
Který původně, loni, zněl tak, že hned první den v Bílém domě uvalí na obě sousední země 25procentní clo, jež bude držet tak dlouho, dokud přeshraniční příliv ilegální imigrace i fentanylu neustane. Nakonec Trump daná cla neuvalil ani 20. ledna, ani 1. února, jak sliboval později, ale ani 4. února, jak hrozil ještě do pondělka.
Prominentní mexický novinář Carlos Loret de Mola se tak ve sloupku listu El Universal táže, k čemu to vlastně celé bylo. Vlastně je. Protože Trump zavedení cel formálně zatím jen o měsíc odložil.
Zmíněný žurnalista si všímá, že americkému prezidentovi k odkladu postačil jediný telefonát s mexickou prezidentkou Claudií Sheinbaumovou, která mu jen slíbila vlastně totéž jako její předchůdce Lopez Obrador před šesti lety. Tedy že na hranicích rozmístí 10 000 vojáků.
A kanadskému premiéru Justinu Trudeauovi stačilo přislíbit dokonce ani ne 10 000 tisíc vojáků. I když, pravda, zase na odvolání historicky zlomových cel potřeboval o telefonát více než mexická prezidentka.
Sheinbaumová si tak po pár měsících ve funkci připisuje první zásadní úspěch na mezinárodní scéně. Odvrátila cla. Přitom prostě jen vsadila na to, že Trumpovi postačí málo, hlavně když se bude moci zejména před svým americkým voličem stylizovat do role razantního, nekompromisního muže, jenž vždy vítězí. To mu umožnila. Jako před šesti lety Obrador.
Jenže mezinárodní investoři se tím utvrdili, že Trump je pes, co sice štěká, dokonce ještě halasněji než před šesti lety, ale nakonec – jako tehdy – vlastně nekouše. Už o víkendu i v pondělí tušili, že to tak dopadne. Pročež – například – mexické peso v pondělí vlastně moc neoslabovalo.
A již v neděli analytici bank Barclays či BBVA svět zpravovali, že Trump pouze blufuje a cla na Mexiko nakonec nezavede, a pokud ano, jen na velmi krátkou dobu, než pozná jejich drtivý dopad třeba na ceny potravin v USA. Proto také prý Trump chtěl zavést cla až od úterý, ne od soboty, ne od neděle, ne od pondělí.
Pokud by Trumpovi šlo o podstatu věci, konal by tak, jak sliboval loni. Cla by bez mrknutí oka zavedl, když ne 20. ledna, tak nejpozději 1. února, a držel by je tak dlouho, dokud by příliv imigrantů a fentanylu vskutku měřitelně neustal. Jenže Trumpův „štěkot“ uplynulých týdnů ve své podstatě nebyl o potlačení imigrace nebo fentanylu.
Proto si ostatně na jeho teatrální gradaci nechal pondělek, stejně jako na zmíněné tři „tísňové“ telefonáty „za pět minut dvanáct“, médii celého světa sledované doslova v přímém přenosu. Nešlo o imigraci nebo fentanyl, mnohem spíše chtěl demonstrovat sílu a okamžitě sám sebe – staronového prezidenta – katapultovat na první místo pod světly reflektorů mezinárodní politické scény.
To se mu víceméně podařilo. Trump sehrál kus „politického tyjátru“ samozřejmě hlavně pro své voliče s červenou kšiltovkou, kteří v Bílém domě toužili po mnohem pevnější ruce, než jakou byla ta vetchá Bidenova.

Což vše neznamená, že Trump už žádná cla nezavede. Jen bude nakonec postupovat – tedy spíše jeho administrativa – mnohem konvenčněji. Dočkáme se tak dalších cel na Čínu a nejspíše i na EU. Protože tyto dvě ekonomiky představují pro USA z hlediska obchodního schodku větší problém než Kanada či Mexiko (viz graf organizace Council of Foreign Relations, pozn. aut.).
Půjde však už zřejmě o cla selektivně zacílená, ne plošná, jejichž zavádění bude předem delší dobu známé, postupné, činěné na základě předchozí důkladné analýzy, nikoli impulsivním kývnutím od stolu nebo z golfového hřiště.
Už to nebude politický „tyjátr“, kdy se na poslední chvíli žhaví telefonní linky hlav států, protože po včerejšku má Trump u svých voličů zjevně splněno – vždyť jej zahrnuli ovacemi, jaký je to rázný chlápek, „co se nezakecá“, přesně jak sliboval. Většinově má volič krátkou paměť a spokojí se s prostými gesty a okázalou demonstrací síly, utvrdil se po pondělku Trump.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)