Je ale zřejmé, že většina nynější politické reprezentace tuto snahu neodmítá. Sestupme tedy o stupeň níž, na úroveň námitek proti způsobu, jakým vláda navrhuje tuto daň počítat. Zde najdeme dvě základní vady.
První vadou je selektivnost: Test nadměrnosti zisku je ve vládním návrhu uplatňován jen na několik vybraných sektorů, nikoli na celou ekonomiku v režimu „padni komu padni“. To vytváří v hlavách investorů (všech, nejen zahraničních) nejistotu: Které firmy a podle jakého zjednodušeného klíče označí česká vláda (tato nebo kterákoli budoucí) jako přespříliš ziskové příště?
Arbitrárnost založená jen na jednoduchých signálech (např. že sazba na vkladech bank v ČNB je vysoká, a proto jsou zisky bankovního sektoru nyní nadměrné jistě mnohem víc, než v jiných sektorech ekonomiky) musí každého investora zarazit.
Druhá vada se týká konstrukce testu nadměrnosti zisku: Nebere v úvahu (a) vývoj velikosti daného sektoru v čase, (b) vývoj inflace a (c) výkyvy ziskovosti v čase kvůli různým šokům.
Pokud bychom chtěli tyto faktory vzít v úvahu, měli bychom zkoumat nikoli absolutní výši zisku v korunách, nýbrž míru ziskovosti (a zdaňovat zisk, který odpovídá té části aktuální míry ziskovosti, která přesahuje nějaký dlouhodobý průměr), a to po dobu delší, než pouhé čtyři roky 2018-2021.
Konkrétně v bankovním sektoru lze míru ziskovosti počítat jako podíl zisku a aktiv. Tento podíl byl zejména v letech 2020-2021 extrémně nízký. Brát jako základ pro výpočet „očekávaného“ zisku absolutní výši zisku a jen za roky 2018-2021 je (přinejmenším co se týče bankovního sektoru) zřetelně špatně.
Autor je ekonom České spořitelny a člen vedení České společnosti ekonomické
(Redakčně upraveno)
