Už malé děti si nadávají do teploušů a buzerantů, upozorňuje vědec

Rozhovor
Festival Prague Pride zaměřený na LGBT+ komunitu tradičně vyvolává kontroverzní reakce. Nejinak tomu bylo u letošního ročníku, který o víkendu vyvrcholil duhovým pochodem. Nový pohled na neheterosexuální komunitu nabízí v rozhovoru pro FAEI.cz výzkumník Národního ústavu duševního zdraví Michal Pitoňák, který se zabývá například takzvaným menšinovým stresem.
Už malé děti si nadávají do teploušů a buzerantů, upozorňuje vědec Michal Pitoňák, který působí v Ústavu národního zdraví. Foto: NÚDZ

V souvislosti s LGBT+ lidmi občas slýcháme pojem menšinový stres. Co to vlastně znamená?
Menšinový stres můžeme jednoduše definovat jako stres působící nad rámec běžného stresu. Je to systémový faktor, který souvisí se společenskými normami, bývá chronický a působí zejména na skupiny, které jsou ve společnosti stigmatizovány. Poprvé ho popsal psychiatrický epidemiolog Ilan H. Meyer z University of California LA, jedna z největších kapacit, která se zabývá výzkumem duševního zdraví LGBT+ lidí.

Menšinový stres obecně vzniká v kultuře dané společnosti, která ho legitimizuje svými zákonnými normami, tradicemi a každodenními postoji. Vliv mají i jazykové prostředky, které mohou být pro část lidí problematické a ubližující. Svou roli sehrávají také média, která nám předkládají určitý pohled na dění kolem nás, a samozřejmě vztahy na interpersonální úrovni.

Objevuje se menšinový stres pouze u dospělých?
Setkáváme se s tím už u dětí, což můžu potvrdit vlastní zkušeností. Studoval jsem i pedagogiku a měl možnost jeden rok učit na základní škole, kde jsem si všímal toho, jak si děti už na prvním stupni nadávali do teploušů a buzerantů.
Děti již v tomto věku dobře vědí, že příslušnost k menšinové orientaci může snižovat hodnotu druhých v kolektivu a zbytečně si tak vzájemně ubližují. V rámci procesu socializace přebírají určité hodnotové rámce a modely chování a uvědomují si, že žít ve společnosti jako neheterosexuální člověk je vnímáno jako něco méně hodnotného.

Jaký má menšinový stres dopad na lidské zdraví?
Výsledkem menšinového stresu mohou být duševní i fyzické potíže. Víme, že mezi neheterosexuálními lidmi je vyšší riziko užívání návykových látek, násobně vyšší sebevražednost, sebepoškozování, kompulzivní sexuální chování, ale třeba i častější výskyt kardiovaskulárních onemocnění.
To všechno může pramenit právě ze života ve stigmatizující společnosti a menšinového stresu, který vyvolává pocity, že člověk nezapadá do většinové společnosti, že nesplňuje její nároky a očekávání.

PSALI JSME:
Kyberšikana je nový strašák školáků. Jak se bránit?

Jak na to tito lidé reagují?
Někteří skrývají svou vlastní identitu a prožívají vnitřní boje a konflikty. Často v důsledku vlastní nebo přenesené zkušenosti s diskriminací a viktimizací. Pro mnohé LGBT+ osoby je to emočně velmi náročné a přináší jim to zátěž, kterou heterosexuální lidé nezažívají.
Perspektiva menšinového stresu poskytuje příležitost pro komplexnější porozumění procesům, které jsme dříve sledovali jen na individuální úrovni jako takzvaný coming out. Celé je to tedy o perspektivě a komplexitě interpretačních rámců, se kterými pracujeme.

Jak velká část LGBT+ lidí zažívá menšinový stres?
Na to bohužel v Česku ještě nemáme data, přičemž taková otázka se ještě komplikuje tím, že je vždy nejprve potřeba dobře definovat populaci, ke které ji vztahujeme. A právě to je důvodem, proč jsme před pár týdny vydali novou publikaci, která má tuto situaci pomoci napravit.
Zatím se tyto problémy sledují jen minimálně, protože otázky související se sexuální orientací a genderovou identitou nejsou až na výjimky součástí žádných relevantních zdravotnických průzkumů. Díky zahraničním studiím ale víme, že LGBT+ lidé zažívají násobně víc problémů v porovnání se svými heterosexuálními vrstevníky.

