Klimatická změna se stává čím dál častějším tématem diskusí. Rezonuje i mezi architekty?
Kdysi jsem si naivně myslel, že zemi řídí chytří lidé, kteří nám miliardám řeknou, co máme dělat, abychom se nevyhubili. Postupně jsem ale zjišťoval, že zeměkoule je spíše takové letadlo, které nemá pilota. Začali jsme se proto v naší kanceláři udržitelným stavebnictvím a architekturou zabývat a zjišťovat, jak svým dílem přispět ke zlepšení prostředí. Nikdo nás ale bohužel do této iniciativy netlačí a o to víc mě to motivuje.
Něco se v tomto smyslu posledních několik let v našem oboru děje, proces je to ale neuvěřitelně pomalý a není adekvátní situaci. Když víme, že budovy spotřebovávají 30 až 40 procent energie z celkového energetického koláče, měli bychom se tomu věnovat hodně intenzivně. Podle legislativy už bychom měli od příštího roku stavět energeticky nulové objekty, je rok 2019 a žádný klient si u nás zatím žádný takový objekt neobjednal.
Mohlo by se zdát, že různé certifikace situaci vyřeší, jde ale spíše o dobrý marketing. Když si ale uvědomíme, že letos 29. července lidstvo vyčerpalo obnovitelnou kapacitu země a teď už jedeme na dluh, nejde o to dělat líbivé prezentace. I pokud se budete spoléhat na Klausovský přístup, že „to“ někdo špatně spočítal a žádná katastrofa nehrozí, i tak je přece lepší žít ekologicky.
Jaké máte zkušenosti s politiky a investory? Vědí, jak mohou města reagovat a co by měli dělat právě oni?
Když se všechny aktéry rozvoje snažíme v našich projektech přesvědčovat například o zeleno-modré infrastruktuře, nenarážíme na odpor, spíše na legislativní překážky. U projektů samotných budov narážíme tvrdě na normy, které vznikaly v padesátých letech v dobré víře zajistit lidem dobré hygienické podmínky, co se týče světla, vzduchu, hluku atp. Ty dnes ale prostě neumožňují stavět ekologicky a udržitelně.
I proto se staví výrazně prosklené budovy, kde pak ale lidé nevidí na monitor a první, co udělají po kolaudaci hygienikem, je, že zatáhnou žaluzie. Takové domy musíte více chladit, protože nemají akumulační schopnost. Nejsem odpůrce toho, aby lidé měli dost světla, ale povinné požadavky musí být rozumné a reflektovat vývoj, a tedy i to, o čem se bavíme.
Není třeba změnit i mentální přístup lidí?
V Praze jsou naježení hned, jak se řekne, že by se mělo stavět hustěji, nedej bože do výšky. Přitom Praha je velmi řídké město, více lidí na jedné ploše spotřebuje méně veřejných zdrojů, méně asfaltu, lépe se dopravně obslouží… je prostě ekonomicky udržitelné.
Je řada cest, jak stavět hustě. Ale ono se víc mluví, než staví. V Česku žádný Manhattan nikdy nevznikne, nikdo nemusí mít obavy, předpisy to ani neumožňují. Zatím se tu vlastně postavil jen jeden výškový bytový dům na Pankráci. Nikdo si přitom neuvědomuje, že příjemná Barcelona je 12patrová, Praha většinově třípatrová. A zahušťování je správné i ze sociálních důvodů – aby vznikaly živé čtvrti. Nikdo přece nechce přehuštěná města jako Bombaj, ale město znamená, že v něm žijí lidé, jezdí v něm tramvaje, auta a z toho plynou souvislosti, které neodstraníme.
I kdyby byly v Praze všechny střechy zelené, je to jen dobrý začátek a nic moc to neřeší. Trochu něco z hlediska „tepelného ostrova“, který nad velkými městy vzniká, ale nic z hlediska energetického plýtvání. Právě to je ale potřeba řešit urgentně. Pokud nebudeme moci stavět kvůli normám kompaktní čtvrti typu Vinohrad, kde cinkají tramvaje, hlučí auta a žije hodně lidí, zelené střechy nebo jízda na kole nás nespasí.
Zkusil jste sednout na kolo?
Zkusil, ale docela se v Praze bojím. U nás bych zatím spíše sázel na MHD, ale jsou města, kde se povedlo dostat lidi na kola, a jsou spokojení. Ještě v osmdesátých letech byste v Londýně na cyklistu nenarazili, dnes jsou cyklisti běžní a město má propracovanou síť ne stezek, ale kapacitních koridorů rovnocenných místem i profilem těm vyhrazeným pro auta.
Dokonce i v Moskvě vybudovali stovky kilometrů tratí. Byla tam velmi brutální, arogantní doprava, během roku a půl ale postavili 200 kilometrů cyklostezek, zregulovali parkování v centru, banky začaly provozovat půjčovny kol, a město najednou získalo lidštější a příjemnější tvář. Pomohl jim tam s tím dánský urbanista Jan Gehl, kterého si pozvali a jeho doporučení se nebáli zrealizovat. Ne jako u nás, kde jeho návrhy na zlidštění magistrály putovaly do magistrátního šuplíku.
Je jeho projekt kultivace magistrály mrtvý?
Byl bych rád, kdyby se povedlo co nejdřív ten šuplík zase otevřít a navázat na jeho náměty. Náměstek primátora Petr Hlaváček rozjíždí aktivitu, jak změnit celé vnější hradební korso od Václaváku přes magistrálu a okolí. Jsme poslední město Evropské unie, kde je možné takový centrální prostor urbanizovat. Automobilová a železniční infrastruktura půlí město v centru na dvě části. Ona tam být musí, v jiných metropolích ji ale dostali do suterénu města, nesmí je rozdělovat. Není to žádný velký objev a Praha takovou úpravu nutně potřebuje.
Město připravuje workshop, kde by se všichni zainteresovaní včetně městských částí, kterých se to týká, sešli a začali o tom vážně mluvit. Lidé, kteří jezdí autem, možná budou mít obavy, že se tím městem nebo centrem nebude moci jezdit vůbec. Tak to ale není. Nejde o to zrušit magistrálu, ale změnit dálnici na městskou třídu. A všechny země, které mají před námi náskok, už dávno zjistily, že čím víc asfaltu, tím víc dopravy. Každá další silnice nasává další auta.
Vraťme se ještě k zeleným střechám a retenčním nádržím. Mají o ně investoři zájem?
Ale ano, oni tomu také rozumějí. Zjednodušeně řečeno, buď můžete investovat do betonových trubek, které vedou do nádrží zadržující přívalové dešťové srážky a potom je postupně pouští do kanalizace, nebo můžete udělat retenční nádrž, která je zároveň pěkným jezírkem s rákosem, stromy, rostlinami, což nás jako architekty enormně zajímá, protože se skloubí technická nutnost s estetickým a ekologickým řešením. Ale slyší na to i developeři, protože je to i ekonomicky zajímavé, tím totiž mohou zabít dvě mouchy jednou ranou. Udělat nějaké terénní úpravy, landscaping musí tak jako tak, zároveň vyřeší nakládání s dešťovou vodou.
Na Žižkově v projektu Parková čtvrť už ve vnitroblocích a ve střední ose, která prochází centrem čtvrti, s nádržemi pracujeme. Parkovou čtvrť jsme na tom založili. Já si myslím, že je spíše problém, že na Institutu plánování a rozvoje vyrábějí manuály zeleně, veřejných prostranství a podobně, ale bohužel se je nedaří uvádět v život. Neumíme se dostat od teorie k praxi, a to je nejenom škoda, ale i zásadní chyba.
Myslíte si, že je nutné zavést zelené střechy v Praze jako povinnost? Jinde šli spíše cestou pozitivní motivace…
My jsme na jaře před kanceláří ozelenili střechu garáží, za tři týdny to byla fantastická kvetoucí zelená louka. Takové opatření je dostupné a funguje, neměl by být problém, aby se takové střechy dělaly masově. Nejsem ale přítel dotací ani nařízení, myslím si, že spíše funguje princip „když to uděláš, máš tu a tu výhodu, když ne, musíš toto“. Ve Washingtonu nejsou například ve vilových čtvrtích ploty, protože se tam platí domovní daň jen z plochy domu, pokud máte plot, tak z celého pozemku. Chtělo by to se nad tím zamyslet…
Začíná se mluvit o sofistikovanějších techničtějších řešeních typu zelené fasády s kořenovými čistírnami. Jiní architekti ale říkají, že takové prvky nejsou udržitelné, protože jsou příliš drahé…
Zatím jsou zelené stěny spíše estetický benefit. V zahraničí už je ale řada takových projektů, které se připravují. Možná je energie stále tak levná, že se takové inovace investorům nevyplatí. Když si ale vezmu, kolik miliard investovaly automobilky do snížení spotřeby paliva aut, ve stavebnictví stále řešíme náhradu fan coil za chlazené trámy, což ve výsledku nemá zásadní efekt.
Stavebnictví takové úkoly a investice teprve čekají. Bude ale třeba naléhavější impuls, týká se to budov komplexně od návrhu vzduchotechniky po využití recyklovatelných materiálů. Zelená střecha je pouze drobnost v komplexu úkolů. Čeká nás v tomto ohledu i diskuse, jak přestrukturovat koeficient zeleně, dnes není řešení komplexní, navíc například vodní plochy se do něj nezapočítávají.
Dočkáme se třeba toho, že domy budou energii i vyrábět? Rakouský architekt Wolf D. Prix mluvil o fasádě, která vyrobí o deset procent víc energie, než dům spotřebuje…
Je to cíl, ke kterému bychom měli směřovat. O využívání fosilních paliv se mluví poslední roky, stále nejsme v bodě, že by docházela a nejsme tudíž dostatečně nuceni hledat jiná řešení. My jsme soběstačné domy zkoumali na několika projektech – udělat takový dům jde, je to ale velká křeč, vychází pořád ekonomicky nesmyslně. Na druhou stranu, když si vezmeme, že slunce nám pošle za hodinu a půl tolik energie, která by lidstvu vydržela na celý rok, dojde vám, že je to obrovský nevyužitý potenciál.
Každá fasáda se během dne zahřeje průměrně na 75 stupňů a večer se zase ochladí, přitom v domech platíme drahé účty za plyn a elektřinu, budujeme ropovody ze Sibiře se smradlavou tekutinou… Nesoustředění se na tento nesmyslný stav je hřích! Musíme vymyslet zdroje. Nestačí mít auto na elektřinu, která se vyrobí v uhelné elektrárně. Je iluzorní si myslet, že se vrátíme do minulosti snížením svého komfortu, ale vždy byly krize, ze kterých lidstvo vyšlo vítězně a myslím, že z této vyjdeme také. Je ale dobré si uvědomit, že v té krizi jsme a nemyslet si, že někdo něco ohledně klimatické změny možná špatně spočítal.
Jak bude vypadat dům budoucnosti? Bude hodně ze dřeva, bude mít vegetační střechu se solárními panely a jezírky, na severní zelené fasádě kořenovou čistírnu, na jižní bude zakopán do země a bude mrňavý, protože bytová krize vyeskaluje?
Může vypadat tak, jak říkáte, nebo vlastně může vypadat i podobně jako ten současný. Vezměte si kupříkladu pana Riedera z Rakouska, který vyrábí sklobetonové fasády. Říkal mi, že vymýšlí panely, které akumulují energii. Na svém domě už je zkušebně má. Takových nápadů vzniká velké množství, naše společnost má velký potenciál, měla by ale přehodit na dnešní klimatické křižovatce tu správnou výhybku a přidat rychlost. Uvědomme si, že už jedeme na dluh.
Převzato z portálu Sdružení pro architekturu a rozvoj
(Redakčně upraveno)
