Výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur (AIA) Jana Tatýrkovázdroj: AIA

ROZHOVOR: „Vymahače by měl usměrnit zákon,“ říká ředitelka Asociace inkasních agentur Jana Tatýrková

Dluhy ještě neposvěcené soudem nebo notářem může v Česku bezohledně vymáhat kdokoliv a může si přihodit, kolik si namane. Někteří vymahači dokonce pomocí právní chytristiky i nátlaku oškubou věřitele, kteří si je najali. Mimosoudní vymáhání dluhů by měl už konečně usměrnit zákon, řekla v rozhovoru pro Finanční a ekonomický institut (FAEI.cz) výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur (AIA) Jana Tatýrková.

Podle registru neplatičů Solus se o něco zlepšuje platební morálka spotřebitelů. Češi začínají splácet své staré dluhy například ze spotřebitelských úvěrů, telefonů. Je to pravda?
Ano, mohu potvrdit, že Češi aktuálně splácí své dluhy dobře. I přesto se počet pohledávek, které zpracovaly inkasní agentury v loňském roce, zvýšil o 240 tisíc na 1,9 milionu. Objem pohledávek činil 23,7 miliardy korun. Průměrná pohledávka vymáhaná inkasní agenturou přesahuje dvanáct tisíc korun.

Proč se stále nedaří ani do parlamentní diskuze dostat zákon, jenž by inkasní agentury vymezil obdobně jako exekutory nebo advokáty, tedy aby určil strop, kolik si může vymáhací subjekt přihodit, a také pravidla a profesní kodex?
V této oblasti jsme za poslední rok zažili mnoho nadějí i zklamání. Vznikla nová legislativa, jako je zákon o spotřebitelském úvěru, a díky němu alespoň u úvěrových pohledávek došlo k regulaci mimosoudního vymáhání pohledávek. Výklad zákona a praxe ale spíše naznačuje zachování liberálního přístupu, kdy většina aktivit v oblasti mimosoudního vymáhání pohledávek lze dělat bez licence a mimo regulaci, kterou přinesl zákon o spotřebitelském úvěru.
Takže jen některé činnosti, jako například sjednávání splátkových dohod za úplatu, jsou novou legislativou částečně upraveny. Přesto klasický upomínkový proces, způsob komunikace s dlužníkem, to, kdo může s dlužníkem komunikovat a kdo ne, výše nákladů, toto všechno zůstává nadále v praxi vlastně zákonem neošetřené.
A proč stále není legislativa? Slýcháme, že nejde o prioritu, že jsou důležitější zákony. A také jsou některá vlivná profesní sdružení, která chápou inkasní agentury jako velkou konkurenci a právní vakuum v této oblasti jim vyhovuje. Ale věřím, že se nám legislativní ukotvení inkasního trhu nakonec podaří.

Slyšel jsem, že neseriózní vymahači dluhů se někdy záhy obrátí proti tomu, kdo si je najal, tedy proti věřiteli, a to proto, že dlužníkovi často není co brát, ale věřitele lze stáhnout z kůže prostým soudním platebním rozkazem. Víte o tom něco?
Bohužel je to tak. Poslední dobou se na nás obrací čím dál více věřitelů, kteří byli napáleni. Z informací, které mám k dispozici, vše probíhá obdobně. Věřitel, většinou menší či střední firma, je osloven s tím, že mu taková inkasní agentura za určitých podmínek vymůže pohledávky.
V nadšení si věřitel ani pořádně neprostuduje smlouvu, kterou podepisuje, a ještě agentuře uhradí předem poměrně vysokou zálohu v řádu desítek tisíc.
Když se po určité době věřitel začne pídit, kdy že uvidí nějaké peníze zpět na svém kontě, zjišťuje, že k žádnému posunu nedošlo. Případně k velmi malému. Jenže chce-li smlouvu ukončit, najednou je konfrontován s tím, že vyvázat se ze smlouvy nebude tak jednoduché a že ho to bude stát další finance.
Takovou inkasní agenturu vlastně ani původní dlužník vůbec nezajímá. Bohužel podobné pochybné společnosti dělají špatné jméno celému inkasnímu trhu. I kvůli podobným společnostem by byla regulace inkasního trhu určitě na místě.

