Ministr spravedlnosti Robert Pelikán chce v rámci osobních bankrotů vyhlásit dluhovou amnestii. Oddlužení by bylo možné za sedm let i bez vrácení jediné koruny věřitelům. Jaký je váš názor na zavedení tzv. nulové varianty oddlužení?
Návrh ministerstva spravedlnosti, který by nově umožnil vstoupit do oddlužení i osobám, které dnes nejsou schopny splnit současný zákonný požadavek úhrady alespoň 30 procent dluhu, jednoznačně podporuji. Ve své praxi se osobně setkávám s lidmi, kteří mají zájem o návrat do normálního života a rádi by za tímto účelem spláceli maximum ze svých dluhů. Bohužel dnes tuto možnost nemají právě proto, že by během 5 let dokázali splatit jen nižší část dluhu, než je požadováno.
Ti lidé se přitom do dluhové pasti mnohdy dostali souhrou tragických okolností. Například nedávno jsem se setkal s podnikatelem, který do dluhů spadl kvůli dlouhodobé nemoci, kdy byl řadu týdnů upoutaný na nemocniční lůžko. Firma mu mezitím zkrachovala a poslední majetek z velké části rozkradli bývalí zaměstnanci. Myslím, že takoví lidé si opravdu zaslouží druhou šanci.

Nebudou dlužníci pak nových pravidel zneužívat, a ještě více a opakovaně se zadlužovat s vidinou toho, že dluhy nebudou muset splácet?
Nepochybně mohou existovat i dlužníci, kteří by se mohli pokoušet oddlužení zneužívat. Zde pak bude zejména na insolvenčních správcích, aby řádně dohlíželi na to, že se dlužník opravdu snaží o poctivé vyrovnání s věřiteli, tedy mj. v průběhu oddlužení dosahuje takového příjmu, který odpovídá jeho schopnostem a možnostem. Pokud tak dlužník nečiní, nejedná poctivě a insolvenční správce bude navrhovat zrušení schváleného oddlužení. To by mělo být dostatečnou pojistkou. Z hlediska případného opakovaného oddlužení pak určitě považuji za správné, aby tam byla delší lhůta, po které bude možné do oddlužení znovu vstoupit. V tomto směru byl již původní návrh korigován ze 7 na 10 let.

Co soudíte o postup ministerstva spravedlnosti, které při kontrolách insolvenčních správců začalo postihovat situaci, kdy je správce na provozovně zastupován třetí osobou?
Názor ministerstva spravedlnosti v tomto ohledu považuji za správný a v souladu s aktuální legislativou. Insolvenční zákon čím dál tím větší měrou vyžaduje, aby s dlužníkem jednal osobně insolvenční správce a byl pro něj jakýmsi průvodcem a poradcem v průběhu celého insolvenčního řízení.
Tento požadavek by tedy měl být ze strany správců respektován. Z naší praxe je zcela zřejmé, že provozovny správců slouží téměř výlučně právě jako místo setkávání správce a dlužníka. Současný postup některých správců tedy dle mého nelze korektně obhajovat tvrzením, že správce v provozovně vykonává jinou činnost než tu, kterou má vykonávat osobně.
Z tohoto důvodu dokonce zastávám názor, že by na provozovně měl být vždy přítomen výhradně insolvenční správce nebo jeho ohlášený společník, a nemělo by tedy v tomto případě docházet ani k zastupování vlastním zaměstnancem. Nicméně takové řešení je stále výrazně přijatelnější než zastupování třetími osobami.

Jedná se spíš o rozpor ve formální rovině, nebo může mít stávající situace také reálný dopad na dlužníka a průběh jeho insolvenčního řízení?
Může to mít bohužel dopad i na samotného dlužníka. Na společných jednáních totiž dlužník s insolvenčních správcem probírá nejen informace týkající se jeho majetkové a příjmové situace, ale zpravidla také svou osobní situaci. Správce se tak dozvídá například citlivé údaje o jeho zdravotním stavu, rodinných vztazích, případných mimomanželských poměrech, politickém nebo náboženském přesvědčení. Tyto informace jsou důvěrné a nejsou součástí veřejně dostupných informací zveřejňovaných v insolvenčním rejstříku. Dlužník tedy musí mít v insolvenčního správce důvěru a především pak jistotu, že bude řádně respektována zákonná povinnost mlčenlivosti, kterou je správce vázán.

Není možné tuto povinnost smluvně přenést i na třetí osoby?
Povinnost mlčenlivosti insolvenčního správce je nepřenositelná, a správce tak ručí za její respektování i za situace, kdy je na provozovně zastupován jinou osobou. V tomto případě ovšem vždy vyvstává problém, do jaké míry je správce skutečně schopen respektování této povinnosti zajistit a kontrolovat.
Ještě relativně dobře si to umím představit v případě, kdy je správce zastupován vlastním zaměstnancem. Pak je to totiž sám insolvenční správce, kdo si takového zaměstnance vybere, odpovídajícím způsobem proškolí a následně nad ním bude vykonávat přímý dohled. Při zastupování třetí osobou, resp. zaměstnancem třetí osoby ta situace bude pravděpodobně výrazně horší. Správce může mít o takové osobě jen velmi omezené informace, nemusí se s ní dokonce ani nikdy osobně setkat. Dostatečný dohled si tak lze představit skutečně jen obtížně. To se ostatně netýká jen zákonného pravidla mlčenlivosti, ale celkové kvality práce dané osoby.

Může mít daná situace nějaký dopad i na věřitele? Ti asi na rozdíl od dlužníků nebudou právě častými návštěvníky insolvenčních provozoven.
Je pravdou, že věřitelé často preferují spíš jiné formy komunikace s insolvenčním správcem. Přesto ale i pro ně může být tento stav rizikový, a to zejména v případě, kdy jedna osoba paralelně zastupuje větší počet insolvenčních správců. Může se například stát, že jeden insolvenční správce bude řešit konkurs společnosti, která má pohledávky po firmě, jež je sama v úpadku a tento úpadek řeší jiný insolvenční správce. Je zřejmé, že uvedená situace může otřást důvěrou věřitelů účastnících se daných insolvenčních řízení, že „jejich“ správce zvolí ve sporu o tuto pohledávku optimální strategii, že ji nebude koordinovat se svým kolegou – druhým insolvenčním správcem.