stojánce i sklopení křídel, díky němuž bylo možné na letadlových lodích umístit více letounů. Přestože měla stíhačka problémy s přistáváním na letadlových lodích, její piloti dosáhli průměrného sestřelení 11 japonských letadel při ztrátě jednoho vlastního stroje.

Corsairy později aktivně zasáhly i do korejské války, francouzské války v Indočíně, o dva roky později během Suezské krize a bojovaly ještě začátkem 60. let minulého století během francouzských koloniálních válek v Alžírsku a Tunisku. Ještě v šedesátých letech Corsairy používala i letectva řady dalších států.

Válku ve Vietnamu připomněl bitevní a průzkumný letoun OV-10 Bronco v německé imatrikulaci. Používal se i pro „svoz“ amerických pilotů, kteří byli sestřeleni nebo havarovali. Německé letectvo používalo toto víceúčelové letadlo až do roku 1990.

Druhoválečná letadla z východní fronty byla zastoupena dvoumístnou cvičnou stíhačkou Jak-11.

A v Sovětském svazu během války licenčně vyráběnou Dakotou pod názvem Lisunov Li-2 v imatrikulaci maďarské letecké společnosti Malev.

Vůbec nejstaršími letadly na roudnickém letišti byla trojice německých dvouplošníků Bücker, jejich piloti ve věku 55-65 let předváděli úžasné akrobatické kousky. Německá Luftwaffe před válkou i během ní používala tyto dvouplošníky k základnímu leteckému výcviku.

Dalším letounem ze 30. let minulého století byla Baťova Elektra, dopravní letadlo Lockheed 10A, které má nezastupitelné místo v historii československého letectví. Zakladatel impéria, Jan Antonín Baťa, s ním od roku 1937 obletěl celý svět. Za války byl letoun prodán kanadskému vojenskému letectvu a následně více než desetkrát změnil majitele, až se jej před deseti lety podařilo koupit zpět do České republiky.

Současnost českého letectví reprezentovaly na Roudnicí nad Labem stroje Armády ČR. Sobotní návštěvníci byli podle organizátorů o přelety (švédských) dvou stíhaček JAS-39 Gripen ochuzeni, ale o to více si je užili nedělní fandové aviatiky. A žádné jiné letouny nebyly rychlejší a nenadělaly více hluku.

Snažila se o to i dvojice lehkých českých podzvukových bitevníků L-159 ALCA z Aera Vodochody, z nichž jeden při přeletu nad diváky otevřeným podvozkem naznačoval, že by uměl přistát i na travnatém letišti.

Otevřeným podvozkem se při přeletu nad roudnickým letištěm pochlubil i dopravní letoun CASA. Nejasnosti při jejich nákupu od španělského výrobce dodnes u soudu trápí mj. někdejší ministryni obrany Vlastu Parkanovou…

Co dokáží armádní letečtí záchranáři, ukázala posádka přítomného vrtulníku W-3A Sokol. Česká armáda v polovině 90. let minulého století získala 11 kusů těchto strojů z Polska výměnou za stíhačky MiG 29 v režii firmy Zenit.

Jak vypadá absolutní špička letecké akrobacie, předvedl divákům na letišti v Roudnici nad Labem loňský mistr světa v sérii Red Bull Air Race (a někdejší pilot Gripenu) Martin Šonka se svým speciálem Extra 300 SR. Šonka nejenže se při vzletu odrazil nejrychleji ze všech, ale nad tím, co se svým strojem předváděl ve vzduchu, musely kroutit hlavou i zákony fyziky a aerodynamiky.

Povzdech na závěr: Škoda, že Martin Šonka, ale i další piloti, u Red Bullu končí.