Jak moc je česká ekonomika zasažena vývojem, který se tu v uplynulých měsících v důsledku pandemie koronaviru odehrával?
Řekl bych, že ten šok byl větší, než to, co si pamatujeme v letech 2008 a 2009 během mezinárodní hospodářské krize. Často se to porovnává, protože některé průvodní jevy jsou podobné. Zkusím to popsat metaforou. Představte si, že jsme vůz, který jede po dálnici. Před deseti lety to bylo tak, že jsme pár set metrů před námi viděli zácpu – třeba po havárii, takže jsme si přibrzdili, zařadili jsme se do fronty a pomalu jsme postupovali dopředu, než jsme havárku minuli, pak jsme se zase rozjeli.
Teď to vypadalo tak, že se havárie stala pár desítek metrů před námi a my jsme jeli ve velmi vysoké rychlosti, ve které jsme opravdu byli, protože jsme do toho spadli po pěti, šesti letech konjunktury. Ale fronta před námi se vůbec nehýbala, což znamená, že jsme museli zabrzdit ze 130 na nulu. Pak jsme hodně dlouho stáli v koloně, aniž bychom ujeli byť jediný metr dopředu.
Které sektory ekonomiky jsou u nás nejvíce zasaženy?
Velmi nepříjemně to v první vlně odnesly hotely, ubytovací služby obecně, dále pak pohostinství a turismus, ale, bohužel, také automobilový průmysl. A jak víte, tak právě automobilový průmysl je páteří českého průmyslu.
Jsme na průmyslu jednou z nejvíce závislých ekonomik v celé Evropské unii. To znamená, že když se daří průmyslu, tak se daří celé ekonomice. Když se mu ale nedaří, tak to velmi rychle pocítí celá ekonomika a tahle krize dala průmyslu velmi tvrdou ránu, z které se vlastně doteď vzpamatovává.
Pamatuji ještě na začátek roku. To mohl být leden, kdy už chodily zprávy z Číny o tom, že se zavírají pobočky Starbucks, že se přerušuje výroba v tamních v továrnách. Proč se to přehlíželo a ten náraz byl tak náhlý a tvrdý?
Když už jsme u toho automobilového průmyslu, tak to nebyla jediná morová rána, která na něj dopadla, v posledních měsících jich tam dopadlo hned několik. A to situaci, řekl bych, velmi dramatizuje.
Jedním z těch nepříjemných faktorů, který už tady byl před pandemií, bylo zpomalování hospodářského růstu obecně, které se týkalo i automobilového průmyslu, dále pak stále nedořešený tvrdý brexit, kde stále hrozí, což by samozřejmě speciálně pro české automobilky Hyundai na prvním místě, ale také Škodovku, bylo obrovským problémem.
A třetí věcí jsou blížící se volby ve Spojených státech amerických. Donald Trump totiž bude potřebovat sešikovat všechny a získat od nich podporu, proto i nadále hrozí cla na evropské automobily a to by bylo speciálně pro české subdodavatele naprosto zničující.
Opravdu jsme nevěděli, co se děje a bude dít?
Věděli jsme, že se něco děje, a řekl bych, že třeba univerzity se na to připravovaly a velmi intenzivně se tím zabývaly. Totéž platí i pro firmy, které podnikají celosvětově. A třeba Škodovka je toho velmi dobrým příkladem. Čína je pro ni totiž největším odbytištěm. Určitě věděli, co se tam děje a začali se tím zabývat ještě předtím, než to přišlo k nám.
Pokud byste se ptal, jak to konkrétně vypadalo, tak je to příprava protipandemických krizových plánů, které většina velkých firem má, připravovali si ochranné prostředky, aby byly k dispozici a museli samozřejmě přijmout i určitá opatření týkající se cestování svých zaměstnanců. Stát to ale neudělal. Byznys obecně jedná o něco rychleji a je flexibilnější než stát a většinou se připravuje na možná rizika svědomitěji.
Když jsme posléze viděli, že po opravdu tvrdých restrikcích česká ekonomika výrazně utrpěla, neměli jsme být přece jenom trošku mírnější a byznysu dát větší prostor?
Po bitvě je každý generálem. Tenkrát ale politici nebyli po bitvě a pořádně ani nevěděli, čemu budou čelit. Za sebe musím říci, že co se týká zdravotnické oblasti, nebylo by úplně šťastné vyčítat přílišnou radikalitu.
