Pavel Staněk, prezident České asociace věřitelůzdroj:

ROZHOVOR: „Lichváři si budou mnout ruce,“ říká prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk

Chraňme dlužníky před zlými věřiteli. Sice obehraná, ale pořád poslouchaná písnička.  S ochranou lidí, kteří nemají srovnané účty, se to už ale přehání. A ministr spravedlnosti Robert Pelikán v tom ještě pokračuje dál. Zákon o úvěrech, který má chránit ty, co si půjčují, i když na nemají na splátky, naopak spíše nažene stádo oveček do náruče lichvářů. Ti se všem regulacím a nařízením jen smějí. V rozhovoru pro Finanční a ekonomický institut to říká právník a prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk.

Jak se tento a příští rok změní postavení věřitele?
Věřitelů se aktuálně dotýká několik schválených či projednávaných zákonných úprav, a bohužel nutno říct, že jim většinou nepřinesou nic pozitivního. Ochrana dlužníka se stala politickým zaklínadlem. Váha spravedlnosti se nebezpečně vychyluje v jejich neprospěch. Důsledkem snížení exekutorského tarifu a zavedení povinných záloh věřitelů patrně bude, že pro věřitele přestane exekuční vymáhání v řadě případů dávat smysl.
Ve Sněmovně také stále leží návrh na zavedení tzv. exekutorské teritoriality, která rovněž představuje velká rizika. Další změny se zřejmě odehrají v insolvencích, kde za nejnebezpečnější považuji další rozvolnění pravidel osobních bankrotů. Úvěrových společností se pak samozřejmě dotýká také nedávno schválený zákon o spotřebitelském úvěru.

Některé úvěrové společnosti nový zákon o spotřebitelském úvěru ale vítají. Tvrdí, že vymýtí firmy s lichvářskými praktikami. Vy ale nadšen nejste. Proč?
Regulace spotřebitelských úvěrů s sebou určitě přináší některá pozitiva, například nastavení rovných pravidel na úvěrovém trhu. Nicméně každá regulace se vždy vztahuje pouze na subjekty, které se regulovat nechají. Na regulovaném trhu tak nově budou skutečně působit pouze takové společnosti, které budou poskytovat úvěry za přísnějších podmínek.
To ovšem automaticky neznamená, že bude vymýcena lichva. S omezením nabídky úvěrových služeb totiž neklesne poptávka po nich. Lidé si na využívání úvěrových produktů hodně zvykli a jejich potřeby v tomto směru s přijatou regulací jen tak nezmizí.
Spotřebitelé, kteří nesplní podmínky férových licencovaných poskytovatelů, budou svoji poptávku uspokojovat mimo regulovaný trh za nekontrolovaných podmínek. Tím se paradoxně může ještě zhoršit situace nejvíce ohrožených a finančně méně gramotných osob. Přitom právě ty měl zákon údajně chránit.

Jak si vy vysvětlujete v praxi lichvu? Co v praxi znamená „zneužití rozumové tísně dlužníka“? S jakými praktikami, které jsou pro solidní věřitele za hranou, se setkáváte,?
Problém lichvy úzce souvisí s problémem nízké finanční a právní gramotnosti českých občanů. Ta bývá v řadě případů příčinou zmiňované rozumové tísně. Poměrně častý scénář vypadá tak, že si člověk neuváženě nabere větší množství úvěrů, které dříve či později nedokáže splácet, a bere si další půjčky na splátky již existujících úvěrů.
Solidní poskytovatelé mu samozřejmě v takové situaci nepůjčí, protože to odporuje zdravému rozumu i dobrým mravům, a tak přichází na řadu lichvář. Toho si vedle přemrštěných úroků obvykle spojujeme zejména s velmi drsnými praktikami vymáhání, což je naštěstí spíše okrajovým jevem.
Mezi běžnou praxi nesolidních poskytovatelů pak patří zejména drobné háčky, kterými v podstatě legálně obcházejí nastavená pravidla. Příkladem může být vyplácení dlužných peněz v hotovosti, kdy dlužník reálně dostane výrazně menší částku, než jaká mu měla být půjčena dle smlouvy. Tuto částku pak poskytovatel může zcela legálně vymáhat, aniž by ji dlužník kdy v plné výši obdržel. 

Pomůže to vyklestit nový zákon?
Určitě na regulovaném trhu, tam už pro takové společnosti nebude prostor. Nicméně část nesolidních poskytovatelů může nadále nekontrolovaně působit v šedé zóně. Tomu by zabránila jedině tvrdá kontrola a represe, která je bohužel velmi obtížná. Na tom regulace nic nezmění.

