V rozhovoru pro FAEI.cz řekla, kde se u ní a dvou mladších bratrů vzaly herecké geny. Dědeček byl totiž nejen slavný sportovec, ale především filmový kaskadér. Stejně jako prozradila, že už vylítla z rodného hnízda.
Na roli v Ulici jste prošla castingem, nebo prostě potřebovali hezkou dívku v nové dějové rodinné lince?
Prošla jsem castingem. Bála jsem se, že tu roli nedostanu. Měli jsme školu v přírodě a kvůli castingu jsem dojížděla později. Takže jsem na něj přijela v teplákách, s krosnou na zádech, abych pak rovnou vyrazila na autobusové nádraží a směr Jihlava. Všechny ostatní holky tam byly načančané, krásně upravené, s kabelkami… Připadala jsem si úplně mimo. Pak jsem se dověděla, že Volákovi, rodina Kristýny, jsou z Jihlavy, kam jsem jela na tu školu v přírodě, a vzala to jako znamení. A vyšlo to!
Pomohl nekonečný seriál k dalším nabídkám?
Myslím si, že rozhodně. Ulice mi pomohla se rozehrát, naučit se pracovat s kamerou a díky tomu jsem teď sebevědomější a jistější.
Vaše Kristýna opustila studium na vysoké škole, což se nelíbí jejím rodičům. Vy jste mi loni řekla, že nestíháte školu, že se nedaří najít balanc mezi vysokou a prací. To stále trvá?
Ano. Stále. Loni jsem dostala roli v novém seriálu, který od března půjde na Voyo, natáčel se v kuse od srpna do konce října ve Zlíně. Jakmile jsem zjistila, že v něm budu hrát, věděla jsem, že s tím škola nepůjde dohromady.
Přitom jste studovala poměrně náročné pražské gymnázium PORG, a tehdy se dařilo práci kloubit se školou?
Ano, ale nebylo to lehké. Přeci jen ladit pracovní závazky se studiem těžkého gymplu není sranda. Měla jsem kvůli natáčení vysoké absence, s čímž mi trochu pomohlo on-line vyučování za covidu, ale i tak jsem dělala práce navíc.
Určitě se chci někdy na nějakou vysokou vrátit. Na rozdíl třeba od medicíny nebo práv ji v herectví nepotřebuji k tomu, abych ho mohla dál dělat, ale vnímám ji jako možnost vzdělat se v něčem, co naopak tolik neznám. Ale ke spokojenému životu vysoká škola potřeba není. Byla jsem zapsaná v prváku na literární tvorbě na soukromé vysoké, ale nešlo úplně o můj výběr.
Takže školu vybrali rodiče? Byli také zklamaní jako ti seriáloví?
No, nějak to vzali. První rok, kdy jsem se hlásila, jsem skončila mezi uchazeči první pod čarou, ale nedostala se na odvolání. Máma mi řekla, že nepřipadá v úvahu, abych pouze pracovala, takže mě přemluvila na soukromou vysokou. Ten druhý rok už vzala úplně v pohodě, protože viděla, že fakt makám, snažím se, neflákám se, že dělám, co mě baví a jdu si za svým snem.
Rodiče jsou rozvedení, jak to vzal táta, že nestudujete?
Ten byl úplně v pohodě. Pro něho je důležité, abych dělala, co mě baví a byla šťastná.
Občas dospělí zbytečně do dětí promítají svoje představy, co by potomkům sedělo, místo, aby nechali rozhodnutí o budoucnosti na nich. Jak tomu bylo u vás doma?
Když jsem byla mladší, rodiče se mě snažili inspirovat, abych šla v jejich stopách a studovala medicínu. Což jim úplně nevyšlo. Ale netlačili na mě.
Ač rodiče nemají nic společného s uměleckou branží, vy i dva bratři se věnujete herectví. Dědeček Karel Engel byl slavný filmový kaskadér, hrál ve více než 450 filmech. Došlo k obgeneračnímu podědění genů?
Určitě, vzhledem k tomu, že to zasáhlo všechny tři sourozence. Je zvláštní, že nám herectví nikdo nijak nepodsouval, ale stejně jsme si k němu s bráchy našli cestu. Každý po vlastní ose. Moc nás to baví. Akorát je škoda, že se dědeček dožil jen našich začátků, zemřel totiž na konci roku 2018. Věřím, že by na nás byl hrdý.
Který film sportovce, zápasníka v polotěžké váze, několikanásobného mistra republiky, co zápasil dokonce na Olympijských hrách 1972 v Mnichově, máte nejraději?
Ty jo. (dlouho přemýšlí) Možná ho mám nejradši ve Slunce, seno, jahody, kde hrál v páru, který si jde do vesnice koupit statek a bloudí lesem, kde straší. To je pro mě jeho asi nejvýraznější role. Pak s ním mám hodně spojené Tři mušketýry, protože jsem od něho jako malá dostala scénář. Točili je ještě před tím, než jsem se narodila.
Desetiletý bráška Oliver Vyskočil zazářil v Mimořádné události, teď ho vídáme na Nově v seriálu Jedna rodina. Čtrnáctiletý Eliáš bodoval ve filmu Léto patří rebelům, hraje i v Ulici. Myslíte si, že se oba vydají na hereckou dráhu?
V herectví určitě chtějí pokračovat, tak to vidí teď. Ale třeba si později zvolí i něco jiného. Oliver miluje policii, Eliáše zase zajímá medicína… Zatím mají čas, protože Eliáš je na osmiletém gymnáziu a Oliver ještě na základce. Nicméně oba herectví hodně baví a chtějí se v něm dál pohybovat.
Od dvanácti let působíte v Divadle na Vinohradech, kde se věnujete hereckému potěru. Co si pod tím máme představit, jak se s dětskými herci pracujete?
Když jsou v nějaké hře děti, tak Veronika Duchková, která působí v divadle jako hlavní šéfka „dětského oddělení“, je na základě castingu vybere. Pak přicházím na scénu já, kdy s nimi opakuji text, trávím zkoušky a vlastně jim tlumočím do dětské mluvy, co po nich režisér chce.
Vysvětlím jim, co mají dělat a pak to s nimi zkouším i v šatně. Celou dobu děti hlídáme, kdyby se cokoliv stalo, jsme tam pro ně. Dohlížíme třeba i na to, aby se jim najednou nechtělo na záchod, když mají jít na jeviště.
Kdy jste s tím začala?
No hned, jak jsem na Vinohrady přišla. Ve dvanácti, ale to bylo díky tomu, že brácha Eliáš asi v pěti vyhrál konkurs na dětskou roli. Do divadla se vlastně Eliáš dostal jako první a jako první dostal i nějakou roli, takže mě „přeskočil“.
Ze začátku jsem strašně žárlila, protože jsem si říkala, že je to můj sen a Eliáš jednou zazpívá písničku a hned je nejlepší. Ale přála jsem mu to. Divadlo mě moc zajímalo, takže jsem tam chodila s Elim. A tím, že jsem se účastnila i zkoušek, tak jsem se postupně naučila proces a Verunka Duchková mě zaučila, nechala mě pomáhat.
Do další hry s dětmi už jsem taky naskočila a od té doby na Vinohradech s dětmi pracuji a už si je vedu i sama s tím, že Verča je u jejich výběru. Občas pomáhám i s dětmi při filmových setech, když ten projekt točí Oliver.
Chtěla jste být odmala herečkou?
Úplně odmala ne, dlouho jsem chtěla být princeznou, co jezdí na koni a módní návrhářkou. Myslím, že mě sen být herečkou popadl tak v jedenácti. Ale v dětství jsem si nejraději hrála na nějaký příběh, obklopila se jím, ponořila se do něho.
Což asi souvisí s tím, že vás baví psaní?
Ano, ale píšu hlavně pro sebe. Na gymplu jsem přispívala do školního časopisu. Nebo třeba mám kamarádku, která zpívá, tak jí pomáhám s texty. Zkouším se ponořit i do scenáristiky a mám něco rozpracovaného. Co se týče psaní, jsem ještě víc sebekritická než v herectví.
Jak se vám hrálo v seriálu Láska v čase korony, který odrážel neblahou pandemickou realitu?
Šlo o jedinečnou zkušenost. Jednak tím, že jsme se každý den komplet všichni testovali minimálně jednou, natáčelo se v první vlně. Museli jsme na sobě mít roušky nebo dokonce takové ochranné krychle z plexiskla, což bylo šílené. Snažíte se něco zahrát, ale vidíte v ní svůj odraz spíš než toho druhého a hůř slyšíte okolí.
Děj se odehrával v jednom činžáku, kde si k sobě sousedé nějak hledají cestu. Hrála jsem Terezu, do které se zamiluje kluk, kterého hraje Jakub Nemčok, s nímž jsem už dělala seriál #martyisdead. Takže jsme na sebe byli zvyklí. Fakt super zážitek.
A jak jste si užívala hlavní roli v komediálním seriálu Sex O´Clock o problematice dospívání, který na obrazovky teprve míří?
Fantasticky! Sex O´Clock režíroval Jan Bártek, se kterým se známe právě z Lásky v čase korony, a Karolína Zalabáková. Scénář napsal Matěj Randár. Jsou úžasní a skvěle se s nimi pracovalo. Za tři měsíce, co se seriál točil, nevznikla ani jedna ponorka. Vlastně jsme si s herci a štábem vytvořili takovou rodinu, ve které vládla příjemná atmosféra.
Role Emy znamenala velkou výzvu, myslím si, že některým divačkám může být hodně blízká. Zajímá se o ekologii, nosí japonský street style, dělá atletiku a má velké tajemství. Taky poslouchá kpop, což dělám i já. Je to něčím nové.
Čím?
V Česku se něco takového nenatočilo v tom směru, jak otevřeně se mluví o sexualitě, sexu, vztazích, o věcech spojených s dospíváním. Všechno je v seriálu ukázané, takže to člověk může reálně prožívat s postavami.
S tím jste neměla problém, se studem?
