Všiml jsem si, že v Kanadě budou na určitou dobu legalizovat tvrdé drogy. To mě zaujalo, objasněte mi, prosím, jak je něco takového možné.
Sousloví tvrdé a měkké drogy jsou mediální zkratkou. Něco takového vlastně neexistuje. Jsou, řekněme, látky, které mají větší, či menší rizika. Když se podíváte na škálu, jež zahrnuje sociální dopady, tak v tomto smyslu je nejtvrdší drogou alkohol. Když se podíváme na jiná témata, jako je nebezpečí předávkování, pak nejnebezpečnější látkou jsou opioidy, primárně pak heroin nebo fentanyl.

Budeme-li se na věc dívat z jiného pohledu, např. psychických dopadů, jsou nejhorší zase stimulační látky, jako je náš pervitin. Když budu brát čistý heroin a budu ho dávkovat tak, abych se nepředávkoval, tak s ním můžu fungovat sociálně i jinak lépe než s pervitinem. V Kanadě mluví o tom, že je třeba zvolit tzv. přístup minimalizace škod a rizik a o řízené dostupnosti. Odborně se tomu říká „harm reduction“.

V čem je řízená dostupnost výhodná?
Ukazuje se, že když se lidé, kteří chtějí experimentovat s některými látkami, dostanou ke kontrolovaným látkám, má v závěru menší škody, než když si je kupují na nelegálním trhu, kde heroin má třeba jen deset procent čistoty. Ty příměsi jsou často výrazně rizikovější než samotná droga. Některá předávkování vznikají tím, že lidé neznají množství příměsi.

Ale Kanada v tom není první. Můžete vzpomenout švýcarský model?
Ano, podobný experiment už běží v podstatě přes 20 let ve Švýcarsku, kde se lidé dostanou k předepsanému heroinu v podobě farmaceutického výrobku jménem Diamorfin. Když jsem o tom mluvil před deseti lety s šéfem kriminologického ústavu v Curychu, tak mi na to řekl, že z pohledu kriminologie je to naprosto nejúspěšnější program, který kdy v oblasti závislost byl představen, protože v Curychu klesla drobná kriminalita o 70 procent.

Vy byste byl pro to, udělat podobný experiment i u nás?
Už jsem o tom mluvil před čtyřmi lety, kdy jsem rezignoval na svou funkci během Babišovy vlády. Byl bych pro to, abychom ke každé rodině látek, jako jsou stimulační drogy, opioidové drogy, halucinogenní drogy, zajistili legální dostupnost jedné z méně rizikových variant.
Myslím, že bychom mohli udělat nějaký model, který nebude volným trhem a vyloženě legalizací, ale kontrolovanou dostupností. I v rámci rodiny morfinových léků jsou velmi značné rozdíly. Vezmete-li morfium, heroin či syntetické látky, jako je fentanyl, tak posledně jmenovaný je stokrát silnější než heroin.
Morfin je výrazně méně nebezpečný než heroin a škála začíná někde na surovém opiu či opiových tinkturách. Závislost se nedá úplně vymýtit, takže si dovedu představit, že by v nějakém úzce kontrolovaném režimu byly dostupné látky typu surového opia nebo opiových tinktur. V této oblasti máme už dnes nová, geniální léčiva jako je například buprenorfinu, po němž se člověk dokonce cítí střízlivý, přestože mu nasedá na opioidové receptory.
Jít cestou kontrolované dostupnosti není úplně od věci, protože prohibice přináší výrazně větší kriminogenní rizika, nárůst organizovaných, nadnárodních uskupení. A jednotlivé policejní složky na ně nemají nástroje. Navíc látky, jež jsou na trhu, jsou nebezpečné, i tím, že se pohybují v šedé zóně. Nikdo tudíž neví, co jsou zač. Nakonec si myslím, že k řízenému riziku všichni dospějeme.

PSALI JSME:
Češi patří k nejvíce neřestným národům Evropské unie. Za prostituci, drogy, alkohol a tabák utrácejí jako málokdo jiný

Rozumím argumentu, že pokud by se něco legalizovalo, tak se tím odeberou finance mafiánům, kteří nyní organizují obchod. Rozumím i argumentu kvality. Přeci ale jenom mám pocit, že pokud věc není v nabídce, tak velká část společnosti nevyhledá dealera a ani nemá tendenci drogy zkoušet. Když ale najednou budou látky pod kontrolovaným obchodem, tak i lidé, kteří by se k nim běžně nedostali, mohou začít snadno experimentovat. Nemůže pak vzniknout procento lidi, které si návyk vytvoří, ale při tvrdém zákazu by se to bývalo nestalo?
Zní to jako jednoduchá logická rovnice, ale jednoduchá a logická rovnice neexistuje. Je tam totiž několik faktorů. Jedním z nich je, že je určité procento lidí, které experimentuje s návykovými látkami, legálními, nebo nelegálními, a že výrazně menší procento lidí se stává závislými. Známe to i s alkoholem nebo s léky.
Když se podíváme do skupiny, která se stala závislou, a zvážíme, jestli jde o náhodný výběr, anebo mají ti lidé něco společného, tak musíme konstatovat, že mají společné znaky. Říkáme, že v populaci jsou čtyři procenta, která mají sklony k závislostem.
A známe to i z léčby. Pokud člověka vyléčíte z heroinové závislosti, on potom může delší dobu fungovat a najednou padne do gamblingu nebo heroin vymění za alkohol. A tam, ať děláme, co děláme, tak ti lidé se dostanou do problému.
Když se na to podíváme globálně, odpusťte mi, že to zjednodušuji, tak například v zemích, kde je zakázaný alkohol – já jsem dlouho působil v Afghánistánu – je 70 procent lidí, kteří se nikdy nedotkli alkoholu, ale všichni kouří hašiš a většina populace má zkušenosti s opiem.
Když se podíváme na problém závislých na alkoholu, pak vidíme, že prvních 20 zemí na světě s nejvyšším počtem závislých jsou všechny evropské země, protože zde je nejliberálnější trh s alkoholem.
Půjdete-li kamkoliv do světa, tak nikde není tak liberální trh s alkoholem, jako v Evropě. Ale když se podíváte na procenta chronicky závislých, pak je to všude stejné. Ano, můžete vytlačit jednu látku, ale nevytlačíte tendenci lidí k užívání a závislosti.

PSALI JSME:
Studie: Závislí na drogách mají další psychické potíže

Je nějaký rozdíl mezi minulostí užívání drog u nás a současností?
Vzpomínám si, že v době totality se u nás užíval trifenidil, což byl lék, který předepisovali psychiatři, lidi taky jako dnes pěstovali konopí, zneužíval se alnagon, rozpouštěl se a užíval se nitrožilně, používal se kodein. A pak se lidé naučili podomácku vyrábět pervitin. Takové prostředí tady bylo dvacet let a nebyla to ekonomická aktivita.
Lidi drogy vyráběli, protože je užívali, byly to zkrátka party uživatelů. Užívání návykových látek je v lidské povaze. Jakmile ale vytlačíte méně rizikovou drogu, přijde její více riziková varianta. Lidé drogy chtějí a vždy chtít budou. Dokážeme vytlačit určité segmenty, ale droga si najde jinou cestu, můžeme oplotit zemi, jako jsme to měli za totality, sice tady nebyl heroin, ale lidé si vyrobili něco podomácku. Zákazy nefungují.
Funguje včasná detekce lidí, kteří jsou v riziku. Je to podobné jako u ostatních duševních onemocnění. Když lidi odchytíme na začátku duševního onemocnění, tak můžeme mnohým z nich pomoct, aby měli do nějaké míry kvalitní život, třeba i s nějakými relapsy. Když ale člověk bude léta halucinovat a procházet všemi možnými institucemi, než si někdo všimne, že je vážně duševně nemocný a má třeba schizofrenii, tak pak už se to léčí často hůře.

PSALI JSME:
Vážné nemoci, kratší život. Studie zkoumala dopady návykových látek

Má někdo prostě smůlu a dostal do vínku špatné geny, které ho směřují k závislostem? Může se snažit, jak chce, můžeme zvyšovat represi na maximum, ale on k zneužívání a závislosti bude tíhnout?
V prevenci dokážeme vytipovat, řekněme, do osmi procent rizikových lidí. Říká se, že rizikových lidí je zhruba deset procent a čtyři procenta populace mají vážné riziko. Co funguje, je takzvaná včasná detekce. Je potřeba chytit sklon člověka k závislostem na začátku, když se mu to děje, pomoc mu to nahlédnout a pomoc mu s tím pracovat. A já tvrdím, že se s tím pracovat dá.
Ale myslet si, že se to nestane, je, jako kdybychom si mysleli, že nebudeme mít duševní onemocnění. Jako mají lidi epilepsii, cukrovku, tak mají různá duševní onemocnění. Bohužel to nedokážeme odhalit dopředu žádnými diagnostickými testy. V dětství často, bohužel, nemůžeme vidět příznaky, zatímco v období dospívání zase hodně často.
Lidé končí před maturitou na psychiatrii, tzv. zkouška dospělosti je totiž jedním z největších stresorů mladého člověka, dále jsou to hormonální změny a zmapován je také větší počet pokusů o sebevraždu. Poté se to vrací v období hormonálních změn. Třeba kolem 50 roku života hodně lidí padne do závislosti alkoholu, léků, gamblingu, ale taky duševních onemocnění. A potom kolem 80 let.
Byl jsem vychovaný sociálními psychology, protože jsem vystudoval v Liverpoolu na fakultě aplikované psychologie a měl jsem hodně tendenci věřit tomu, že za všechno může prostředí. Po desítkách let práce a studií kolem tématiky závislostí jsem dnes přesvědčen, že je to minimálně půl na půl a že to, co se děje v těle, ovlivňuje člověka více, než v jakém se nachází prostředí. Nezpochybňuji ale, že životní traumata mohou tak rozbít duševní pohodu člověku, že začne sahat po nějakém samoléčení.

Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
Úzkosti, deprese, pokusy o sebevraždu. Počet Čechů, kteří jsou v mentální nepohodě, stoupá