PSALI JSME:
Co může způsobit dlouhodobý stres v zaměstnání

Víte aspoň, na koho dopadá menšinový stres nejvíce?
Míra výskytu duševně-zdravotních potíží je vysoká zejména mezi trans lidmi a dalšími genderově rozmanitými lidmi, včetně nebinárních a jinak se definujících. V Česku máme k dispozici teprve první data, která jsme získali v rámci mého výzkumného projektu, ale nerad bych je konkretizoval před tím, než budou finálně publikována ve vědeckém časopisu.
Mohu jen naznačit, že pokud bychom se například podívali na míru psychologického distresu, pak nejmenší distres zažívají gayové, zatímco nejvíc dopadá na bisexuální ženy, trans a další genderově rozmanité lidi. Ti jsou totiž obecně nejméně přijímáni i ze strany rodiny a blízkého okolí.

Vy sám na sobě menšinový stres pociťujete?
Určitě. Kdyby ne, tak bych asi byl mimozemšťan. Ale zvládám to dobře, protože mě podporují přátelé a rodina a mám fajn profesi, díky níž mohu přispět k řešení těchto problémů. Já si na svůj sociální status, který mě do značné míry před vlivy stigmatizace chrání, nemůžu stěžovat.

PSALI JSME:
Když šéf stresuje své okolí, je někdy lepší práci změnit

Pomáhá LGBT+ lidem vyrovnat se s menšinovým stresem coming out?
To je velmi dobrá otázka, ale nedostanete na ni jednoduchou odpověď. Pokud lidé nemusí skrývat, kým jsou, mohou být autentičtí v rodině, mezi přáteli, ve škole nebo v práci, tak to samozřejmě pomáhá.
Měli bychom se ale ptát, proč je vůbec coming out zapotřebí. Jako společnost tím vlastně přenášíme odpovědnost na jednotlivce. Mnozí mají pocit, že je to problém těch lidí, že se s tím musí vyrovnat sami třeba právě tím, že se musí vyoutovat. Já se snažím upozorňovat, že tohle není správná cesta.
Podle mě je zapotřebí naopak vytvářet prostředí, kde coming out nebude nutný, kde budeme sexuální orientaci i genderovou příslušnost bez mrknutí oka respektovat, kdy se o tom, že někdo nežije s mužem, ale se ženou jednoduše zmíní u kávy v kuchyňce a nic to na vztazích s ostatními nezmění.
To je za mě správná cesta, jak eliminovat menšinový stres. Coming out je mimochodem svébytným výzkumným tématem. Výzvou je už samotná jeho definice a pojmenování momentů, kdy k němu dochází. I v tomto případě pracujeme na zajímavých datech, ale to bych opět předbíhal. Určitě platí, že čím dřív ke coming outu dojde, tím nižší míra menšinového stresu.

PSALI JSME:
Láká Čechy experimentovat v sexu?

Proč se s tím něco nedělá, když víme jak, a máme to podpořeno výzkumy?
Je to stejné jako s jinými celospolečenskými problémy. Vezměte si třeba klimatickou změnu, nedůvěru v očkování nebo popírání covidu. Všechno jsou to reálné problémy, u kterých je vědecký konsensus a máme na ně sice obtížná, ale proveditelná řešení. Bohužel ve společnosti převládá populismus podporovaný některými politickými elitami.
My vědci víme, co bychom měli dělat, ale neumíme to prosadit. Je to etický problém. Zamýšlíme se, jestli to ještě je, nebo už není součástí naší práce, a kde bychom překračovali hranice odpovědnosti naší práce, aktivismu a tak dále. Nemáme často oporu v kompetentních institucích, které by prosazovaly změny myšlení.
A to na tom v Česku nejsme vůbec špatně. Podívejte se, kam to až dospělo třeba v Polsku nebo v Maďarsku. Poláci mají takzvané zóny bez LBGT lidí, Maďaři zase nepovolují změnu pohlaví a po vzoru Ruska zde nesmí mladí do 18 let ani získávat informace o sexuální a genderové rozmanitosti.
Jsem tedy rád, že si o takových věcech můžeme povídat bez obav, že budeme čelit nějakým postihům. Žijeme v zemi, která se před sto lety stala kolébkou sexuologie, kde vznikala schopnost porozumět sexuální rozmanitosti.