Národ tleská, že exekutoři dostávají za uši, že jim ministr Pelikán chce snížit odměny. Na druhou stranu vymahatelnost exekucí kolem dvaceti, čtyřiceti procent, to je už dost málo. Jak tedy vymáhat, když rozhodnutí soudu není naplnitelné?
Pokud se bude i nadále snižovat efektivita exekučního vymáhání pohledávek a zároveň se věřitelům kvůli zavedení povinných záloh zvýší s tím spojené náklady, pak solidním věřitelům patrně nezbude nic jiného než pohledávky odepisovat. Vymáhání by je totiž v takovém případě stálo víc, než kolik by díky němu reálně získali.
Žádnou jinou efektivní alternativu vymáhání věřitelé bohužel nemají k dispozici, exekuce pro ně představuje poslední šanci, jak se domoci svých práv. Samozřejmě bereme-li v úvahu pouze legální způsoby vymáhání. Nelze vyloučit, že méně solidní věřitelé budou hledat jiné způsoby, jak své peníze získat zpět.

Rozhodčí doložky ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech, byly mnohdy pěknou boudou na lidi. Je ale v pořádku, že se najednou ruší smlouvy s těmito doložkami se zpětnou účinností soudního výkladu zákona?
Rozhodčí řízení považuji v zásadě za prospěšný institut. Přináší výhody jak účastníkům řízení, a to zejména svou rychlostí a efektivitou, tak i státu, neboť přispívá k odlehčení přetížených soudů. Bohužel – podobně jako exekutoři – se i rozhodci kvůli několika excesům dostali do přísného hledáčku, což vyústilo vlnou nevole vůči tomuto institutu jako celku.
Zda z principu je či není vhodné využívat rozhodčí řízení i k řešení spotřebitelských sporů, je určitě otázkou hodnou diskuze. Jasné je dnes to, že z budoucích úvěrových smluv budou rozhodčí doložky nadobro vypovězeny, což je ovšem spíše formálním stvrzením již existujícího stavu, protože většina věřitelů je vzhledem k problémům, které přinášely, přestala používat. Právě tyto problémy plynoucí z mezidobí, kdy se v podstatě za pochodu přetvářela pravidla pro využívání rozhodčích doložek a kdy měnily se názory na jejich náležitosti a platnost, považuji vůči věřitelům za velmi neférové.
Smlouvy by měly být posuzovány podle legislativy platné v době jejich uzavření, v praxi dnes ovšem soudy ani exekutoři nerozlišují mezi doložkami sepsanými před a po jejich novelizaci v roce 2012, a rovnou zastavují všechny exekuce, které byly zahájeny na základě rozhodčího řízení. Věřitelům pak skutečně nezbývá než dluhy s dalšími náklady žalovat u soudu. Vezmeme-li v úvahu, že v době největšího boomu bylo vydáváno přes 100 tisíc rozhodčích nálezů ročně, mohou být takových případů až stovky tisíc.

Co si myslíte o návrzích ministra spravedlnosti Pelikána umožnit ještě většímu počtu lidí osobní bankrot?
Rozvolnění osobních bankrotů vnímám jako velkou hrozbu. Rozumím důvodům, proč se ministerstvo nad takovým krokem zamýšlí, respektive snahám vrátit nemalou skupinu obyvatel z šedé zóny zpátky do ekonomického systému a zdravého sociálního života. Otázkou je, kolik z těchto osob o to stojí a kolik jich je toho dlouhodobě schopno. Z pohledu věřitelů je však zvýšení dostupnosti osobních bankrotů velmi nebezpečné a nežádoucí.

Není to v podstatě výzva, abych si tzv. nasekal dluhy, přičemž většina mi bude odpuštěna, protože ani minimální limit pro úhradu ve výši 30 procent jaký je dnes, nebude, a až budu oddlužen, mohu si udělat další dluhy?
Přesně tak. Pro dlužníky to bude signál, že pokud budou dlužit z pohledu zákona dostatečně vysokou částku, nebo mít dostatečně velký počet exekucí, budou osvobozeni od splácení. To je přirozeně může motivovat k tomu, že budou vědomě vytvářet a nesplácet další dluhy. Takovou situaci považuji za nepřijatelnou.
Ministerstvo spravedlnosti argumentuje tím, že věřitel si má ohlídat, komu půjčuje peníze. Jenže věřitelé nejsou jen poskytovatelé půjček, kteří mají možnost – a nově i povinnost – si spolehlivost dlužníka předem důkladně prověřit. Jsou to prodejci nebo poskytovatelé řady dalších služeb, pronajímatelé bytů, samoživitelé či dokonce sám stát. Zrušením minimální hranice pro oddlužení by věřitelé ztratili jistotu alespoň nějaké minimální výtěžnosti, která je ostatně již nyní mimořádně nespravedlivá.

Je podle vás v souladu s principy právního státu to, že o osobní bankrot může žádat i dlužník, který byl pravomocně odsouzen za podvod? Takto judikovaly soudy, a poukazují na to například i právníci z projektu zdluhu.cz.
Určitě není. Taková možnost je vlastně poselstvím „pořádně si nakraď, vracet nic nemusíš“. V tomto případě podle mě podobné úlevy rozhodně nejsou na místě.

Jindřich Kolomazník

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *