Zatímco ještě donedávna se zdálo, že na Ukrajině upřednostní dlouhou opotřebovávací válku, nyní náhle velmi pospíchá, vyhlašuje v zabraných ukrajinských regionech referenda, částečně mobilizuje a chřestí jadernými zbraněmi.
Za výraznou změnou Putinova postupu není podle Illarionova úspěch ukrajinské protiofenzivy na bojišti. Mnohem důležitější prý byl nedávný summit Šanghajské organizace pro spolupráci v Samarkandu, druhém největším městě Uzbekistánu. Tam se Putin poprvé od zahájení ruské invaze na Ukrajině setkal tvář v tváří se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem.
Illarionov míní, že Si v Samarkandu na Putina zatlačil. Čínský prezident má totiž před sebou životní událost: 20. sjezd Komunistické strany Číny. Ten začíná už 16. října. Si chce, aby mu sjezd potvrdil setrvání u moci i přes letošní konec původního desetiletého funkčního období.
Čínský prezident by se tak totiž vydal vstříc doživotnímu vládnutí a dále upevnil svoji moc. Aby se jeho plán zdařil, odstraňuje všemožné překážky, jež mohou potenciálně stát v cestě.
Takže například čínský ministr spravedlnosti z let 2018 až 2020 Fu Čeng-chu si tento týden u soudu vyslechl rozsudek trestu smrti. Bude sice změněn na doživotí, ale i tak je zřejmé že Si si jde tvrdě za svým. Slíbil vymýcení korupce a Fua odsoudili právě za ni. Dost možná, že to byl ale mnohem spíše hlavně stranický rival současného prezidenta…
Kromě partajních soudruhů je Si Ťin-pchingovi překážkou na cestě k doživotnímu vládnutí nyní i Putin, resp. jeho válka na Ukrajině, která ani po sedmi měsících nekončí vítězně.
Si si podle Illarionova nepřeje před klíčovým sjezdem čínských komunistů působit tak, že stojí na prohrávající straně. To by oslabilo jeho vnitropolitickou a vnitrostranickou pozici. Některý z dalších rivalů z řad stranických soudruhů, jichž se dosud nezbavil, by toho mohl využít.
Proto právě měl Si na Putina v Samarkandu zatlačit, aby boje na Ukrajině ukončil. Samozřejmě tak, aby se jejich ukončení stále dalo vyložit jako vítězství. Nebo alespoň „neprohra“.
Putin Čínu potřebuje, neboť kvůli západním sankcím je na ní nyní celé Rusko ekonomicky závislejší, než kdykoli v minulosti. Jestliže si tedy možný doživotní čínský vládce ukrajinskou opotřebovávací válku a její nejednoznačná vyústění nepřeje, musel konat.
Proto tedy, zdá se, Putin svolal referenda, spíše tedy pseudoreferenda. Vlastně jde jen o divadélko, aby na jejich základě mohl k Rusku anektovat samozvanou Doněckou lidovou republiku a taktéž samozvanou Luhanskou lidovou republiku, které už od roku 2014 ovládají proruští separatisté. A rovněž aby anektoval nyní Ruskem okupované Záporožskou a Chersonskou oblast na jihu Ukrajiny.
Po anexi zmíněných území by tak ruský prezident mohl deklarovat alespoň částečný úspěch. Čerstvě mobilizovaní záložníci by v takovém případě „vystužili“ vojenskou přítomnost v anketovaných oblastech, což má minimálně psychologický efekt. Harašení jadernými zbraněmi má pak pomoci odrazovat Západ a také Kyjev od toho, aby se anektovaná území snažil získat zpět.
Je to samozřejmě i tak Putinova hra vabank a úplné ukončení bojů už před 16. říjnem opravdu nečekejme. Jisté zásadní jejich zmírnění ale vyloučit nelze.
Nic jiného než taková sázka vabank nyní Putinovi – pod čínským tlakem – vlastně ani asi nezbývá. S Ukrajinou se přepočítal. A nemůže si dovolit zcela ztratit tvář. Alespoň tedy tam, kde ji dosud jakž takž ještě má, tedy u podstatné části ruské veřejnosti a také – a vlastně zejména – právě u zemí v čele s Čínou.
Ta společně s Indií nebo Tureckem dosud vystupovaly spíše neutrálně, pokoušely se hrát na obě strany konfliktu, ale nyní je takový postoj stále hůře udržitelný. Což nejvýrazněji, zdá se, demonstruje právě postoj Si Ťin-pchinga, jemuž jde v těchto dnech opravdu o hodně.
Jde mu tak moc o hodně, že svého ministra zahraničí vyslal tento týden za stále vlivným doyenem americké diplomacie Henry Kissingerem. Oficiálně mu měl Wang I blahopřát k blížícím se stým narozeninám.
Pekingu ovšem jistě neuniklo, že někdejší americký ministr zahraničí se letos na jaře vyslovil pro to, aby se Ukrajina smířila se ztrátou části svého území a umožnila tak válku ukončit. Tento výrok mnohé politiky Západu pobouřil, nicméně Kissinger míní, že z hlediska dlouhodobé stability Evropy je důležité, aby Rusko neutrpělo zničující porážku.
Čínský ministr zahraničí tak nyní mohl u Kissingera lobovat za to, aby ten využil svého vlivu ve Washingtonu, a umožnil tudíž v důsledku právě to, aby Putin nečelil vyhlídce zničující porážky. Tedy mohl lobovat za to, aby Západ nakonec přivřel oči nad tím, že Rusku anektovaná území zůstanou.
Čína „na oplátku“ učiní, co potřebuje a co může být nakonec přijatelné i z hlediska Západu, tedy dotlačí Putina k ukončení války. Putinovi by tak umožnila zachovat si tvář v jinak vlastně bezvýchodné situaci.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Dobré řešení Mr. Kissingera.
Tak to ani náhodou, s jídlem roste chuť a takové ústupky by tu chuť na cizí území ještě podpořily.
Naopak je třeba dát rusovi řádně přes hubu, aby ho choutky přešly.