Pořád platí, že prostřednictví vyfabulovaného insolvenčního návrhu podaného na soud lze potopit zdravou firmu či ji vydírat?
Ano, bohužel lze. Jde o nekalé trestní jednání. Je to otázka kvality podnikatelského prostředí a také kvality české justice, neboť zveřejňovat evidentní tzv. šikanózní insolvenční návrhy je zcela neakceptovatelné. Přitom pro soudy existuje již dlouho metodika, jak v takových případech postupovat.
Setkal jste se těmito případy?
Ano. Musíme to řešit jako hospodářská databanka po celou dobu platnosti insolvenčního zákona od roku 2008. Je to velice delikátní téma, neboť kvůli zneužívání insolvenčního zákona musíme zkoumat důvody podání insolvenčního návrhu.
Až po důkladném prozkoumání objektivního důvodu můžeme hodnotit bonitu takové firmy. Osobně jsem se s podobným problémem zneužívání insolvenčního zákona v jiné zemi, než v České republice, nesetkal. V zahraničí proto platí automatická stopka pro firmy, na které byl byť jen podán insolvenční návrh. U nás to takto zobecnit z výše uvedeného důvodu nemůžeme.
Jak se proti tomu lze bránit?
Ministerstvo spravedlnosti se snaží insolvenční zákon upravit a zpřísnit podmínky pro podání insolvenčního návrhu na firmy. Od 1. dubna vejde v platnost novela insolvenčního zákona s úpravami, které mají takzvaným šikanózním insolvenčním návrhům předejít.
Některé novinky však nepovažuji za šťastné, a to například povinné zálohy při věřitelských návrzích.
Zneužití insolvenčního zákona se lze bránit důkladnějším zkoumáním věřitelských návrhů ze strany soudů před zveřejněním návrhu. Zde by pomohla delší lhůta pro posouzení insolvenčního návrhu – nově jeden den, dříve dvě hodiny.
Jaká je u nás pravděpodobnost, že poctivý podnikatel narazí na dlužníka, neplatiče či podvodníka s DPH či někoho, kdo má jiné skryté dluhy?
Odhaduji, že celkový počet problematických firem se v české ekonomice pohybuje v jednotkách procent. (Nespolehlivých plátců DPH je podle finanční správy přes osm tisíc. Celkově je u nás registrováno přes 430 tisíc firem, pozn. autora).
Takže pravděpodobnost, že narazíte na někoho, který vám pohledávku nezaplatí, je sice relativně nízká, ale přitom může být riziko velmi vysoké. Četnost v tomto případě nehraje zásadní roli.
Důležitý je zejména objem obchodu, který chci s případným „neplatičem“ uzavřít. Mohu mít 100 zákazníků, z nichž 20 nezaplatí dohromady 50 tisíc korun a škoda není až tak vysoká, neohrozí mi dramaticky likviditu. Ale naopak mohu mít jediného zákazníka, který mne připraví o milion korun.
Existuje v době Googlu mnoho různých, i otevřených zdrojů, kde si lze partnera proklepnout. Není to dostačující?
I zde je nutné rozlišovat. Pokud jde o obchody s nízkými objemy, s nízkou marží, tedy logicky i nízkými riziky, pak mohou tyto veřejně dostupné zdroje stačit. Ale pozor: Řada firem se umí profesionálně prezentovat na svém webu i na sociálních sítích, nic to však nevypovídá o jejich platební morálce. Vlastní zjišťování informací je také časově náročné a osobně pokládám za velmi důležitý i faktor nezávislého pohledu – obchodníci mají tendenci rizika podceňovat, jde jim přeci hlavně o prodej a mnohdy neřeší, zda faktury budou či nebudou zaplaceny.
Jsou i placené zdroje. Napadá mne CRIF nebo Newton (archiv médií), jaké jsou ještě další seriózní, ale placené zdroje, kde si lze prověřit firmu či fyzickou osobu?