Samozřejmě jsou tam i věci, které musím oprávněně kritizovat, už zmiňovaná nepřipravenost, co se týká počtu ochranných prostředků, zpočátku nefungující distribuce, ale vládu bych nekritizoval za to, že zavírala hranice a že přicházela s tvrdými restrikcemi.
Jsem rád, že dokázali ochránit životy a zdraví obyvatel, byť za obrovskou cenu, kterou jsme zaplatili a kterou platíme a ještě platit budeme.
Jak byla česká ekonomika zasažena ve srovnání s ostatními státy ve světě? Můžeme říct, že jsme dopadli lépe, nebo hůře než ostatní?
Předesílám, že nesleduji detailně, jak to vypadá v Itálii, nebo ve Španělsku či Švédsku, ale myslím si, že platí poměrně jednoduchá logika: Čím tvrdší protipandemická opatření byla, tím je ekonomika zasaženější. U nás jsme přistoupili velmi rychle k velmi tvrdým restrikcím a ekonomika se v podstatě během několika dnů úplně zastavila. Dopady jsou potom u nás horší než v zemích, jako je třeba Švédsko, které si zvolilo jinou cestu, za kterou také platí vyšším počtem obětí.
Schodek rozpočtu se zdá velmi vysoký, ale pokud vím, tak celkově zadlužení České republiky je o něco menší než zadlužení Německa, takže prostor k sanaci ekonomiky u nás je.
Je dobře, že jste to zmínil. Státní zadlužení máme opravdu velmi dobré a v porovnání s mnoha státy Evropské unie, ale říkám, že to mohlo být lepší. Rozpočtové deficity v řádech desítek milionů korun byly zbytečné a spíše jsme si měli vydělat na to, abychom měli peníze připravené a nemuseli letos skončit s velmi vysokým schodkem.
Státní dluh je ale stále pod kontrolou, půjčujeme si vlastně poměrně levně a to vládě dává prostor k tomu, aby intervenovala. Jsme rádi, že alespoň zatím u vlády vidíme správnou strategii v tom, že se snaží vyhnout chybám, kterým se nevyhnuly minulé vlády v tom smyslu, že se chovaly procyklicky. To znamená, že když jsme šli do krize, tak jsme škrtali, a když jsme byli v konjunktuře, tak jsme utráceli. U téhle vlády vidíme minimálně snahu chovat se proticyklicky. Z krize bychom se měli proinvestovat, než vyškrtat.
Nerozežral se nám ale trošku veřejný sektor, nepotřebuje přece nějakou redukci?
Redukci určitě potřebuje, podívejte se na to, jak jsme na tom v oblasti e-governmentu, kde jsme na chvostu Evropy. Máme tady téměř půl milionu, zdůrazňuji půl milionu, státních zaměstnanců, kteří vytvářejí obrovské mandatorní výdaje a společně se zdravotnictvím a důchody, jsou obrovskou koulí na noze rozpočtu. S tím rozpočtem pak vlastně nemůžete vůbec pracovat. Redukovat se musí, ale čekat na nějakou krizi by neměla být omluva. Když totiž škrtáte v krizi, tak to bolí dvojnásob. Vzpomeňte si, jak se škrtalo v sociálních službách, to mi přišlo až asociální.
Takže nynější kurz je správný?
Teď mi přijde, že jsme na lepší cestě, ale na diskuzi, kterou vláda vede, mi vadí, že snad nechtějí škrtat vůbec, jakoby 300 miliard nebyl žádný problém. Když vytváříme takový dluh, tak si myslím, že vláda by se měla podívat, kde lze škrtat. A první na řadě jsou státní zaměstnanci.
Pandemie nám totiž ukázala, že můžeme spoustu procesů nahradit elektronikou a nemusí kvůli tomu běhat lidi s papíry. Stačí, že budou digitálně běhat papíry. Za druhé jsou tady opatření, která považuji za čistě politická a nebojím se slova populistická, jako jsou třeba slevy na jízdném. Myslím si, že když máte deficit rozpočtu v řádech stovek miliard korun, jsou věci, které jsou prostě škrtnutíhodné. Vláda by se měla zabývat i tím, kde ušetřit, když už s naší podporou vytváří takový deficit.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