Všichni jsme se shodli na tom, že bylo absolutně skvělé mít koordinátorku intimity, což v zahraničí je standardem, u nás zatím ne. Před natáčením jsme my dospívající měli workshop, abychom si na sebe navykli, navzájem se při intimních scénách cítili v pohodě, respektovali se. I štáb byl dobře připravený. Všichni to brali profesionálně, s respektem, fungovalo to úžasně.
Zatím jsem vás vnímala spíš v dílech ze současnosti, ale máte za sebou i fantasy pohádku Princezna zakletá v čase 2. Asi je příjemné odskočit si z reality do fantazijního příběhu v krásných kostýmech?
Rozhodně! Jsem velkou fanynkou seriálu Zaklínač, dlouho jsem si chtěla zahrát v něčem takovém. A přišla tahle nabídka! Kouzelné kostýmy, mohli jsme čarovat, natáčelo se na zámcích a v kulisách na Barrandově… Hraji alchymistku Lóru, co ovládá magii runy života. Je velká fanynka prince Jana, kterého hraje Marek Lambora, s ním jsem se už znala z Divadla na Vinohradech, takže to bylo fajn.
A co odskočení si do videoklipu skupiny Vypsaná fixa a jejích písničky Buvol, v němž jste za školní krasavici?
Skvělý! Natáčení se dohodlo dost narychlo a byl to trošku punk, ale super. Ráno nás přivezli do penzionu v Ústí nad Labem, kde nám vytvořili zázemí. Oblečeni moderně, soudobě a teď se otevřela místnost, kde byly devadesátkový hadry a všichni udělali wow.
A potom, že pojedeme autobusem. Vyšli jsme před penzion a tam stála stará karosa, a ještě nám rozdali čísla časopisu Bravo z rou 1994. A muzikanti z Vypsané fixy byli fajn, moc milí, během pauzy si s námi povídali. A pozvali nás na křest alba.
Na nedostatek práce si asi nestěžujete?
Zatím naštěstí ne, ťukám to a doufám, že to tak bude pokračovat. Teď točím Ulici a v Divadle na Vinohradech měla před pár dny premiéru hra Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší) podle Josefa Škvoreckého. Má pěknou hudbu, tancování. Já účinkuji v mimickém sboru/company.
Ráda tančíte, že?
Jo, jo, jeden z mých dalších snů je zúčastnit se soutěže StarDance, kterou odmala sleduji. Ráda tančím, věnovala jsem se nějakou dobu i společenským tancům, krátce i baletu. Tanec je moje oblíbené hobby.
Ještě se vraťme k Ulici. Je patrné, že se Kristýna po rozchodu s přítelem hledá a teď se jí do života vloží i psychoterapeutka. Ocitla jste se někdy v podobně svízelné situaci „na sesypání“?
Samozřejmě. Mezi čtrnácti až šestnácti jsem si prošla nějakými psychickými problémy, a teď mě ještě občas trápí úzkosti. Ale rozhodně je už umím mnohem lépe zvládat a pomohlo mi i chodit na terapie a trochu změnit přístup, s jakým věci beru.
A jak se tenhle problém vyvíjel?
Když mi to tehdy začalo, uzavřela jsem se do sebe a nikomu to neříkala. Připadala jsem si hrozně. Jenže jak jsem to nikomu neříkala, a tedy to ani neřešila s odborníkem, začalo se to zhoršovat. Došlo to do bodu, kdy jsem dostala šílený stav úzkosti, který trval téměř tři dny v kuse.
Bylo to hrozné. Tehdy mi přítel řekl, že to doma musím říct, nebo to udělá on. Šla jsem s tím tedy ven a mamka mi pomohla najít psycholožku. Nebylo pro mě lehké si o pomoc říct. A přijmout ji.
Myslíte si, že má smysl vyhledat v takovém případě odbornou pomoc?
Teď už rozhodně. Psychická stránka má na naše fungování velký vliv, i na fyzickou oblast. Když cítíme, že je něco špatně, vždycky je lepší jít k odborníkovi a nechat si poradit. I když by vám ve výsledku řekl, že je to v pohodě. Lepší, než to nechat být a pak zjistit, že je to něco závažnějšího.
Znám lidi, co chodí na terapie jen preventivně, jednou týdně, jednou měsíčně, popovídat si s někým, kdo vás vyslechne a neřekne to dál. Každému pomáhá něco jiného. Někomu stačí si jen zasportovat a pak je v pohodě.
Kristýna i její bratr také neustále řeší bydlení. Buď sdílené, nebo se vracejí k mámě. Jak to máte vy? Už jste vylétla z rodného hnízda, nebo využíváte „mamahotel“?
Už přes rok bydlím sama, což je na jednu stranu super, hodně to třeba zlepšilo naše vztahy s mámou, se kterou jsme teď kámošky. Člověku samozřejmě přibydou povinnosti, které za něj najednou nikdo neudělá, jako mýt pravidelně nádobí, uklízet, nakoupit… Bydlím v takovém malinkém studiu. Musela jsem se naučit i spoustu věcí, třeba když něco přestane fungovat, smontovat si sama nábytek nebo hospodařit.