S čím se na vás nejčastěji běžní spotřebitelé obrací, jaká jsou vaše zjištění a doporučení?
Nejvíce dotazů se týká etiky. Přichází k nám stížnosti na vymáhací proces, na chování operátorů, na textaci upomínek. Za všechny náměty jsme rádi. Téměř všechny směřují vůči inkasním agenturám mimo Asociaci inkasních agentur. U nich bohužel nemáme velký vliv a nemůžeme uložit nápravu či sankci. Samozřejmě dojde-li k porušení Etického kodexu AIA, informujeme tyto agentury o porušení, ale to je tak vše, co s tím za současné situace můžeme dělat.

Jak obvykle inkasní agentury postupují, když zjistí, že dlužník je v režimu osobního bankrotu anebo že zemřel a je po něm vedeno pozůstalostní řízení? Jdou dluhy třeba z energií, pojistek, úvěrů do dědictví a jsou v praxi vymáhány po pozůstalých?
To záleží na tom, zda má inkasní agentura pohledávku ve správě, nebo zda je jejím majitelem. A samozřejmě také na dohodě s věřitelem. Obvykle to probíhá tak, že se mimosoudní vymáhací proces omezí na sledování průběhu právních kroků.

Kdo jsou nejčastěji klienti inkasních agentur, tedy o jaké jde nejčastěji věřitele?
Před pár lety jsme si dělali průzkum, ze kterého vzešlo, že nejvíce je bankovních pohledávek, následovaných pohledávkami pojišťoven a mobilních operátorů. To byly tři nejzastoupenější oblasti a myslím, že to stále trvá.  V 89 procentech převažují dluhy za spotřebiteli.

Věřitelé agenturám pohledávky spíše prodávají nebo je pověřují upomínáním?
Převažuje správa pro věřitele. Je ale třeba dodat, že řada investorů, kteří pohledávky skupují, je pak dávají inkasním agenturám do správy.

Za kolik, v jakém rozsahu, je dnes běžné prodávat větší balíky pohledávek? Dříve je vymáhací subjekty skupovaly dokonce i za 110 procent nominální hodnoty, a tím vlastně roztočily továrny na dluhy, které ovšem způsobily to, že se soudní vymáhání začalo až příliš regulovat.
Odkupy dluhů za vyšší než nominální hodnotu, byly v minulosti motivovány nepřiměřenými výdělky za právní služby při následném soudním vymáhání. Také díky přispění tlaku médií však již před několika lety došlo k výraznému snížení těchto příjmů zásahem regulátora.
Přesto dnes stále některé ceny za odkup pohledávek realizované na trhu převyšují naše očekávání jejich možné návratnosti a pohybují se výrazně nad cenami v okolních zemích. Vyskytují se dokonce spekulace, zda i některé renomované finanční instituce neprodávají své pohledávky netransparentním subjektům, které je pak zneužívají k praní špinavých peněz.

Co si myslíte o záměru ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO), že neplatiči by stačilo jen projevit dobrou vůli splácet a po sedmi letech by mu byly všechny jeho dluhy přihlášené do insolvenčního řízení odpuštěny z moci úřední, aniž by věřitelům musel něco vrátit?
Obecně nepodporujeme morální hazard, tedy motivovat dlužníky k nezodpovědnému předlužování tím, že i když se ho opakovaně dopustí, tak se jim vlastně nic nemůže stát. Na druhou stranu uznáváme, že zvyšující se počet našich občanů, kteří se za současných podmínek již nikdy ve svém životě nemají šanci z dluhů dostat, je závažný společenský problém, který bude třeba komplexně řešit.

Jindřich Kolomazník

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *