Nedávno jste se zúčastnil workshopu o kognitivním válčení, který pořádala právě Severoatlantická aliance. Co vlastně kognitivní válčení je?
Asi bychom měli nejdříve krátce přiblížit, co jsou dimenze konfliktu. NATO je rozděluje na pozemní válku, námořní, vzdušnou, ale nezapomíná ani na vesmír a kyberprostor. Kognitivní válčení je nová dimenze konfliktu, kde bojištěm je lidský mozek a s ním spojené kognitivní procesy (jejich prostřednictvím vnímá člověk svět i sám sebe a vytváří si určité přesvědčení – pozn. aut.).
Prostředky v této dimenzi konfliktu jsou informace, dezinformace, psychologické operace, propaganda a další, které slouží k ovlivnění myšlení a rozhodování protivníka, jak na úrovni jednotlivců, tak společností. Workshop, kterého jsem se zúčastnil, byl zaměřen na kognitivní obranu, která má za cíl ochránit kognitivní procesy jednotlivců, a zamezit tak agresorovi v naplnění jeho cílů.
Co je cílem agresora?
Cílů může být mnoho a můžou se různě lišit. Například krátkodobé cíle se mohou zaměřit na přesouvání viny nebo vytvoření chaosu pomocí navzájem si protichůdných dezinformací, které zaplaví informační prostor.
Příkladem může být sestřelení civilního letu HM17 v červenci 2014 nad Ukrajinou nebo bombardování humanitárního konvoje OSN v Sýrii v září 2016. V obou případech padlo podezření na Rusko.
Velmi brzy byl však informační prostor zaplaven protichůdnými informacemi a konspiračními teoriemi s cílem překroutit objektivní události a vytvořit dojem, že objektivní pravdu není možné nikdy dohledat.
A existují i dlouhodobé cíle?
Samozřejmě. Mezi ně se řadí posílení agresorovy pozice na mezinárodní scéně, destabilizaci jemu nepřátelských států skrze společenskou polarizaci anebo například oslabení koalic, jakými jsou právě NATO nebo Evropská unie.
Pokud hovoříme o dlouhodobých cílech, pak můžeme zmínit i obranu kognitivních zdrojů ze strany agresora. Například pomocí propagandy, cenzury nebo revize historie, které mohou dlouhodobě připravovat obyvatelstvo na sankce, mobilizaci a ztížení životních podmínek po rozdmýchání válečného konfliktu.
Tím ale výčet cílů nekončí. Pokud bychom však chtěli velmi zobecnit hlavní cíl kognitivního válčení, pak je to především změna vnímání světa.
Co to přesně znamená?
Agresor u cílové populace postupně mění, jak vnímat globální události a jak dění ve světě interpretovat.
Jednoduše to znamená, že agresoři chtějí být vnímáni jako dobrotiví poskytovatelé pomoci a ochránci tradičních hodnot, kteří jsou však vystaveni nefér akcím ze strany zkorumpovaných zahraničních vlád, jejich koalicí a zahraničních korporací. K tomu agresor využívá dezinformace, deepfake a samozřejmě propagandu, ale jednou z nejúčinnějších taktik je takzvané weaponizování globálních krizí pomocí strategických narativů.
Můžete to více přiblížit?
Jako příklad může sloužit uprchlická krize v letech 2015 a 2016. Během ní Rusko aktivně zhoršovalo vnímání globální krize s cílem destabilizovat Evropskou unii a posílit svůj vliv. Ruské dezinformační kampaně použily tři odlišné narativy. Prvním z nich byl „narativ viny“, který obviňoval Evropu a USA z odpovědnosti za uprchlickou krizi a účasti ve spiknutí na zničení evropské civilizace.
Druhým byl „narativ hrozby“, který přikrmoval obavy o nedostatku bezpečnosti v Evropě, selhání bezpečnostních složek a jejich aktivní zametání trestných činů pod koberec. To ještě zdůrazňovaly vykonstruované příběhy o únosech a znásilněních, které šířila nejen ruská státní média, ale i vysocí ruští politici.
Posledním byl „narativ bezpečnosti“. Ten vykresloval Rusko jako jediného důvěryhodného poskytovatele bezpečnosti pro evropské obyvatelstvo, který je ochoten zasáhnout a ochránit občany před nárůstem kriminality a neodvratnou islamizací. Tyto narativy se opakovaly například i při epidemii covidu 19, kde se Rusko prezentovalo jako dobrotivý poskytovatel pomoci, kterou ale blokuje EU.
Jak působí kognitivní válčení na lidský mozek? Co se pak s naším vnímáním světa děje?
Změnit vnímání světa popravdě není tak těžké, jelikož mozek je sám o sobě velmi zranitelná věc. Je to takový velký přijímač, který disponuje jen velmi omezenou možností kontrolovat své vlastní percepční dráhy a rozhodovat o tom, co vidí a slyší.
Neexistují žádné vůlí aktivované filtry, které by dokázaly zamezit vnímání podnětů z vnějšího světa. Také nemůžeme ovládat okamžité reakce mozku, které jsou vyvolány konkrétními podněty.
Hovoříme zde o přirozených reakcích a emocích, jako je strach či znechucení, nebo o složitějších procesech, jako je touha po spravedlivé odplatě. Dostat se člověku do hlavy s cílem vyvolat konkrétní reakci není vlastně nic těžkého.
Může být mozek více v ohrožení třeba v určitém duševním rozpoložení?
