Psychické následky po autonehodě, které se někdy rozvinou následkem stresu, mohou být dokonce horší, říká MUDr. Martin Hollýzdroj: www.pourazova-pece.cz

ROZHOVOR: Po nehodě se vraťte co nejdřív za volant, radí renomovaný psychiatr MUDr. Martin Hollý

I když se při autonehodě nezraníte, neznamená to, že jste vyvázli bez následků. Ty psychické, které se někdy rozvinou následkem stresu, mohou být dokonce horší. „Když si mohu vybrat, jestli jet po obchvatu nebo centrem, volím centrum,“ přiznává renomovaný psychiatr a ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý, který před 15 roky zažil nehodu na pražské Jižní spojce. Vyhýbání se činnostem, místům, kontextu, které nějak připomínají trauma, může být podle něj spojené i s výraznou úzkostí až panikou. A bez odborné pomoci se tyto potíže odstranit nedají.

Co může udělat autonehoda s lidskou psychikou?
I když nedojde k žádnému zranění, může se u některých lidí rozvinout posttraumatická stresová porucha, protože při nehodě jsou svědkem třeba zranění nebo dokonce úmrtí někoho z jejich blízkých. V psychických procesech je nejdůležitější interakce „hardwaru“, tj. našeho mozku, s konkrétní událostí. Tedy to, jak máme naprogramovaný mozek geneticky a souborem životních zkušeností. Když na dovolené zažijete výbuch sopky, který srovná se zemí váš hotel, také to někoho zásadně poznamená – a další budou usilovně fotit a sdílet snímky na sociálních sítích, aniž by se jich to hlouběji dotklo.

A pokud ke zranění dojde?
Další skupinu pacientů mohou tvořit ti, jejichž trauma jde ruku v ruce s následky úrazu. Narušení fyzické integrity samozřejmě situaci komplikuje. Už proto, že koordinace mezi jednotlivými lékařskými profesemi u nás stále není dostatečná. Specifická práce s traumatem není v běžném portfoliu psychologických intervencí. Svébytnou skupinu tvoří pacienti po úrazech hlavy, kteří mají sníženou schopnost poznávání, porozumění podnětům a plánování činností v čase. Sekundárně pak vznikají poruchy chování, nálad, ti lidé se dostatečně neorientují, mohou být vztahovační. Tréninkem lze dosahovat prokazatelného zlepšení jejich stavu.

Vy sám jste někdy nějakou nehodu zažil?
Není to tak dávno, jel jsem na motorce na ministerstvo zdravotnictví, myšlenkami už jsem byl tam, kolona se na semaforech rozjela a já s ní, ale pak auto přede mnou zastavilo, já do něj narazil a málem jsem ho přeskočil. Mohl jsem přitom jet maximálně dvacet… Někdy před 15 roky jsem měl nehodu v autě na pražské Jižní spojce. Opět kolona, já jsem dobrzdil, řidič za mnou ne. Ani tehdy nedošlo ke zranění a škoda se pohybovala do 100 tisíc korun. Takže objektivně žádné velké trauma. Ale dodnes, když si mohu vybrat, jestli jet po obchvatu nebo centrem, volím centrum. Je to blokáda, která by u jiného člověka byla podvědomá, já si ji sice jako odborník uvědomuji, ale přesto mne ovlivňuje.

Je to typické pro lidi, kteří prožili něco podobného?
K takovému vyhýbavému chování, které člověka více či méně omezuje, vede trauma. Člověk nachází spoustu pseudoracionalizačních důvodů, jak se vyhnout činnosti, která je s tou traumatickou zkušeností spojená. A to je špatně. Jakékoli naše chování, které nevychází z racionálního rozhodnutí, není v pořádku.

Ani když to vede k opatrnější jízdě?
Dobrá rozhodnutí vyžadují zkušenosti, ale zkušenosti se získávají na špatných rozhodnutích. Pokud tedy začnu jezdit opatrněji, protože jsem získal zkušenost po nějaké chybě, může to být pozitivní. Když to ale dělám neuvědoměle, je to vyhýbavé chování, které mne omezuje, a já moc nevím proč, nerozumím mu. Může to vést třeba k tomu, že pojedu zbytečně pomalu tam, kde objektivně nemusím, a budu brzdit provoz – tedy vytvářet riziko.

Jakými dalšími problémy trpí pacienti s posttraumatickou stresovou poruchou?
Obecně je to zmíněné vyhýbavé chování – vyhýbání se činnostem, místům, kontextu, které nějak připomínají trauma. Může to ale být spojené i s výraznou úzkostí až panikou. Příkladem může být žena, oběť únosu, která trpěla záchvaty panické úzkosti při zvucích připomínajících kroky únosců, kteří jí nesli jídlo. Taková úzkost vyčerpává, snižuje kvalitu života. Může být zaměňována za kardiovaskulární potíže, k takovému pacientovi zbytečně vyjíždí záchranka…

Jak po nehodě zjistím, jaké psychické následky na mě zanechala? Měl bych si sednout za volant a otestovat se?
Celé mládí jsem strávil u koní, a tam vždy platilo: když spadnu, musím co nejrychleji znovu do sedla. U aut je to podobné. Mírný tlak, vystavení se stresujícímu podnětu, je důležitý. Nemá cenu to lámat přes koleno, ale může to být signál, že je třeba vyhledat odbornou pomoc. Z takových zážitků se člověk nevyspí. Pokud se objeví potíže, mají tendenci narůstat. Moje maminka kdysi narazila při couvání do popelnice a 30 let až do smrti pak neřídila.

Proč se Psychiatrická nemocnice Bohnice připojila k projektu Poúrazová péče a jakým způsobem může obětem dopravních nehod pomoci?
Máme zde Centrum krizové intervence, takovou psychoterapeutickou pohotovost, kterou může vyhledat kdokoli. Druhou možností je rehabilitačně psychoterapeutické oddělení, které dokáže zajistit péči, při níž je nutná hospitalizace. Naší motivací jít do tohoto projektu péče bylo těmto lidem pomoci včas, preventivně, dřív, než nás budou muset vyhledat kvůli příznakům, často už dlouhodobým, psychických poruch.

(ťas)

Rozhovor byl převzat na základě souhlasu z webu projektu Poúrazová péče
Redakčně upraveno)

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *