V 70. letech byly mzdy automaticky indexované podle inflace. To už dnes až na pár výjimek neplatí (na Kypru, na Maltě, v Lucembursku a v Belgii vychází indexace z jádrového indexu CPI, pozn. aut.).
V zemích eurozóny zatím vyjednávání o mzdách vedla k průměrnému zvýšení, které nedosahuje úrovně inflace. Nejedná se tedy o stagflaci, kterou zažil rozvinutý svět v sedmdesátkách. Někteří ekonomové říkají tomuto novému období Slowflace. My mu říkáme „Velká eroze“ – jde o erozi kupní síly, firemních marží i ekonomického růstu kvůli prudkému vzestupu nákladů na globální úrovni.
Po světové ekonomické krizi v letech 2007-08 se mnohé země snažily snížit své zadlužení konvenčními metodami – pomocí úsporných opatření a strukturálních reforem. K ničemu to nevedlo, a tak nastal čas pro poněkud méně konvenční přístup – čeká nás inflace, represe a v některých případech i státní bankrot.
To bude mít značné dopady v oblasti investic (mimo jiné důraz na komodity a nemovitosti), ale i v oblasti fiskální politiky, kde bude docházet ke zvýšené redistribuci příjmů ve prospěch pětiny domácností s nejnižšími příjmy. Ne každý je připraven na to, co nás čeká – na dlouhé období vysoké inflace.
Autor je vedoucí makroekonomického výzkumu společnosti Saxo Bank
(Redakčně upraveno)
