Podmínky přitom nebyly složité – důraz byl kladen na energetickou úspornost, která sníží pravidelné náklady dané domácnosti, ale v dlouhodobém horizontu také přispěje k ochraně životního prostředí. Dotační programy tohoto typu nejsou žádným „vyhazováním“ evropských peněz.
Jejich cílem není nic menšího než zlepšení kvality ovzduší a snížení spotřeby neobnovitelných zdrojů. Budovy se aktuálně ostatně podílí na 36 procentech emisí skleníkových plynů a 40 procentech spotřeby energií. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať; to ale neznamená, že bychom jej měli automaticky vzdávat.
Již brzy nás však v této oblasti čeká radikální změna. Zatímco dosud se (až na výjimky, jako je například výměna kotlů na tuhá paliva, pozn. aut.) nízkoenergetické bydlení propagovalo především prostřednictvím doporučení a pomoci, čtvrtá verze evropské směrnice o energetické náročnosti budov (ve zkratce EPBD IV) již přistoupí k autoritativnějšímu tónu.
Ze své podstaty bude stále relativně benevolentní, protože nechá jednotlivé státy unie, aby si samy nastavily způsob, jakým dosáhnou kýžených environmentálních cílů. Čekat nás ovšem budou dva zásadní milníky, a to roky 2030 a 2050. Zejména závazky pro rok 2050 nepředstavují žádný dílčí termín, ale velmi jasný vzkaz.
V tomto období máme dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy rovnováhy mezi tím, kolik uhlíku vypouštíme do ovzduší, a nastavením opatření, která jej dokáží pohltit. V oblasti novostaveb to bude znamenat splnění podmínek nulové či jen velmi nízké spotřeby energií (u staveb určených k bydlení konkrétně jde o maximální spotřebu 5 kWh/m2 za rok).
To bude určitě představovat výzvu nejen pro samotné majitele domů, ale i pro výrobce stavebních materiálů, jejichž produkty budou muset tyto náročné parametry splňovat, tak pro realizační firmy, které budou muset zajistit dostatek kvalifikovaných pracovníků.
Ke zdárnému dosažení uhlíkové neutrality je ale samozřejmě nutné do procesu zapojit i projektanty, zhotovitele a investory, zkrátka všechny, kteří mohou zásadně ovlivnit účinnost implementace evropské směrnice do praxe.
Měli bychom se připravit na to, že nás stát brzy přestane v oblasti úsporné výstavby vodit za ručičku a začne vyžadovat naši součinnost. Vodítkem k tomu, jak se naučit samostatně přemýšlet o úspornosti, může být např. nová instituce tzv. renovačního pasu, která by měla být připravena k využití od roku 2026.
Tento dobrovolný posudek nám ukáže, jak na tom z hlediska úspornosti naše nemovitost je a za pomoci jakých opatření bychom ji mohli v tomto směru vylepšit. Energetická úspornost by měla ležet na srdci nám všem. Není tedy důvod, proč bychom se k závazkům směrnice k energetické náročnosti budov neměli snažit dostát společnými silami.
Autor je odborník společnosti Weber, Saint-Gobain na energetické úspory
(Redakčně upraveno)
Věřím a doufám, že do roku 2050 Green Deal dávno padne, takže nové zázračné stavební materiály už nebudou třeba. Možná padne i celá EU, protože v té době bude význam Evropy ve světě už jen minimální – plná Novoevropanů z Afriky a Arábie a s bankrotujícími ekonomikami. Ale zakladatelé Green Dealu, v té době už pod drnem, se mohou prsit, jak zachránili svět.