Zde je nutné použít selský rozum a podívat se na poskytovatele placených informací do hloubky. Podobně, jako se zodpovědný podnikatel pídí po datech svých obchodních partnerů nebo konkurence. Zejména, chci-li na informacích takové firmy stavět svá rozhodování. Jak dlouho firma působí na trhu, kdo za touto firmou stojí a jaké má obraty? Zveřejňuje své účetní závěrky ve sbírce listin, jak velí zákon? Velmi doporučuji si data takového placeného zdroje otestovat na známých údajích, ať už pozitivní či negativní zkušenosti.
Nenahraditelný je podle mne i osobní kontakt, na němž potencionální zdroj informací vysvětlí, jak pracuje, odkud bere data a jak funguje jeho metodika hodnocení.
Je i řada podivných zdrojů, jako třeba internetový „registr dlužníků“. Jak poznat, že sedí takový zdroj, anebo ne?
Pokud se poskytovatel informací tváří neomylně a vystupuje jakoby „pod hlavičkou“ unikátnosti nebo snad se tváří jako orgán státní správy, kterým není, pak bych takovému zdroji nevěřil. Je vždy dobré otestovat relevantnost dat z takového zdroje na vlastních zkušenostech.
Mnozí dlužníci sice dluží, ale mají majetek. Jak lze toto zjistit, že mají nemovitosti, auta, že nakupují drahé věci?
To je velmi složité. Detailnější majetkovou situaci dlužníka může zjistit až exekutor při soupisu majetku. Existují i komerční detektivní služby, které jsou však drahé a časově náročné.
Jakou máte jistotu, že například vámi provedená lustrace objeví vše?
Taková jistota neexistuje. Jsou však prověřené nástroje, které mohou odhalit nejen existující problematické firmy či osoby, ale také předpovídají rizikovost na základě dostupných údajů o firmě – tzv. bankrotní modely. A odhalení některých rizikových partnerů našim klientům ušetřilo již mnoho peněz.
Nepročistí opatření EET a majetková přiznání podnikatelské prostředí, že zůstanou jen ti zkontrolovaní a schopní faktury zaplatit? Nebo je to k ničemu z tohoto pohledu?
Bé je správně.
Jak se pohledávky vymáhají v Česku za fyzickými osobami a firmami, když úspěšnost exekucí podle Exekutorské komory dramaticky klesá?
Úspěšnost mimosoudního vymáhání pohledávek v Česku se nijak dramaticky nemění. Je to způsobeno zlepšenou platební morálkou díky zvyšujícím se tržbám firem a rostoucím příjmům obyvatel.
K exekucím se přistupuje až v takovém případě, kdy byly vyčerpány veškeré možnosti mimosoudního či soudního vyrovnání a tak klesá šance na úspěch. Dříve bylo cílem pohledávku rychle zažalovat a co nejdříve předat exekutorovi, neboť odměna za tento proces byla zajímavým výdělkem pro všechny strany, kromě dlužníka. Do exekuce se tak dostávali i relativně solventní dlužníci.
Situace se však změnila, tarify za právní a exekuční služby byly sníženy a roste tlak na věřitele, aby participoval na nákladech řízení. Pokud je mi známo, zvyšuje se také počet opakovaných exekucí na stejné dlužníky a tak logicky nemůže růst úspěšnost.
Není riziko, že když klesá úspěšnost exekucí, nastoupí nelegální metody?
Nedovedu si představit, že by se opakovaly excesy z raných devadesátých let. Také trh inkasa pohledávek již doznal značné kultivace a neetické metody vymáhání se objevují okrajově. Asociace inkasních agentur řeší dotazy či stížnosti dlužníků z hlediska účtovaných poplatků nebo označování dlužníků například na obálkách. Násilné metody vymáhání však zřejmě budou existovat na černém trhu lichvy.
Vy pohledávky skupujete a pak vymáháte nebo je máte ve své správě a vymáháte pro věřitele?
Pracujeme na základě mandátní správy, tedy pohledávky neskupujeme, ale řešíme je na základě pověření věřitele. Spolupracujeme s věřiteli/investory, kteří pohledávky nakupují a následnou správou pověřují inkasní agentury.
Jak staré jsou nejčastěji pohledávky? A jak klesá jejich výkupní cena s časem?
Od nejčerstvějších do půl roku po velmi staré těsně před promlčení.