Vůči taktikám kognitivního válčení je mozek nejzranitelnější ve chvílích pociťované nejistoty. Člověku chybí dostatečné informace, není schopen předpovědět stav budoucích událostí a jak se na ně adekvátně připravit.
V rámci globálních krizí jsou pocity nejistoty nejsilnější a agresoři to dobře vědí. Mozek jako takový se s nejistotou chce co nejrychleji vypořádat, a proto má tendence sklouzávat k jednoduchým vysvětlením, která často nabízejí jednoduché narativy či přímo konspirační teorie.
Skrze ně snižuje člověk svou nejistotu, jelikož mu dávají alespoň minimální pocit kontroly a vyjasnění globálních událostí. Ovšem během toho jsou zranitelným jedincům podsouvány střípky agresorova světonázoru, ve kterém opět vystupuje jako oběť a poskytovatel pomoci.
Od kdy se NATO zajímá o kognitivní válčení?
NATO začalo na tuto dimenzi reagovat od roku 2014 po anexi Krymu. Tento okamžik však představuje přelom hlavně pro NATO, jelikož samotné metody kognitivního válčení byly již dávno vyvinuty a používány Sovětským svazem pod označením Reflexivní kontrola.
Cílem bylo ovlivnit a narušit rozhodovací procesy protivníka, aniž by si byl vědom manipulace. Technicky vzato není moderní kognitivní válčení nic nového, jen tyto taktiky dorazily do své zlaté éry, kdy se využívá nespočet informačních kanálů a sociálních sítí.
Kdo všechno metody kognitivního válčení využívá?
Prvenství drží velcí globální hráči, jako je Rusko a Čína, ať z hlediska finančních či lidských prostředků, tak z hlediska agresivity. To ale neznamená, že by tato sféra konfliktu byla uzavřena menším skupinám, jako jsou například teroristické organizace.
Dá se proti kognitivním útokům bránit?
Nemám moc pozitivní odpověď. Narážíme na celou řadou problémů. V naší společnosti není možná cenzura informačních médií. Jsou tu i etické zábrany podnikat jakékoli vlastní kognitivní výpady vůči civilnímu obyvatelstvu nepřátelských států. S tím však agresor nemá nejmenší problém.
V našem případě neexistuje ani jakákoli doktrína kognitivního odstrašení, například po vzoru odstrašení jadernými zbraněmi a popravdě si ji ani neumím představit – pokud na mě zaútočíš, tak na tvém území rozjedu masivní letákovou kampaň? To asi těžko. Takže jediné, co nám zbývá, je kognitivní obrana před vnějšími útoky. Samozřejmě bez cenzury.
Což v praxi znamená, že jediná pole, na které se můžeme zaměřit, je výzkum, jak agresoři mění naše vnímání světa pomocí kognitivních slabin lidského mozku a na tomto základě stanovit linie obrany k posílení individuální kognitivní odolnosti. Bohužel, v současné době a ani na zmíněném workshopu, jsme se nebyli schopni jednoznačně shodnout na tom, co do tematiky kognitivní obrany vlastně všechno patří.
Jak je na tom Česká republika v kontextu okolních států co do schopnosti čelit podobným operacím?
V poslední době začíná Česká republika dělat otevřeně kroky proti kognitivním operacím a hybridním hrozbám. Nedávným významným krokem bylo zřízení pozice koordinátora pro strategickou komunikaci na Úřadu vlády, kterou obsadil Otakar Foltýn.
Nezastupitelnou roli v obraně proti kognitivním hrozbám hraje také Armáda ČR, především pak Velitelství informačních a kybernetických sil, které téma kognitivního válčení bere velmi vážně. Organizace Defense and Security Innovation Hub (DefSec), která workshop organizovala a kognitivní válčení patří mezi její hlavní bezpečnostní témata.
Kromě oficiálních institucí jsou aktivní i občanské iniciativy, jako například Čeští elfové, kteří se zaměřují na cizí dezinformační kampaně. A samozřejmě i instituce, jejichž práce není vždy „vidět“ – jako například BIS.
A také není od věci zmínit, že v poslední době, hlavě v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině, začíná konečně přibývat grantových příležitostí, které cílí na výzkum konkrétních témat kognitivního válčení.
Co ostatní státy, také se snaží kognitivním útokům bránit?
Například pro Polsko a Estonsko byl přelomový už rok 2014. Estonská vláda začala investovat nemalé prostředky do školních kurzů mediální gramotnosti a poskytovala granty novinářům a zpravodajským médiím, včetně těch v ruském jazyce, aby reagovala na narůstající dezinformace cílící na početnou ruskou menšinu.
Polská vláda pravidelně informuje o svých obranných zpravodajských aktivitách, veřejně hovoří o ruských dezinformačních narativech, zveřejňuje analýzy a vynakládá prostředky nejen na vyvracení dezinformací, ale také na jejich předcházení.
Zemí, která je zřejmě nejúspěšnější v boji vůči kognitivnímu válčení, je Tchaj-wan. Tamní ministerstvo národní obrany před lety otevřeně oznámilo, že čelí snahám Čínské komunistické strany o kognitivní válku, která zahrnuje šíření dezinformací na sociálních sítích a vyvolávání sociálních nepokojů prostřednictvím falešných účtů, trollích farem a kolaborantů.
Tchajwanská armáda je však v tomto boji velmi aktivní. Monitoruje dezinformace a záhy je vyvrací na svých vlastních účtech a webových stránkách. To by ale asi nebylo tak účinné, kdyby Tchajwanci neměli silnou společenskou soudržnost, která je zřejmě jedním z nejsilnějších faktorů kognitivní odolnosti.