PSALI JSME:
A jsi naočkovaný? Covid zasáhl i svět seznamek

Vraťme se ještě k menšinovému stresu. Trpí jím i ta část LGBT+ komunity, která je sama se sebou vyrovnaná a žije spokojený život?
Nepoužíval bych slovo trpí, které nemusí být přesné. Menšinový stres se jich ale určitě dotýká. Otázkou zůstává, do jaké míry si ho připouštějí nebo uvědomují. Neheterosexuální lidé zvnitřnili mnohé nastavené společenské normy.
Když se ale třeba dva muži nechtějí na veřejnosti chytnout za ruce, znamená to, že se těmto normám podřídili, nebo jen nemají tu potřebu? A je takto domnělá nepotřeba důsledkem společenské stigmatizace, nebo je skutečná a tomu páru přirozená? Jsou to velká sociálně-epidemiologická témata, kterými se musíme zabývat.
A dovolím si ještě krátký komentář k použitému výrazu LGBT+ komunita. Vím, že myslíte LGBT+ lidi obecně jako populační skupinu, ale z odborného hlediska bych do komunity řadil spíše ty, kteří se nějak účastní života v rámci LGBT+ subkultury, navštěvují například Prague Pride, nebo queer filmové festivaly a obecně se zapojí do života LGBT+ komunity – v subkulturním smyslu.

PSALI JSME:
Předmanželské smlouvy uzavírá téměř čtvrtina českých párů

Dala by se míra menšinového stresu zmírnit třeba uzákoněním manželství pro lidi stejného pohlaví?
To je osvědčený nástroj, jehož efekt máme podložený daty. V zemích, které sňatky stejnopohlavních párů umožňují, je jasný pokles takzvané strukturální stigmatizace a tedy i důsledků vyplývajících z menšinového stresu včetně sebevražednosti.
A máme i studie dokazující opačný efekt. Například ve státech USA, kde byly v minulosti tyto sňatky zakázány, se duševní zdraví LGBT+ lidí zhoršilo. Po jeho uzákonění se pak naopak v celých USA snížila míra sebevražedného uvažování mezi středoškoláky.
Nedávno jsem na konferencích viděl i znepokojivá data o zhoršujícím se duševním zdraví neheterosexuálních lidí v Polsku, kde se postavení LGBT+ osob v posledních 15 letech výrazně zhoršilo. Stojí za to zmínit, že od července mohou stejnopohlavní páry uzavírat i ve Švýcarsku.
Na západ od našich hranic na severní polokouli tak umožňují tyto sňatky prakticky všechny země snad s výjimkou Lichtenštejnska a Monaka. Jsem optimista a jako vědec také idealista. Kdybych neměl ideály, těžko by se mi pracovalo. Proto věřím, že časem přijmeme takový zákon i my. Jen to možná nebude tak snadné a rychlé, jak bychom si přáli.

PSALI JSME:
Lidé jsou nehorázně stádní a ochotní poslouchat kohokoli, říká psychiatr Radkin Honzák

Zavřít reklamu ×
  1. Co si pamatuji, tak do buzerantů si nadávaly děcka už za mých mladých let. Zejména děti romského původu a jejich rodiče… A ta duhová komunita byla ještě v plenkách.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

Jaká je budoucnost výškových dřevostaveb v Česku?

Analýza
V České republice stále platí zastaralá norma omezující výšku dřevostaveb na devět, respektive dvanáct metrů. Legislativa by se však měla brzy změnit. S ohledem na nespornou ekonomickou výnosnost projektů chtějí developeři stavět minimálně osmipatrové stavby (22,5 m), s výhledem do budoucna až osmdesátimetrové projekty, a to tzv. inženýrským způsobem.