Jde tedy nejspíš o snahu nastavit odstřižení ruských bank od SWIFTu tak, aby z pohledu Evropy hlavní obchodní tok, tedy dovoz uvedených surovin z Ruska, mohl probíhat dál. Bude tato sankce pro ruské hospodářství skutečně onou „finanční atomovou bombou“?
SWIFT si můžeme představit třeba jako WhatsApp zaměřený na finanční transakce: je to komunikační síť, k níž se může připojit téměř kterákoli firma (připojeny jsou ale hlavně finanční instituce, pozn. aut.) a následně může komunikovat s ostatními připojenými. Zaslání zprávy ve SWIFTu je tedy jen první, čistě komunikační/plánovací fází transakce. Na jejím základě se pak rozjede fáze druhá – tedy samotná platba.
Platbu ale komplikuje fakt, že vysílající banka velice často u přijímající banky nemá zřízen účet (každý takový „důvěrný“ vztah mezi dvěma bankami vyžaduje skutečně důvěru a důkladné vyjednávání, a bank je po světě obrovská spousta), čili ve smyslu platebního styku se tyto dvě banky velice často jaksi „neznají“.
Vysílající banka musí v takovém případě vymyslet SWIFT zprávu tak, aby mezi sebe a přijímající banku zařadila ještě nějakou „společnou známou“, to jest banku (tzv. korespondenční banku), u níž má účet vysílající banka a která má účet u přijímající banky.
V těch nejsložitějších případech může být nutno vytvořit dokonce celý řetězec hned několika bank, kde se vždy jedna „zná“ s tou následující. Roli korespondenčních bank hrají obvykle velké ústavy, přes které chodí mnoho takových mezinárodních plateb, takže se jim vyplatí otevřít si účty u velkých bank v jiných zemích po světě.
Odstřižení přijímající banky od SWIFTu neznamená nic víc než to, že vaše vysílající banka najednou není schopna přijímající bance a potřebným korespondenčním bankám poslat zprávu o vámi zamýšlené platbě. V takovém případě je nutno platbu naplánovat a se všemi dohodnout nějakou jinou cestou. Nabízí se třeba telefon, e-mail, nebo dokonce onen už zmíněný WhatsApp.
Kouzlo SWIFTu je ale v tom, že s jeho využitím je plánování plateb pro všechny zúčastněné nesrovnatelně komfortnější: Jednodušší, bezpečnější, důvěrnější, spolehlivější, přijatelnější z pohledu archivování, zpětné kontroly pro potřeby auditu, bankovní regulace nebo třeba případného policejního vyšetřování a podobně.
Ruští bankéři a politici si jsou těchto výhod samozřejmě dobře vědomi, a tak poté, co Rusku hrozilo odpojení od SWIFTu v roce 2014 po anexi Krymu, začala ruská centrální banka budovat místní verzi SWIFTu.
Výsledek známý pod zkratkou SPFS sice funguje v různých ohledech hůř, ale co je zásadní: V současnosti už je na něj napojeno i několik bank z jiných zemí včetně Švýcarska a Německa. A vedle toho existuje domácí obdoba SWIFTu také v Číně (známá jako CIPS), a i ta už není tak úplně domácí: Je do ní zapojeno mimo jiné kolem dvou desítek bank z Ruska.
Z uvedeného plynou hned čtyři základní varianty, jak se ruský bankovní sektor může do značné míry vyhnout dopadu odstřižení části jeho bank od SWIFTu: Banky, které přišly o možnost provádět platby přes SWIFT přímo, můžou:
(1) Vyjednat otevření účtu ve svůj prospěch u těch ruských bank nebo jiných finančních institucí, které o tuto možnost nepřišly (půjde to rychle, protože o přístup do SWIFTu přijdou hlavně velké, dobře etablované ruské banky a protože bude politický tlak na hladké provedení celé operace),
(2) začít platby chystat přes SPFS nebo CIPS,
(3) organizovat platby některým způsobem „na koleně“ (e-mail a podobně).
Možnosti jsou seřazeny podle rostoucí celkové nepřitažlivosti (složitosti, zdlouhavosti, nákladnosti, rizikovosti) pro ruskou banku odstřiženou od SWIFTu nebo pro její protistranu nebo pro obě.
Přinejmenším první možnost je relativně velmi snadná a rychlá; hlavním – a nejspíš vcelku rychle řešitelným – omezením v jejím případě bude kapacitní schopnost ruských bank nadále zapojených do SWIFTu zpracovávat pokyny od ruských bank, které se ocitnou mimo SWIFT.
Pokud tedy bude přístup do SWIFTu zachován aspoň jedné větší ruské bance, nepůjde o skutečnou „atomovou“ sankci, nýbrž jen o hru na ni. Diváky jsou v tomto případě hlavně evropští voliči, kterým chtějí jejich vlády zřejmě ukázat na jedné straně bojovnost, ale na druhé straně je nechtějí připravit o teplo v obývácích a o zaměstnání ve firmách dovážejících z Ruska významné vstupy.
Autor je ekonom České spořitelny a člen vedení České společnosti ekonomické
(Redakčně upraveno)
