Možná jste tu sochu malého nahatého rozzlobeného chlapečka už někde viděli. Právě on je totiž nejfotografovanějším uměleckým dílem celého parku o rozloze 320 hektarů. Abyste si dovedli tuto plochu představit: Václavské náměstí má něco přes čtyři hektary.
Jenže nevelká socha chlapce není v parku zdaleka jediná, jsou jich tu více než dvě stovky. Z bronzu, žuly i litiny. A všechny pocházejí od jediného autora: Gustava Vigelanda, jehož rodné jméno zní Adolf Gustav Thorsen.
Žil v letech 1869 až 1943 a je pokládán za norskou sochařskou ikonu. O tom, že sympatizoval s německým nacismem i sovětským komunismem, se příliš nemluví. Paradoxem přitom je, že Vigeland je autorem medailí Nobelovy ceny míru.
Tramvají z centra
Videland park je otevřen po celý rok, vstup je zdarma. Příchod do něj je možný z několika stran, ideální je ale cesta přes hlavní bránu.
Park se nachází v západní části metropole, k hlavní bráně je možné dojít pěšky z centra města, ale počítejte tak se čtyřiceti minutami svižné chůze. Lepší je svézt se tramvají číslo 12 do zastávky Vigelandsparken.
Jen co projdete hlavní branou, už na nás dýchne atmosféra rozlehlého městského parku. Po pravé straně stojí na podstavci socha Gustava Vigelanda, který se postaral nejen o uměleckou výzdobu tohoto území, ale také za celkový design a architektonickou podobu parku.
Že jde o jedno z nejvíce navštěvovaných míst norského hlavního města, je poznat okamžitě. V parku je pořád spousta lidí. Nejen turistů, ale také místních obyvatel, kteří se sem přišli projít nebo se třeba zrelaxovat na dece. Ostatně každý rok sem podle norských úřadů zavítá více než milion návštěvníků.
Více než 200 soch
Pro turisty jsou ale samozřejmě hlavním lákadlem Vigelandovy sochy, kterých je po celém parku celkem 212. Na první desítky narazíte kousek za hlavní branou na mostě přes jezero. Právě zde je po levé straně i zmiňovaný rozzlobený chlapeček.
Zajímavostí je, že jezero je rozděleno na dvě části, přičemž každá se nachází v jiné výšce. Vedle soch je možné obdivovat také vodopád u zadní části mostu. Za ním se pak rozkládá rozlehlá plocha zeleně.
Sochy v celém parku jsou jakousi poctou lidstvu v celé jeho složitosti. Znázorňují nahé postavy v rozličných, někdy až bizarních pozicích a pózách. Nemálo ze skulptur představují vztah dospělých a dětí v různých fázích života. Výjevy zachycují i běžný každodenní život, oslavují lásku, radost, rodinu.
Kousek za mostem je další výrazná dominanta, totiž obrovská kašna se šesti giganty, kteří podpírají nádobu na vodu. Kašna má znázorňovat věčný koloběh života. Za naší návštěvy, bohužel, se ale opravovala a byla celá ukrytá pod lešením a ochrannými sítěmi.
Za ní, na vyvýšeném místě se pak tyčí sedmnáctimetrový Monolit se 121 lidskými postavami v různých životních obdobích. Je z jednoho kusu kamene, přičemž okolo se nacházejí další žulové sochy v nadživotní velikosti. Vyjadřují lásku, něhu, čas pro rodinu, spokojenost nebo pohodu ve stáří.
Venkovní expozici pak uzavírá sousoší s názvem Kolo života, které je vytvořeno ze ženských těl. Jakoby uzavíralo pomyslnou životní cestu člověka.
Vigelandovo dědictví
Gustav Vigeland vyniká mezi norskými sochaři svou neuvěřitelnou fantazií, ale také produktivitou a šikovností. Studoval v Oslu, Berlíně, Paříži a Florencii. Do Osla dorazil v pozdních letech dospívání a většinu života strávil právě v norské metropoli.
Dokázal přesvědčit radní města, aby mu nechali postavit dům s ateliérem. Na oplátku slíbil, že Oslu věnuje všechna svá díla. Stavba byla dokončena ve dvacátých letech 20. století. Po jeho smrti byla přeměna na Vigelandovo muzeum.
Až do své smrti v březnu 1943 pracoval a zdokonaloval své největší životní dílo, tedy park. Celou práci údajně Vigeland odvedl sám, tedy bez pomoci řemeslníků nebo jiných pomocníků.
Na Vigelandovy sochy ale narazíte i jinde v Oslu. Hned tři jeho sochy stojí v blízkosti Královského paláce. Je to pomník matematika Nielse Henrika Abela, spisovatelky a bojovnice za práva žen Camilly Collett a pak ještě skladatele Rikarda Nordraaka.
Byl jsem tam, přišlo mi to studené. Sochy nebo sousoší něco dělaly, dobré i zlé, ale výrazy jejich obličejů tomu neodpovídaly, Jakoby byly nezúčastněné, odtažité, netýkaly se jich jejich činy. Jaksi bez citu.